30 Cdo 1806/2005
Datum rozhodnutí: 19.10.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1806/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3,

o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 30/2002,

o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č.j.

1 Co 172/2004-92, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 172/2004-92,

k odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2003, č.j. 37 C 30/2002 72, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) částku 2,000.000,- Kč, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v postupu Policie ČR, když dne 8. ledna 1994 nadporučík policie V. Z. umožnil manželce žalobce násilné otevření bytu (žalobce). U tohoto bytu žalobce předtím vyměnil zámek, neboť zjistil a policii ohlásil ztrátu věcí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany policisty nedošlo k protiprávnímu jednání, takže nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud poukázal mimo jiné na zjištění z policejního záznamu Policie ČR, Obvodní oddělení J. ze dne 8. ledna 1994, č.j. ORSM 1/JI-Tč-94, že policista npor. Z. na žádost manželky žalobce E. K., trvale bytem

na shodné adrese jako žalobce, asistoval při otevírání hlavních dveří bytu, v němž se žalobce v té době zdržoval, když před uvedeným datem žalobce u dveří vyměnil zámek. Nešlo o jednání v rozporu s ustanovením § 21 zákona č. 283/1991 Sb., o Polici České republiky, ve znění dalších předpisů. Popsaným jednáním policisty tak nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, takže není dána ani odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o.z.

Toto rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce dne 12. listopadu 2004, přičemž právní moci nabylo téhož dne.

Uvedený rozsudek odvolacího soudu žalobce dne 27. prosince 2004 napadl osobně sepsaným dovoláním, které bylo doplněno podáním jeho zástupce ze dne

28. dubna 2005. Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolání podává z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má zato, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že žalovaná nejednala v rozporu se zákonem č. 283/1991 Sb. Podle dovolatele bylo v řízení prokázáno, že nadporučík Z. z titulu své funkce umožnil vstup do bytu žalobce po vylomení zámku vchodových dveří nikoliv jen paní E. K., ale i rodičům a dalším osobám, a to proti vůli žalobce, i když byl na tuto skutečnost žalobcem upozorněn. Poté ponechal tyto osoby v bytě a umožnil tak nedůvodnou demolici veškerého zařízení bytu. Poté došlo k výměně zámků u vchodových dveří bytu a žalobci tak byl po určitou dobu znemožněn vstup do bytu. Takovéto jednání není v souladu s uvedeným předpisem. Bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce chráněných Listinou základních práv a svobod (Čl. 11 a 12). Žalobci vznikla značná nemajetková újma. Byly proto splněny předpoklady přiznání požadované náhrady nemajetkové újmy. Kromě toho dovolatel poukazuje na to, že předmětný byt byl bytem služebním, jehož nájemcem byl pouze žalobce. Ve smyslu ustanovení § 709 o.z. společný nájem bytu manželů K. v uvedené době neexistoval. Kromě toho paní K. tehdy v bytě nebydlela, neboť se žalobcem již trvale nežila.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se jen velmi stručně písemně vyjádřila žalovaná. Navrhla (pro případ, že dovolání nebude odmítnuto) jeho zamítnutí, neboť napadené rozhodnutí považuje za správné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Tak tomu však v souzené věci není.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva

na zjištěný skutkový stav.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno

od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost

ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).

Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i značně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé

z těchto složek osobnosti. Proto občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Součástí práva na ochranu osobnosti je i právo na soukromí.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.

s právním řádem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač se eventuálně zdánlivě mohou jevit jako odporující objektivnímu právu, je není přesto možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí

z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.

O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným jen za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Je nepochybné, že o takovouto licenci nepůjde tam, kde by se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu.

I v souzeném případě bylo tedy nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze

u zásahu do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by bylo třeba kvalifikovat jako neoprávněný, resp. protiprávní.

Je-li důvodná obava, že je ohrožen život nebo zdraví osoby nebo hrozí-li větší škoda na majetku, je policista oprávněn otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor, vstoupit do něho a provést v souladu se zákonem o Polici České republiky potřebné služební zákroky, služební úkony nebo jiná opatření k odvrácení bezprostředního nebezpečí (§ 21 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky).

V daném případě nebylo v řízení zpochybňováno, že v době popsané události manželství žalobce a paní E. K. trvalo, přičemž žalobce vyměnil zámek

od vchodových dveří do tohoto bytu. Jestliže pak soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nebyla splněna základní podmínka úspěšnosti žaloby na ochranu osobnosti, tj. že nebylo zjištěno, že ze strany žalované šlo případně o neoprávněný zásah, věc posoudily v souladu s již podaným výkladem. Soudy v tomto případě vzaly především v úvahu, že žalobce byl v té době ženatý (s paní E. K.), přičemž jmenované byl (výměnou zámku) znemožněn přístup do předmětného bytu.

Je tedy patrno, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost. Případný exces nebyl v řízení prokázán. Je pak zřejmé, že odvolací soud věc samu takto posuzoval v souladu s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce.

Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu, soud druhého stupně věc posoudil zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má

na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona), takže se nemohl zabývat případnými dalšími výtkami dovolatele, obsaženými v jeho dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. října 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu