30 Cdo 1831/2002
Datum rozhodnutí: 19.12.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1831/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobců A/ L. N. a B/ L. N., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ J. S. a 2/ E. S., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 198/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2002, č. j. 20 Co 342/2001-133, t a k t o :

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. února 2001, č. j. 17 C 198/98-113, zamítl žalobu, aby soud určil, že rodinný dům čp. 323, garáž, přístavba garáže o dvou stáních a dílna u rodinného domu, stojící na pozemkové parcele č. 333 a zahrada č. 169/7, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 4198 pro obec P. a katastrální území S., je ve společném jmění žalobců, a že kupní smlouva z 25. března 1998 o převodu rodinného domu čp. 323, garáže, přístavby garáže o dvou stáních a dílny u rodinného domu, stojících na pozemkové parcele č. 333 a zahrady č. 169/7, zapsaných na listu vlastnictví č. 4198 pro obec P. a katastrální území S., je neplatná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. února 2002, č. j. 20 Co 343/2001-133, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soud druhého stupně se při svém rozhodování plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Vycházel především z úvahy, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, podle které by žalovaný poskytl žalobcům půjčku 350.000,- Kč, případně 400.000,- Kč, a že by pro případ nesplacení půjčky do 25. května 1998 mělo být do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo ve prospěch žalovaných na základě kupní smlouvy ze dne 25. března 1998. Podle odvolacího soudu tedy nebylo v řízení prokázáno, že účelem kupní smlouvy ze dne 25. března 1998 nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovanými, nýbrž zajištění návratnosti půjčky, tedy, že skutečným úmyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Žalobci nepředložili žádný věrohodný důkaz, který by dotvrzoval uzavření smlouvy o půjčce. Skutkový stav, jak jej popisují žalobci, (nadto) nenaplňuje (ani) znaky tísně, jak ji má na mysli zákon. V řízení nebyl prokázán reálně existující objektivní stav, který by se stal u žalobců důvodem k jejich nesvobodnému projevu vůle. Jestliže tedy nebyl stav tísně (v případě žalobců) prokázán, odvolací soud se již nezabýval otázkou (případné) existence nápadně nevýhodných podmínek, když oba předpoklady ve smyslu ustanovení § 49 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") musejí být splněny současně. Nadto však cena nemovitosti je otázkou nabídky a poptávky.

Odvolací soud dále připomněl, že příslušenství věci může být převedeno na nového nabyvatele buď zároveň s věcí hlavní nebo nezávisle na tomto převodu (nepřechází bez dalšího na nabyvatele věci hlavní). Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být vedle věci hlavní uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím. Naproti tomu součásti věci hlavní (§ 120 o. z.) přecházejí na nového nabyvatele věci hlavní, i když nejsou výslovně uvedeny ve smlouvě o převodu věci hlavní. Nelze pak dovodit, že předmět kupní smlouvy není určitě a srozumitelně identifikován, takže smlouva je neplatná (§ 37 o. z.), pokud účastníci ve smlouvě ujednali, že označené nemovitosti se převádějí spolu s příslušenstvím. Jestliže se vůle účastníků vedle ve smlouvě označených nemovitostí vázala, resp. objektivně se mohla vázat pouze k jejím součástem, pak ujednání o tom, že se nemovitosti převádějí s příslušenstvím, neurčitost projevu vůle nepůsobí, protože je nadbytečné. Jak pak vyšlo v průběhu odvolacího řízení najevo, na stavební parcele č. 333 a na zahradě č.k. 169/7, zapsaných na listu vlastnictví č. 4198 pro obec P. a katastrální území S., žádné jiné nemovité věci - s výjimkou věcí popsaných ve smlouvě, nejsou. Odvolací soud proto uzavřel, že (předmětná) kupní smlouva není neurčitá z důvodu (případné) nedostatečné identifikace příslušenství.

Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 11. března 2002.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 7. května 2002 včasné dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s tím, že odvolací soud možnost dovolání podle zmíněného ustanovení připustil.

Dovolatelé především poukazují na to, že ve výpovědích svědků N., G. a R. bylo potvrzeno, že dcera žalobců se dostala do tíživé životní situace, kdy jí bylo vyhrožováno a hrozila ji ztráta veškerého majetku. Tato situace (však) byla posouzena soudy obou stupňů jako pomoc (žalobců) dceři v podnikání. Soudy obou stupňů zde nepřihlédly k tomu, že jde o vztah rodičů k dceři a vzhledem k věku žalobců, tedy o vyvolání stavu, kdy nejednají racionálně, ale emotivně, neboť ohrožení dcery považují za ohrožení své vlastní. Žalovaní (přitom) ve své výpovědi uvedli, že o tíživé situaci žalobců věděli. Odmítli uzavřít smlouvu o půjčce se zástavním právem na nemovitosti a sami stanovili výši kupní ceny převáděných věcí bez ohledu na jejich tržní hodnotu. Kromě toho formulace smlouvy obsahuje rozpor, protože žalobci by se tak vzdali práv majitelů pozemků, což nezamýšleli.

Dovolatelé vyslovili přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a navrhli, aby dovolací soud toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalovaní nevyjádřili.

Dovolací soud shledal, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání v této věci se závěrem, že podané dovolání přípustné není.

Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný a posléze zrušený rozsudek téhož soudu (ze dne 31. března 1999, č. j. 17 C 198/98-53), avšak i v tomto případě jím byla žaloba zamítnuta.

Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci není.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady naplněny nejsou.

Zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda je odůvodněno rozhodnutí přezkoumat v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má však přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení zásadních právních otázek. Přitom je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení však není založena již tím, že to dovolatel případně tvrdí, ale pouze tím, pokud jsou předpoklady tohoto ustanovení skutečně naplněny a dovolacím soudem seznány.

Na tomto místě je též současně nutno poznamenat, že z formulací dovolání nelze případně zcela vyloučit, že dovolatelé ve svém dovolání mohou vycházet i z mylného předpokladu, že přípustnost dovolání v projednávané věci je založena rozhodnutím samotného soudu druhého stupně, v jehož písemném vyhotovení je poučení o možnosti podání dovolání za podmínek obsažených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelé by totiž v tomto případě přehlédli, že občanský soudní řád (dále opět jen "o. s. ř.") ve znění účinném po jeho novele zákonem č. 30/2000 Sb., tj. od 1. ledna 2001, neobsahuje úpravu obdobnou úpravě obsažené do té doby v ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. tehdejšího znění. Ani v té době však nebylo možno dovodit, že by přípustnost dovolání v konkrétní věci byla založena plněním poučovací povinnosti soudu, pokud v části "poučení" obsažené v rozhodnutí informoval účastníky o možnostech, za jakých by případně mohli podat ve věci dovolání. Přípustnost dovolání v označené věci proto z tohoto důvodu založena není. Dovolací soud se proto za daného stavu musel zabývat tím, zda ve věci skutečně došlo k naplnění předpokladů obsažených ve zmiňovaném ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zda tedy je možno podrobit napadené rozhodnutí dovolacímu přezkumu.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění dovolacímu soudu za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud by proto byly dovoláním vytýkány jiné vady, než ve smyslu uvedeného ustanovení, nemohl by k nim dovolací soud přihlížet.

Je nepochybné, že pro případný úspěch dovolání žalobců bylo určující, zda dovolatelé v dovolání přesvědčivě doloží takové okolnosti, které umožní učinit hodnověrný závěr, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, což by pak vedlo k závěru o přípustnosti podaného dovolání. Tomuto požadavku však obsah dovolání žalobců zcela zřejmě nevyhovuje.

Bylo již uvedeno výše, že dovolání žalobců důvody dovolání spojuje především s konstatováním, že dcera žalobců se dostala do tíživé životní situace, kdy jí bylo vyhrožováno a hrozila jí ztráta veškerého majetku. Tato situace (však) byla posouzena soudy obou stupňů jako pomoc (žalobců) dceři v podnikání a soudy proto nepřihlédly k tomu, že šlo o vztah rodičů k dceři a vzhledem k věku žalobců o vyvolání stavu, kdy nejednali racionálně, ale emotivně, neboť ohrožení dcery považovali za ohrožení své vlastní. Žalovaní přitom o tíživé situaci žalobců věděli. Odmítli uzavřít smlouvu o půjčce se zástavním právem na nemovitosti a sami stanovili výši kupní ceny převáděných věcí bez ohledu na jejich tržní hodnotu.

V této souvislosti je ovšem nutno poukázat na skutečnost, že tyto okolnosti nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující při základní úvaze významné pro rozhodnutí ve věci samé, totiž, že nebylo především v řízení prokázáno, že účelem kupní smlouvy ze dne 25. března 1998 nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovanými, nýbrž zajištění návratnosti půjčky, tedy, že skutečným úmyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy, když žalobci nepředložili žádný věrohodný důkaz, který by dotvrzoval uzavření smlouvy o půjčce. Dále odvolací soud přiléhavě vycházel z úvahy, že žalobci popisovaný skutkový stav nenaplňuje znaky tísně, jak ji má na mysli zákon, protože v řízení nebyl prokázán reálně existující objektivní stav, který by se stal u žalobců důvodem k jejich nesvobodnému projevu vůle, takže nebylo nutno se již zabývat otázkou eventuální existence nápadně nevýhodných podmínek v případě dané smlouvy, když oba předpoklady ve smyslu ustanovení § 49 o. z. musejí být splněny současně.

Pokud dovolání připomíná, že formulace smlouvy obsahuje rozpor, protože žalobci by se tak vzdali práv majitelů pozemků, což nezamýšleli, nelze ji považovat za jasnou, když předmětem kupní smlouvy byl jediný pozemek, a to zahrada č. 169/7, zapsaná na listu vlastnictví č. 4198 pro obec P. a katastrální území S., což s sebou neslo ztrátu vlastnického práva žalobců k tomuto pozemku. Jak však vyplývá z dotčené kupní smlouvy, netýkala se pozemkové parcely č. 333 tamtéž.

Proto za tohoto stavu věci a za situace vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním (§ 242 odst. 1 až 3 o. s. ř.), nelze s ohledem na již vyložené okolnosti dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové případně naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proto ani z tohoto pohledu není proti tomuto rozhodnutí dána přípustnost dovolání.

Protože tedy v případě dovolání žalobců nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř., a nemohl se tak jinak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 ve spojení s § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 o. s. ř., za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, zatímco žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu