30 Cdo 1830/2005
Datum rozhodnutí: 19.10.2005
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb., § 13 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1830/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. V. S., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn.

19 C 17/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

7. prosince 2004, č.j. 1 Co 146/2004-99, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozhodl o návrhu žalobce na přisouzení morální i finanční satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen "o.z.") rozsudkem ze dne 31. března 2004, č.j. 19 C 17/2003-86 tak, že zamítl žalobu, podle níž mělo být žalovanému uloženo omluvit se žalobci na veřejném zasedání obecního zastupitelstva P. slovy: "Omluvám se panu M. P. za to, že jsem

o něm řekl, že za dobu dvanácti let funkce starosty v P. prošustroval 20 až 30 miliónů korun. Toto tvrzení bylo nepravdivé." Dále zamítl žalobu na přisouzení částky 100.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy žalobci. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č.j. 1 Co 146/2004-99, zastavil řízení o náhradě nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč. Ve zbývajících výrocích rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") potvrdil. Rozhodl konečně o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel především ze zjištění, že na poslední veřejné schůzi zastupitelstva obce P. před komunálními volbami, která se konala dne 23. října 2002, bylo zastupitelstvo, včetně tehdejšího starosty (v daném případě žalobce) občany kritizováno. Žalovaný tehdy v této souvislosti při kritice použil výraz "prošustrovat peníze".

Při úvahách o možné odpovědnosti žalovaného ve smyslu ustanovení § 13 o.z. ve spojení s § 11 téhož zákona odvolací soud poukázal na skutečnost, že jestliže

v uvedené době žalobce vykonával funkci starosty, musel být srozuměn s vyšší mírou kritizovatelnosti své osoby a musel počítat i s negativními reakcemi na svoji osobu, případně na výkon jím zastávané funkce. Na uvedené schůzi zastupitelstva, která se konala jako poslední před komunálními volbami, žalovaný jako jeden z kritizujících, použil při své kritice hospodaření obce výrazu "prošustrovat peníze", který na sebe vztáhl nejen žalobce, ale též další zastupitelé. Žalovaný hospodaření obce kritizoval již v minulosti a měl o něm jistou představu. Skutečnost, že určité nedostatky

v hospodaření obce existovaly (byť ne v miliónovém rozsahu), žalovaný v řízení prokázal. S přihlédnutím ke svědecky též prokázané poněkud bouřlivé atmosféře předvolební schůze, při níž žalovaný ani již neměl možnost svůj výrok odůvodnit, šlo podle názoru odvolacího soudu o kritiku, která je i při použití výrazu "prošustrovat"

ve významu "prohospodařit", přiměřená dané situaci, za níž byla pronesena. Nelze ji proto považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Proto nebyla dána ani odpovědnost žalovaného vyplývající z ustanovení § 13 o.z.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobce dne 13. ledna 2005. Právní moci nabyl dne 17. ledna téhož roku.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze (proti jeho výrokům II. a III.) podal žalobce v pondělí dne 14. března 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je přesvědčen, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Žalobci se takto nedostalo soudní ochrany, ač obdobná problematika je řešena judikátem zveřejněným pod R 15/96. Dovolatel též poukazuje na skutečnost, že na podporu svých tvrzení v žalobě předložil soudu důkazy, k nimž však (v řízení) nebylo správně přihlédnuto. Dovolatel proto navrhl, aby dovoláním napadený rozsudek ve výroku II. a III. (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně v odpovídajících výrocích) byl zrušen, a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

K podanému dovolání nebylo žalovaným podáno případné vyjádření.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je přes svoji relativní stručnost jinak

v nejnutnější míře charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází především z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud pak má zato, že předmětné dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když napadené rozhodnutí je třeba klasifikovat jako rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v souvislosti s řešeným vztahem práva na kritiku a právem na ochranu osobnosti kritizovaného.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze

v dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud přitom povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a současně i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud nebyly v dovolání výslovně uplatněny. Tyto vady se však ze spisu nepodávají.

Současně ani obsah dovolání žalobce není způsobilý zpochybnit věcnou správnost napadeného rozsudku.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel především uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva

na zjištěný skutkový stav.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno

od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Různorodosti jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá

i značně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Proto občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom

v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Součástí práva na ochranu osobnosti je i právo na občanskou čest a lidskou důstojnost.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.

Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze

u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Uplatnění této zásady se jeví jako velmi významné především též v případech uplatnění práva kritiky, neboť je zřejmé, že v rámci ní jsou často vyslovovány velmi kategorické soudy, které jsou směřovány vůči určité fyzické osobě, které v konkrétním případě vzhledem ke svému obsahu bude třeba kvalifikovat jako zásah do osobnosti této fyzické osoby. Je pak třeba posoudit, zda se jedná v konkrétní věci o zásah neoprávněný nebo naopak oprávněný.

Právní řád České republiky zaručuje článkem 17 Listiny základních práv a svobod v rámci svobody projevu a vyjadřování názorů jakýmkoliv způsobem (slovem, písmem, tiskem, obrazem, karikaturou či jinak) každému též právo na kritiku. Kritika je tedy vnímána jako součást svobody projevu a tvoří významný nástroj míry a kvality demokracie ve společnosti. Umožňuje potřebnou konfrontaci názorů, stejně tak jako soutěživost ve společnosti a informovanost a jejím cílem je též mimo jiné odhalovat negativní společenské jevy, nedostatky, nesváry apod.

Současně však platí, že svoboda pronášet kritiku jako součást svobody projevu, musí mít a skutečně také má v demokratické společnosti své meze. Nemůže proto být např. nevyváženě neomezená. Kritika tak nemůže být v rozporu s oprávněnými zájmy jiných fyzických osob, t.j. konkrétně s právem na ochranu osobnosti, včetně důstojnosti člověka, které má se svobodou projevu, resp. v tomto případě s právem na kritiku rovné postavení. Za neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným právem fyzické osoby proto nelze považovat pouze takový zásah, ke kterému došlo při výkonu práva kritiky za předpokladu, že tento zásah představuje kritiku právem přípustnou, t.j. že jde o kritiku oprávněnou.

Oprávněná kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, a že je přiměřená, resp. odpovídající i co do obsahu, formy i místa. Jde tedy o předpoklad, že taková kritika nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného legitimního účelu, resp. cíle (obdobně srovnej publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, 2004, str. 158 násl.).

Pokud se týče věcnosti kritiky je jí kritika, která vychází z pravdivých výchozích předpokladů, a která z nich zároveň logicky vyvozuje odpovídající hodnotící úsudky (závěry). Konkrétnost kritiky pak znamená, že pro ni potřebné výchozí podklady tvoří konkrétně uvedené skutečnosti. Přiměřenost kritiky vyžaduje, aby nevybočovala z mezí nutných pro dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu.

V souvislosti se souzeným případem je současně nutno připomenout, že i když se určitá fyzická osoba dobrovolným vstupem do politiky stává objektem širšího a bedlivějšího sledování a veřejné kontroly i přísnějšího posuzování, nemůže sama tato skutečnost znamenat, že se tím tato osoba vůbec vzdává možnosti ochrany osobnosti, jaká je jí v rovině ústavního, ale i mezinárodního práva poskytována. Proto ani v případě politické soutěže není možno akceptovat kritiku, která ať v dobré víře nebo případně

i úmyslně není v souladu s požadavkem přípustnosti, resp. oprávněnosti kritiky.

Vybočí-li kritika z uvedených mezí přípustnosti, resp. oprávněnosti, jedná se

o exces, který je pak hodnocen jako zásah do osobnosti fyzické osoby spojený

s příslušnými nepříznivými občanskoprávními sankcemi ve smyslu zmíněného ustanovení § 13 o.z. Je na původci takového zásahu, aby prokázal, že k zásahu došlo

po právu, t.j., že zde existovala konkrétní okolnost, která podle právního řádu neoprávněnost zásahu vylučuje. V tomto smyslu proto důkazní břemeno spočívá

na původci zásahu (obdobně srovnej R.č. 3/2003 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2000, sp.zn. 964/2000).

Jak je patrno z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, nelze toto rozhodnutí hodnotit jako jsoucí v nesouladu s uvedenými zásadami vyvozovanými z ustanovení § 13 odst. 1 o.z. ve spojení s § 11 téhož zákona.

Bylo uvedeno, že soud druhého stupně v posuzované věci při aplikaci práva

na zjištěný skutkový stav vycházel ze zjištění, že na poslední veřejné schůzi zastupitelstva obce P. před komunálními volbami v roce 2002, bylo zastupitelstvo, včetně tehdejšího starosty (žalobce), občany této obce kritizováno, přičemž žalovaný tehdy v rámci této kritiky použil výraz "prošustrovat peníze". Odvolací soud v této souvislosti případně poukázal především na skutečnost, že jestliže v uvedené době žalobce vykonával funkci starosty, musel být srozuměn s vyšší mírou kritizovatelnosti své osoby a musel počítat i s negativními reakcemi na svoji osobu, případně na výkon jím zastávané funkce. Uváděná veřejná schůze zastupitelstva probíhala v poněkud bouřlivé atmosféře (jako předvolební schůze). Žalovaným tehdy při kritice užitý sporný výraz na sebe vztáhl nejen žalobce, ale též další zastupitelé. Žalovaný (přitom) hospodaření obce kritizoval již v minulosti a měl o něm jistou představu. To, že určité nedostatky v hospodaření obce existovaly (byť ne v miliónovém rozsahu), žalovaný

v řízení prokázal.

Za tohoto stavu dovolací soud dospívá k závěru, že odvolacím soudem fakticky učiněný závěr o tom, že v daném případě šlo ze strany žalovaného o kritiku oprávněnou, z čehož je třeba dovozovat, že při ní nebyly překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, a její přiměřenosti, je správný. Šlo zcela zřetelně o kritiku odpovídající i co do obsahu, když její forma ve své podstatě odpovídala formě jednání, kterou lze pro tehdy konanou veřejnou schůzi obecního zastupitelstva v P. zobecnit. Potud tedy žalovaným,

v kontextu výtek zacílených na hospodaření obce (obecního zastupitelstva, resp. starosty), užití argotu, resp. slangu jako expresívního vyjádření názoru na tvrzené nehospodárné nakládání prostředky obce, nelze chápat jako vybočení z mezí přípustné kritiky. Současně je nutno připomenout, že ač sporem dotčené výrazy mají ve své podstatě charakter obecného soudu, je třeba je vnímat v kontextu s obsahem jednání uváděné schůze zastupitelstva i v kontextu s předchozí kritikou hospodaření obce

ze strany žalovaného. Nadto odvolací soud s ohledem na zjištěný průběh této schůze důvodně poukázal na to, že žalovaný tehdy ani již neměl možnost svůj výrok odůvodnit. Proto případně nešlo ani o kritiku, která by nebyla konkrétní.

Je proto možno konstatovat, že závěr, k němuž dospěl odvolací soud, že

v daném případě nebyla shledána odpovědnost žalovaného vyplývající z ustanovení § 13 o.z., je správný.

Pokud dovolání naznačuje kritiku vztahující se ke konkrétním skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, pak je nezbytné připomenout, že tento uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř. není možno v této věci užít, když přípustnost dovolání je v ní založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto k této výtce nemohl přihlédnout.

Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je dovoláním napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze

ve věci samé správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky

z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobce zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.

V Brně dne 19. října 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu