30 Cdo 1831/99
Datum rozhodnutí: 09.08.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1831/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) A. T., B/ H. Š., C/ J. U., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. T. s. města H. B. a 2. Městu H. B., oběma zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 943/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.4.1999, č.j. 23 Co 410/98-293, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.4.1999, č.j. 23 Co 410/98-293, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. června 1998, č.j. 4 C 943/93-238, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 11. června 1998, č.j. 4 C 943/93-238, zamítl žalobu, kterou žalobci požadovali, aby T. s. města H. B. byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 108 se zastavěnou plochou - stavební parcelou č. 326/2, t.j. nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v H. B. na listu vlastnictví č. 1 pro obec a kat. území H. B., každému ze žalobců po jedné ideální třetině. Účastníkům řízení náhradu nákladů řízení nepřiznal. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle zák.č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen restitučního zákona). Výzvu na vydání věci podaly první dvě žalobkyně dne 18. září 1991 u T. s. města H. B. a výzvu zopakovaly dne 25. listopadu 1991 spolu se třetím žalobcem. T. s. sice ku dni účinnosti restitučního zákona označené nemovitosti užívaly, ale nepatří do kategorie povinných osob dle ustanovení § 4 odst. 1 restitučního zákona, protože žalobci neprokázali, že by T. s. svědčil právní důvod užívání uvedených nemovitostí. Ty byly ve vlastnictví státu - ve správě Měst. NV později Městského úřadu v H. B. od r. 1977. Dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, se označené nemovitosti staly majetkem města H. B., protože jejich přechodu do vlastnictví této obce nic nebránilo. Výzva k vydání nemovitostí byla podána až po účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, t.j. po 24.5.1991, kdy už nemovitosti byly ve vlastnictví obce, takže nebyla podána u povinné osoby, kterou byla již obec. Nárok žalobců tedy v důsledku této skutečnosti, t.j. pro nepodání výzvy, zanikl dle § 5 odst. 2 restitučního zákona.

K odvolání žalobců, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27.4.1999, č.j. 23 Co 410/98-293 (ad I.), zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ovšem zamítavý výrok upravil do správné podoby, když upřesnil výši žalobci požadovaného podílu na nemovitostech (9/12), o kterém bylo takto zamítavě rozhodnuto.

Dalším výrokem (ad. II.) odvolací soud zrušil, dle ustanovení § 221 odst. 1 o.s.ř., tu část výroku soudu prvního stupně, kterou byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání 3/12 označených nemovitostí a řízení zastavil dle ustanovení § 222 odst. 2 o.s.ř. Soud prvního stupně totiž rozhodl o tom, co již nebylo podloženo žalobou. První a druhá žalobkyně požadovaly vydání každá po 1/3, třetí žalobce požadoval 1/12 a zbývající 3/12 požadovali H. J., Z. U. a M. U. O jejich žalobě však již bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání s tím, že v projednávané věci má zásadní význam posouzení toho, zda po přechodu vlastnického práva k nemovitostem ze státu na obec, dle zákona č. 171/1991 Sb., byly osoby oprávněné k vydání těchto nemovitostí podle restitučního zákona, které dosud výzvu o vydání nepodaly, povinny tuto výzvu uplatnit u obce, tedy u jiné osoby, než která ke dni účinnosti restitučního zákona nemovitosti držela.

Odvolací soud uzavřel, že označené nemovitosti dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb, t.j. ode dne 24.5.1991, přešly do vlastnictví obce. Pokud oprávněná osoba stihla uplatnit nárok výzvou ještě před účinností zák. 172/1991 Sb., vlastnické právo na obec nepřešlo a restituční nárok lze uplatňovat vůči té osobě, která věc držela ku dni účinnosti zák.č. 87/1991 Sb. Pokud oprávněná osoba uplatnila svůj restituční nárok až po 24. květnu 1991, musela tak učinit již jen vůči obci, protože věc už byla v jejím vlastnictví. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR publikovaný pod číslem 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 4.6.1999, napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení § 238 odst. l písm. a/ a § 239 o.s.ř. a namítli nesprávné právní posouzení věci, pokud jde výklad a aplikaci ustanovení § 4 restitučního zákona v dané věci. Žalobci nesouhlasí s názorem, podle kterého vlastnické právo k majetku přešlo ze státu na obec dle ustanovení § 4 odst. 2 zák.č. 172/1991 Sb., pokud oprávněná osoba neuplatnila svůj restituční nárok k vydání tohoto majetku před 24. květnem 1991. Účelem zmíněného ustanovení bylo, podle dovolatelů, převést na obce jen ten majetek, který není a nebude dotčen restitucemi. Důvodem byla snaha nekomplikovat restituce oprávněným osobám případnou změnou subjektů, které by bylo možno považovat za povinné osoby. Výraz uplatní" v uvedeném ustanovení byl zákonodárcem použit výslovně a vědomě s tím, že bylo jisté, že i po účinnosti zákona č.172/1991 Sb. budou uplatňovány restituční nároky vůči původním povinným osobám, které věc držely. Žalobci uplatnili svůj nárok u prvního žalovaného, který je povinnou osobou, řádně a včas.

Výrok ad II. odvolacího soudu rovněž spočívá, podle dovolatelů, na nesprávném právním posouzením věci. Svou podstatou se jedná o výrok měnící rozsudek soudu I. stupně. Pokud byla již dříve zamítnuta (rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16.8.1996, č.j. 4 C 943/93-181, ve znění potvrzující rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 1997, č.j. 23 Co 423/96-196), žaloba, kterou požadovali H. J., Z. U. a M. U. vydání 3/12 označených nemovitostí, jejich nároky přešly na třetího žalobce, který se domáhal a stále může domáhat vydání celé jedné třetiny, protože on sám a zmínění 3 žalobci jsou dětmi paní A. U., jíž by zmíněná třetina náležela. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.

Po zjištění že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnými osobami, t.j. účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, jak to vyžaduje ustanovení § 241 odst. l o.s.ř., je podané ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. l o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř., a obsahuje způsobilý dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože dle ustanovení § 236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. l o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozsudku dovolání připustil. Tím zároveň vymezil rozsah dovolacího přezkumu v dané věci, protože dovolání lze podat jen z důvodu té právní otázky, pro kterou bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno.

Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení § 4 restitučního zákona v souvislosti s ustanovením § 4 odst. 2 zák.č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Žalobci uplatněný restituční nárok se řídí režimem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který pro restituční účely definuje pojem osoby oprávněné i osoby povinné, jež stíhá za přesně stanovených podmínek povinnost věc vydat. Podle ustanovení § 4 odst. 1 tohoto zákona jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží. Podle již ustáleného výkladu je držba sice jedním ze základních oprávnění vlastníka věci, avšak držitelem může být i někdo jiný, než vlastník věcí. Držitel musí věc fakticky ovládat a nakládat s ní jako s vlastní. Za osobu povinnou je třeba tedy považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží. - stát nebo jinou právnickou osobou. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu (srov. nález Ústavního soudu České republiky č. 115 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1996, II. díl, svazek 6, str. 332).

V přezkoumávané věci žalobci podali výzvu ze dne 18.9.1991 (tedy ve lhůtě stanoveném restitučním zákonem) u T. s. města H. B. (prvého žalovaného), protože byli přesvědčeni, že tento žalovaný je držitelem nemovitosti, jejich vydání požadovali. V tomto přesvědčení je udržovala reakce prvého žalovaného na jejich výzvu. Rovněž v průběhu sporu vyšlo najevo, že nemovitosti jsou v užívání prvého žalobce (srov. např. vyjádření druhého žalovaného na č.l. 98 spisu, výpověď svědkyně J. K. na č.l. 219 p.v. spisu, výpovědi svědků V. D. a Z. V. na č.l. 232, 233 spisu), i když, jak se v průběhu sporu prokázalo, byly v evidenci nemovitostí vedeny jako vlastnictví obce.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zák.č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu. Podle již ustáleného výkladu tohoto ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR publikovaný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zmíněné ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zák.č. 403/1990 Sb. a zák.č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.

Lze tedy uzavřít, že pokud žalobci v přezkoumávané věci uplatnili svůj nárok na vydání označených nemovitostí výzvou u prvního žalovaného, učinili tak řádně a včas. Pokud v důsledku příslušných ustanovení zák.č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnictví k označeným nemovitostem na obec (druhého žalovaného), přešla na něj i povinnost věc vydat, aniž by museli žalobci , jako osoby oprávněné, podávat novou výzvu u obce.

Ve světle shora vyloženého nepovažuje dovolací soud rozsudek soudu odvolacího za správný, proto jej zrušil dle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. Vzhledem ke skutečnosti, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně pokračovat v souladu s ustanovením § 243d o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. srpna 2000

JUDr. František D u c h o ň , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová