30 Cdo 1801/2002
Datum rozhodnutí: 30.10.2002
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1801/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce V., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ S. B., s. r. o., a 2/ I. Š., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti darovacích smluv, určení vlastnictví k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 211/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 1999, č. j. 19 Co 5/99-71, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. června 1998, č. j. 8 C 211/96-44, určil, že je neplatná smlouva o darování nemovitostí v katastrálním území B. - obytného domu čp. 654 se stavební parcelou č. p. 2300 a zahradou č. p. 2301, která byla uzavřena dne 18. ledna 1995 mezi žalobcem a prvním žalovaným. Dále určil, že je neplatná smlouva o darování nemovitostí v katastrálním území B. - obytného domu čp. 399 se stavební parcelou č. p. 2302 a zahradou č. p. 2303, která byla uzavřena dne 18. ledna 1995 mezi žalobcem a prvním žalovaným. Určil též, že smlouvy o darování těchto nemovitostí uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným jsou neplatné. Dále určil, že vlastníkem těchto nemovitostí je žalobce. Konečně pak zamítl žalobu, aby oběma žalovaným bylo uloženo tyto nemovitosti vyklidit a předat je žalobci. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 17. února 1999, č. j. 19 Co 5/99-71, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (odvoláním nebyl napaden výrok týkající se požadavku na vyklizení nemovitosti), změnil tak, že zamítl žalobu, že je neplatná smlouva o darování nemovitostí v katastrálním území B. - obytného domu čp. 654 se stavební parcelou č. p. 2300 a zahradou č. p. 2301, která byla uzavřena dne 18. ledna 1995 mezi žalobcem a prvním žalovaným, že je neplatná smlouva o darování nemovitostí v katastrálním území B. - obytného domu čp. 399 se stavební parcelou č. p. 2302 a zahradou č. p. 2303, která byla uzavřena dne 18. ledna 1995 mezi žalobcem a prvním žalovaným, a že jsou neplatné smlouvy o darování těchto nemovitostí uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným. Zamítl dále žalobu na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Toto rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci až dne 4. května 2001.

Odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal především úvahu, zda v předmětné věci jsou vůbec dány předpoklady pro určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dospěl přitom k závěru, že v případě požadovaného určení neplatnosti všech darovacích smluv schází žalobci naléhavý právní zájem na takovém určení. Poukázal na to, že určovací žaloba má preventivní charakter a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobci dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. V posuzovaném případě však podle žalobce již k porušení jeho práv mělo dojít uzavřením neplatných darovacích smluv a vložením vlastnického práva jiné osoby do katastru nemovitostí. Nadto ani v případě vyhovění těmto návrhům (žalobce) by se nevytvořil pevný základ pro další vztahy mezi účastníky a právní postavení žalobce by se nestalo o nic pevnější a určitější, než tomu bylo dříve.

Naproti tomu se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce má právní zájem na určení, že v případě sporem dotčených nemovitostí je jejich vlastníkem. Zde toliko jako předběžnou otázku bylo třeba řešit otázku platnosti darovacích smluv, na jejichž základě mělo dojít ke změně vlastnictví u zmiňovaných nemovitostí. Odvolací soud zde připomněl, že žalobcem tvrzené vlastnické právo by bylo porušeno vkladem vlastnického práva jiné osoby do katastru nemovitostí. Takto je věcně legitimován na straně žalované ten, kdo žalobcem tvrzené právo ohrožuje, či porušuje. Protože však druhý žalovaný dalšími smlouvami vlastnictví k předmětným nemovitostem převedl dále, kdy jako vlastníci jsou (nyní) v katastru nemovitostí vedeni A. I. A., s. r. o. a K. s. r. o., existuje na straně žalovaných v této věci nedostatek pasivní legitimace žalovaných. Všechny uvedené skutečnosti pak byly důvodem, pro které odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 6. dubna 1999 včasné dovolání, jehož přípustnost se odvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl odkaz na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jež dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem především v závěru, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti darovacích smluv. Žalobce je naopak přesvědčen, že tento naléhavý právní zájem má. Pokud by totiž bylo určeno, že darovací smlouvy jsou neplatné, bylo by zřejmé, že žalobce nikdy svého práva k předmětným nemovitostem nepozbyl. Žalobce se takto domáhal ochrany vlastnického práva jako takového a toto jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem mělo být deklarováno.

Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. V posuzovaném případě byl napadený rozsudek odvolacího soudu vydán ještě přede dnem účinnosti zmíněné novely. Bylo proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodování vycházel ze znění zmíněného procesního předpisu účinného do 31. prosince 2000.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. Dovolání odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Toto dovolání se pak opírá o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

S přihlédnutím k dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu pak dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. Dospěl však k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu třeba považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Z podaného dovolání však nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., který se týká případů, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se rozumí omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O nesprávnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li toto posouzení rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V posuzovaném případě - jak již bylo zmíněno výše - odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal v prvé řadě zjištění, že v předmětné věci nejsou dány předpoklady pro určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. s tím, že v případě požadovaného určení neplatnosti všech darovacích smluv schází žalobci naléhavý právní zájem na takovém určení. Tento názor soudu druhého stupně dovolací soud považuje za správný, proto je plně v souladu s ustálenou judikaturou týkající se této otázky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 1996 sp. zn. 3 Cdon 1002/96, ze dne 31. července 1997 sp. zn. 2 Cdon 223/96, ze dne 29. dubna 1998 sp. zn. 22 Cdo 189/98, ze dne 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 15. srpna 2000 sp. zn. 23 Cdo 984/99 apod.).

Zde je třeba souhlasit s odvolacím soudem v závěru, že naléhavý právní zájem nesvědčí žalobci v případě jím požadovaného určení neplatnosti darovacích smluv, týkajících se předmětných nemovitostí. To proto, že žalobce takto nemůže docílit navrácení poměrů ohledně uvedených nemovitostí v předešlý stav, který zde existoval před uzavřením těchto darovacích smluv. Rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že tyto darovací smlouvy týkající se uvedených nemovitostí evidované v katastru nemovitostí (§ 1, § 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších novel) jsou neplatné, totiž není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí (§ 1 odst. 1 a 3, § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších novel).

Jestliže tedy právní otázka (v tomto případě otázka platnosti, resp. neplatnosti konkrétního právního úkonu), o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má pouze povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (konkrétně k existenci práva, resp. právního vztahu - zde k otázce existence vlastnického práva k nemovitostem), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení existence samotného práva nebo právního vztahu.

Přitom nedostatek doložení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát, a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Ostatně ani sám dovolatel fakticky úvahy odvolacího soudu směřující k popsanému závěru ve své podstatě nezpochybňuje, když se v zásadě omezuje toliko na konstatování, že je přesvědčen o existenci tohoto naléhavého právního zájmu.

Pokud se pak týče otázky žalobcem požadovaného určení, že je vlastníkem sporem dotčených nemovitostí, pak odvolací soud svoje rozhodnutí zbudoval na závěru, že žalovaní nejsou v tomto sporu věcně pasivně legitimováni, když jako vlastníci dotčených nemovitostí jsou v katastru nemovitostí zapsány subjekty od nich odlišné.

Je zřejmé, že odvolací soud odpovídajícím způsobem nejprve vážil, kdo by v tomto sporu měl být podle hmotného práva věcně legitimován v případě, pokud se žalobce domáhá určení, že je sám vlastníkem sporem dotčených nemovitostí. Jestliže se věcnou legitimací rozumí stav vyplývající z hmotného práva, podle kterého je účastník subjektem práva nebo povinnosti, jež je předmětem řízení, pak skutečnost, kdy žalovaní nejsou v katastru nemovitostí vedeni jako vlastníci zmiňovaných nemovitostí, neodůvodňuje dovodit ve vztahu k petitu požadujícímu určení vlastnického práva ke sporem dotčeným nemovitostem, jejich pasivní věcnou legitimaci v tomto sporu. I potud proto odvolací soud věc posoudil správně.

Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatele obsažených v jeho dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). To pak bylo důvodem, proč dovolání žalobce zamítl. Rozhodoval přitom bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno skutečností, že dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 142 odst. 1 a 151 odst. 1 téhož zákona).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu