30 Cdo 1842/2000
Datum rozhodnutí: 05.10.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1842/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobců A) A. H., B) J. H., C) L. H., proti žalovaným 1) M. V. a 2) L. Ž., o zaplacení částky 62.000,- Kč vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 506/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.května 2.000, č.j. 7 Co 1101/2000-103, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 13.1.2000, č.j. 2 C 506/98-87, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jim společně a nerozdílně 62.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli nájemní smlouvu o pronájmu nebytových prostor, ve které si m.j. dohodli smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení, pokud žalovaní jako nájemci nevyklidí a nepředají pronajaté prostory žalobcům, jako pronajímatelům ku dni zániku nájmu. Nájem skončil výpovědí dne 30. září 1997, pronajaté prostory byly vyklizeny k 1. listopadu 1997, takže smluvní pokuta byla žalobci vypočtena za 31 dnů prodlení s vyklizením. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že přiznání smluvní pokuty žalobcům by v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy dle § 3 občanského zákona (dále jen obč.zák), protože její výše je ve zjevném rozporu s výší sjednaného nájemného, které činilo 14.667,-Kč měsíčně.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. května 2.000, č.j. 7 Co 1101/2000-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej jen ve výroku o náhradě nákladů řízení. Nevyhověl návrhu žalobců na připuštění dovolání k otázce, zda sjednaná smluvní pokuta může být vůbec v rozporu s dobrými mravy, protože tuto otázku nepovažuje za zásadní po právní stránce, když založil svůj rozsudek na právním názoru, že sjednaná smluvní pokuta je neplatná dle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 3 obč. zák., neboť její výše je nepřiměřená vzhledem k výši sjednaného nájemného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty a uzavřel, že nájemní smlouva mezi účastníky uzavřená, je v té části, která se týká ujednání o smluvní pokutě, neplatná dle ustanovení § 39 obč. zák., jako právní úkon příčící se dobrým mravům.

Označený rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 20.6.2000, napadli žalobci (dále jen dovolatelé) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť mají za to, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání podali z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 23l odst. 2 písm. d/ o.s.ř. Za zásadní právní otázku považují, zda je v rozporu s dobrými mravy, pokud si smluvní strany sjednají pro případ nevyklizení bytových prostor ve sjednané době smluvní pokutu odpovídající pětinásobku nájemného. Takové ujednání podle dovolatelů není v rozporu s dobrými mravy, protože nenastane-li porušení povinnosti, nenastupuje povinnost platit smluvní pokutu. Je totiž jen na účastnících smlouvy, aby posoudili, zda jsou ochotni smlouvu uzavřít se všemi riziky z toho plynoucími, či nikoli. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Po zjištění, že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou, t.j. účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, jak to vyžaduje ustanovení § 241 odst. l o.s.ř., že je podané ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. l o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože dle ustanovení § 236 odst. l. o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 238 o.s.ř. V daném případě je dovolání podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení § 238 o.s.ř. dovolání nepřipouští.

Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud výrokem svého rozsudku nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, postupuje dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tedy posuzuje jako otázku předběžnou, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tvrzením dovolatelů, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména tehdy, když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, "nové", řešení této právní otázky. O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, odvolací soud v konkrétním případě řešil otázky, které nečiní jeho rozhodnutí tak právně významným, jak předpokládá ustanovení § 239 o.s.ř.

Z hlediska dovolacího důvodu, jak jej dovolatelé uplatnili, bylo rozhodující posouzení, zda ujednání o smluvní pokutě v čl. VIII. odst. a/ písm. 11 smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou účastníci uzavřeli dne 15.února 1997, je platné, zda je v souladu s ustanovením § 544 odst. 2 obč. zák., zda její platnost v ujednání o výši smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč .zák.

Podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Smluvní pokuta je jedním z prostředků zajištění závazku, který má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Odtud plyne požadavek na přesné vyjádření rozsahu smluvní pokuty, který stojí vedle obecných požadavků na určitost právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. Zákon ukládá, aby v písemném ujednání byla zachycena výše smluvní pokuty. Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků tohoto ujednání. V ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. není obsažená úprava výše smluvní pokuty a ani se nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše, či způsob jejího určení je tedy věcí dohody účastníků.

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, jehož správnost vzhledem k vymezení dovolacího důvodu není předmětem pochybností, totiž že nájemní smlouvou ze dne 15. února 1997 byla účastníky dohodnuta smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení v případě nevyklizení a nepředání pronajatých prostor. Odvolací soud posoudil výši smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti s ohledem na hodnotu a význam povinnosti zajištěné touto pokutou. Jako u každého právního úkonu hodnotil, zda jsou splněná kritéria stanovená pro platnost právních úkonů v ustanoveních § 37 a násl. obč.zák. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

Lze mít za to, že výklad otázek kolem smluvní pokuty, způsobu jejího určování, její přiměřeností ve vztahu k dobrým mravům a pod. se v judikatuře českých soudů již ustálil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.7.1999, sp. zn. 29 Cdo 1589/99, příp. sp. zn. 25 Cdo 616/98 ze dne 16.2.2000, nebo sp. zn. 29 Cdo 602/2000 ze dne 23.8.2000, příp. rozsudek ze dne 26.5.1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99).

Z obsahu spisu nevyplývá (ani dovolatelé to netvrdí), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti dle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Dovolatelé se žádné konkrétní vady dle uvedeného ustanovení nedovolávají a dovolací soud existenci takové vady z obsahu spisu nezjistil. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.).

Na základě shora uvedených skutečností dovolací soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243b odst. 4 s přihlédnutím k ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení žalobci jako dovolatelé v dovolacím řízení neuspěli a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. října 2000

JUDr. František D u c h o ň , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová