30 Cdo 1803/2007
Datum rozhodnutí: 02.07.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 1803/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce A. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o 335.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 82/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 30 Co 486/2006 94, t a k t o :


Dovolání žalovaného se odmítá.


Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


Stručné odůvodnění


(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):


Žalobou podanou dne 23. června 2005 se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 335.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky mělo dojít k výměně bytu prostřednictvím realitní kanceláře, u níž žalobce složil zálohu 695.000,- Kč, přičemž realitní kancelář z této částky vyplatila žalovanému 475.000,- Kč, avšak k výměně bytu nakonec nedošlo. Žalovaný pak žalobci vrátil částku 140.000,- Kč, avšak zbytek z vyplacené zálohy ve výši 335.000,- Kč mu i nadále dluží.


Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 4. května 2006, č.j. 8 C 82/2005-76, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 335.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% od 1. 9. 2004 do zaplacení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázáno, že mezi účastníky měla být na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené žalobcem a realitní kanceláří a zprostředkovatelské smlouvy uzavřené realitní kanceláří a žalovaným realizována výměna bytu. Žalobce složil u realitní kanceláře zálohu ve výši 695.000,- Kč. Z této částky realitní kancelář převedla na žalovaného částku 475.000,- Kč. K výměně bytu nakonec nedošlo, avšak žalovaný poté vrátil žalobci pouze částku 140.000,- Kč, zatímco částku 335.000,- Kč si ponechal, čímž u něj vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 násl. občanského zákoníku (dále jen o. z. ), které musí vydat.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 30 Co 486/2006 94, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil pouze tak, že zamítl žalobu na zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 335.000,- Kč od 1. září 2004 do 19. dubna 2005; jinak jej podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoli však s jeho právními závěry (byť podle jeho názoru tato okolnost neměla na výsledek řízení žádný vliv). Odvolací soud dovodil, že zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi realitní kanceláří a účastníky řízení, sice nezaložily dvoustranný právní vztah mezi žalobcem a žalovaným, avšak současně je právně významné písemné prohlášení žalovaného ze dne 1. března 2004, které podepsal i žalobce, obsahující závazek žalovaného, že pro případ, že nedojde k realizaci výměny bytů vrátí tzv. odstupné ve výši 570.000,- Kč. Obsah této listiny odvolací soud posoudil jako zajištění závazku formou nepojmenované smlouvy ve smyslu § 51 o. z. za situace, kdy žalovaný měl žalobci na základě svého závazku vrátit odstupné ve výši 570.000,- Kč, které mu bylo vyplaceno. To, že si žalovaný tuto svou povinnost uvědomoval, vyplývá i z příjmového pokladního dokladu, kterým žalobci vrátil částku 140.000,- Kč, a kterou sám označil jako dílčí platbu odstupného . Odvolací soud pak uzavřel, že ač podle jeho názoru v daném případě se nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, jde o nesplnění závazku ze smlouvy o zajištění závazku, která je platná a svým obsahem a účelem neodporuje zákonu. Protože žalovaný tak žalobci dluží částku 335.000,- Kč, je žalovaný povinen žalobci žalovanou částku zaplatit.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam a proto je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (výtka, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda v případě neexistence platně sjednaného dvoustranného smluvního vztahu mezi účastníky, lze tento hlavní (zajišťovaný) závazek zajistit vedlejším (zajišťovaným) závazkem, a to právním prostředkem výslovně neupraveným v § 544 588 o. z. . V daném případě mezi účastníky hlavní (zajišťovaný) závazek platně neexistoval a nemohl tedy být ani zákonu odpovídajícím způsobem zajišťován. Proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


K dovolání se podáním ze dne 16. dubna 2007 vyjádřil žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Posouzení věci odvolacím soudem je v souladu


s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 626/2003, citovaný odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí). Pokud žalovaný uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání proto bylo (s přihlédnutím k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení


s § 218 písm. c) téhož zákona.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč (srovnej § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 10.300,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobce, představována částkou 12.257,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 2. července 2009


JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.


předseda senátu