30 Cdo 1800/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 13 odst. 1 obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 1800/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobkyně Ž. M., zastoupené Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Ostrava, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 8, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Občanská 18, a 2) České republice Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 199/2009, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2014, č. j. 1 Co 146/2014-356, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2012, č. j. 23 C 199/2009-201, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ), a to jednak určením, že do jejích osobnostních práv bylo zasaženo prvním a druhým žalovaným, když při ohlašování změny adresy místa trvalého pobytu v městském obvodě Ostrava-Vítkovice byla podrobena nezákonným požadavkům, zejména byla nucena absolvovat pohovor se starostou městského obvodu, že způsob výzvy k pohovoru a jeho obsah byl diskriminujícím způsobem závislý na její etnické příslušnosti, a že ohlašovatelé změny adresy místa trvalého pobytu v předmětném městském obvodě jsou systémově tříděni podle své etnické příslušnosti a na jejím základě je vůči nim uplatňován nezákonný a diskriminační postup a dále uložením povinnosti prvnímu žalovanému se za svůj postup písemnou omluvou primátora Statutárního města Ostravy žalobkyni omluvit. Pokud se žalobkyně domáhala uložení povinnosti prvnímu i druhému žalovanému zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nemajetkové újmy částku 1.000.000,- Kč, byla žaloba v tomto rozsahu vyloučena k samostatnému řízení již usnesením ze dne 9. srpna 2010, protože v tomto případě šlo podle skutkových tvrzení žalobkyně o nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ).

Rozsudkem ze dne 24. října 2012, č. j. 1 Co 117/2012-258, Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplynulo, že žalobkyně je českou státní občankou, romské národnosti, bydlící nyní trvale v městském obvodu Ostrava-Vítkovice. Při stěhování do tohoto obvodu se dne 11. srpna 2008 žalobkyně přišla přihlásit k trvalému pobytu na Úřad městského obvodu Ostrava Vítkovice (dále jen Úřad ). Poté, co vyplnila přihlašovací lístek, zaměstnankyně ohlašovny jí odmítla tento lístek převzít a poslala ji za starostou k rozhovoru, a to v souladu s praxí a pokynem starosty. Při jednání jí starosta doporučil, aby si s pronajímatelem upravila současnou nájemní smlouvu, sjednanou pouze na dobu 3 měsíců, na dobu delší, jinak jí nedovolí přihlásit se k trvalému pobytu. Při další návštěvě nebyl starosta, ke kterému byla opětovně odeslána, přítomen a třetí návštěvu, kdy byla opět vyzvána k jednání se starostou, už neabsolvovala, ale napsala stížnost. Následně byla kontaktována telefonicky sekretářkou pana starosty, dostavila se na Úřad dne 17. září 2008, a byla přihlášena k trvalému pobytu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup zavedený na Úřadě je sice v rozporu se zákonem, ale vzhledem k tomu, že se jej museli podrobit všichni obyvatelé, kteří hlásili změnu trvalého bydliště, jej nelze považovat za diskriminační. V důsledku této skutečnosti ani nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Navíc podle odvolacího soudu dalším důvodem pro zamítnutí žaloby ve vztahu k prvnímu žalovanému je skutečnost, že pokud jde v předmětné věci o nesprávný postup v přenesené působnosti ze státu na samosprávný orgán ve smyslu zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, zakládá jakákoliv nesprávnost v úředním postupu výlučně odpovědnost státu, tedy druhého žalovaného.
K dovolání žalobkyně byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, č.j. 30 Cdo 1563/2013-297, rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud uvedl, že i odvolací soud dospěl k závěru, že jednání prvého žalovaného (představované nutností pohovoru se starostou městského obvodu) nebylo v souladu se zákonem. Dospěl však k závěru, že se v tomto případě nejednalo o diskriminační jednání, a v důsledku toho ani o zásah do osobnostních práv žalobkyně. V této souvislosti vyloučil, že by na věc dopadala domněnka podle ustanovení § 133a o.s.ř. (jehož obsah citoval) s tím, že žádná z vyjmenovaných oblastí, či vyjmenovaných přístupů, ve kterých mělo dojít k diskriminaci, neobsahuje nesprávný úřední postup, zejména pokud jde o přihlášení k trvalému pobytu. Dovolací soud však odkázal na to, že je zřejmé, že žalobkyní vytýkanému postupu prvního žalovaného neodpovídá žádné ustanovení zákona o evidenci obyvatel, takže jednání tohoto orgánu obsahuje podle mínění dovolacího soudu excesivní prvky. Připomněl obecnou zásadu, že (případné) diskriminační jednání jako takové ve značné míře snižuje důstojnost jím dotčené osoby, přičemž lze mimo jiné odkázat např. i na čl. 15 směrnice Rady 2222/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Diskriminace z důvodu rasy nebo národnosti je pak téměř vždy chápána jako neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby (např. stanovisko Výboru OSN CERD/C/56/D/17/1999).
V souzené věci tedy bylo na soudech s ohledem na tvrzení žalobkyně, že byla v této souvislosti diskriminována, zaměřit se na otázku, zda to byli žalovaní, kteří by prokázali, že ve vztahu k žalobkyni nedošlo k porušení zásady rovnosti zacházení (§ 133a písm. b) o.s.ř.).
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 14. února 2014, č.j. 23 C 199/2009-315, výrokem I. zamítl návrh na určení, že prvním a druhým žalovaným bylo zasaženo do osobnostních práv žalobkyně a) nucením k absolvování pohovoru, b) tím, že způsob výzvy k pohovoru a jeho obsah byl diskriminujícím způsobem závislým na její etnické příslušnosti a c) tím, že ohlašovatelé změny pobytu v městském obvodě jsou systémově tříděni podle své etnické příslušnosti a na jejím základě je vůči nim uplatňován nezákonný a diskriminační postup. Výrokem II. pak zamítl návrh žalobkyně na uložení povinnosti prvnímu i druhému žalovanému zaslat žalobkyni písemnou omluvu. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. října 2014, č. j. 1 Co 146/2014-356, rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta žaloba ve vztahu k druhému žalovanému potvrdil, když dospěl k závěru, že druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť jednání prvního žalovaného je excesem z plnění jeho povinností v rámci přenesené působnosti podle zákona č. 133/2000 Sb., protože tomuto jeho postupu neodpovídá žádné ustanovení zákona o evidenci obyvatel. Ve vztahu k prvnímu žalovanému rozsudek změnil tak, že určil, že do osobnostních práv žalobkyně bylo prvním žalovaným zasaženo tím, že byla podrobena nezákonným požadavkům, zejména byla nucena absolvovat pohovor se starostou městského obvodu, jenž stavěl konání tohoto pohovoru a jeho výsledky jako podmínku pro přihlášení adresy místa trvalého pobytu žalobkyně a uložil mu zaslat žalobkyni písemnou omluvu. V částech b) a c) zamítavého výroku I. pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, protože krajský soud neprovedl všechny důkazy, které by byly spolehlivým základem pro závěr, že prvnímu žalovanému se podařilo prokázat, že se vůči žalobkyni nedopustil diskriminačního jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti té části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu ve vztahu k druhému žalovanému, podala žalobkyně dne 13. ledna 2015 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje na základě ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž za výkon přenesené působnosti jednoznačně odpovídá stát. Poukazuje při tom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3257/2012, nebo na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. června 2011, sp. zn. IV. ÚS 276/11. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, popř. aby bylo zrušeno i rozhodnutí prvostupňového soudu a věc vrácena k dalšímu řízení tomuto soudu.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud se měl podle ní odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přehlíží přitom, že jí citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 3257/2012, uveřejněný pod číslem 8/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (stejně jako usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 276/11 ze dne 27. června 2011), konstatuje, že za škodu nebo újmu způsobenou při výkonu přenesené působnosti, konkrétně pak v jejím rámci vydaným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb. Tato odpovědnost státu je výslovně zakotvena v ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) OdpŠk. V předmětném řízení se však žalobkyně domáhá ochrany své osobnosti podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. Dovolací soud proto nemůže přisvědčit jejímu argumentu, že se odvolací soud při svém rozhodování ve věci ochrany osobnosti odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Připomíná pak, že nárok žalobkyně podle ustanovení OdpŠk, jako nárok odlišný od nároku uplatňovaného v této věci, byl vyloučen k samostatnému řízení.
Z vyloženého je zřejmé, že v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud pak toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu