30 Cdo 18/2009
Datum rozhodnutí: 04.11.2010
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 18/2009

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 445.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 175/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008, č. j. 16 Co 220/2008 69, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně ve výroku II. svého rozsudku ze dne 12. 2. 2008, č. j. 21 C 175/2007 34, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 367.200,- Kč s úroky z prodlení. Ve výroku III. soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 78.000,- Kč s úroky z prodlení. Ve výroku IV. uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.
Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se v daném řízení domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 445.200,- Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší mu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 131/88, a následně u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 125/95, v němž se žalobce domáhá odškodnění za pracovní úraz. Toto řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. Před podáním žaloby byla žalobci ze strany žalované přiznána částka 162.000,- Kč, kterou žalovaná pokládá za zcela přiměřenou.
Odvolací soud nejprve odmítl jako nedůvodnou výtku žalobce, že soud prvního stupně neprovedl důkaz jeho účastnickým výslechem, neboť žalobce měl vylíčit všechny rozhodující skutečnosti již v žalobě a výslech účastníka je jen jedním z řady důkazních prostředků, má povahu důkazu pouze podpůrného a soud tento důkaz může nařídit, jen nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, což v dané věci nenastalo .
Soud prvního stupně jinak správně posoudil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to nevydáním rozhodnutí v přiměřené době, a rovněž správně zhodnotil, že v uvedeném řízení nedošlo k průtahům, nýbrž pouze k diskontinuitě v jeho průběhu, když úkony soudů byly prováděny v přiměřených lhůtách, avšak délku sporu způsobilo množství prováděných důkazů a pomalejší činnost soudem ustanovených znalců . Soud prvního stupně rovněž správně přihlédl ke skutečnosti, že žalobce se domáhal urychlení rozhodnutí ve své věci a že řízení mělo pro žalobce velký význam. Na druhou stranu, žalobce byl v nalézacím řízení již částečně uspokojen, navíc v průběhu řízení došlo k jeho přerušení ze zákona v důsledku prohlášení konkurzu na majetek žalovaného. Toto přerušení nelze přičítat k tíži ani jedné ze stran tohoto sporu, avšak nelze je ve svém důsledku zcela pominout. Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu prvního stupně nedostatečnost jeho úvahy o výši přiznaného zadostiučinění, neboť jeho úvahy jsou vyloženy zcela konzistentně a vycházejí z provedeného dokazování.
Na daný případ je aplikovatelné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) ve věci Heská proti ČR (správně: rozsudek senátu páté sekce ESLP ze dne 23. 5. 2006, ve věci Heská proti České republice , stížnost č. 43772/02 pozn. Nejvyššího soudu ), jakož i Apicella proti Itálii (správně: rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01 pozn. Nejvyššího soudu ). Žalobci nelze přiznat takové zadostiučinění jako ve věci Heská proti České republice , neboť v onom řízení bylo přiznáno zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v řízení o náhradě škody za dva pracovní úrazy, kdežto v současném řízení je požadováno zadostiučinění pouze za jediný pracovní úraz. Význam řízení byl pro žalobce do určité míry snížen tím, že mu již v průběhu řízení bylo odškodnění za pracovní úraz částečně vyplaceno. Žalobce má dále podle pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze v incidenčním řízení přiznán nárok co do výše 160.000,- Kč, což s již vplaceným odškodněním činí 230.000,- Kč. Požadavek na odškodnění nemajetkové újmy o 1,7 násobek převyšující odškodnění z pracovního úrazu je zjevně nepřiměřený. To, že žalobce podal k ESLP stížnost, na této okolnosti nic nemění, neboť řízení o této stížnosti již bylo přerušeno a v důsledku přijetí vnitrostátní právní úpravy musel žalobce požádat žalovanou o přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že celková částka přiznaného odškodnění z titulu nemajetkové újmy ve výši 240.000,- Kč za odpovídající všem hlediskům § 31a zákona č. 82/1998 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z úvahy o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, a to v otázce posouzení aplikace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 03. 2006 v tom směru, že výše nemajetkového zadostiučinění byla snížena oproti obdobným případům (zejména rozhodnutí ve věci Heská proti České republice ). Aplikací tohoto rozhodnutí došlo k porušení principu rovnosti před zákonem garantovaného Listinou základních práv a svobod. Rozhodnutí ve věci Apicella nelze aplikovat na žalobcův případ, neboť žalobce k uplatnění svého práva se nejprve musel obrátit se svou stížností na ESLP a vynaložit náklady na právní zastoupení s tím spjaté. V tomto ohledu nelze mít za to, že využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro žalobce dostupnější a snadnější mechanismus nápravy. Je nutno zdůraznit, že kdyby novela zákona č. 82/1998 Sb. provedená zákonem č. 160/2006 Sb. nebyla přijata, nebyl by žalobce nucen podávat žádost o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu k žalované, sledovat zákonné lhůty k podání žádosti a poté předmětnou žalobu a vynaložit další náklady na právní zastoupení s tím spjaté. Je též nutno přihlédnout k tomu, že oproti případu Heská trvá řízení žalobce o dva roky déle. Odvolací soud tuto skutečnost nijak nezohlednil. Žalobce pokládá výši nemajetkové újmy v celkové výši 240.000,- Kč za nepřiměřenou, a to s ohledem na judikaturu ESLP. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a považuje napadený rozsudek za zcela správný. Neztotožňuje se naopak s tvrzením žalobce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem. Aplikaci rozhodnutí ESLP ve věci Apicella na daný případ považuje za zcela správnou. K rozhodnutí ve věci Heská žalovaná uvedla, že dle jejího názoru je institut nemajetkové újmy natolik specifický, že pouhá podobnost věcí nemůže být rozhodným kritériem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Judikatura ESLP by měla být v těchto případech zohledňována jen co se týče otázky, zda přiznat zadostiučinění, či nikoliv. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné.


Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce otázku zásadní právní významnosti neobsahuje. Dovolatel nevymezuje právní problém, jenž by bylo možno vzhledem k výše uvedným podmínkám kvalifikovat jako zásadně právně významný.
Nejvyší soud již dříve konstatoval a to právě s odkazem na výše uvedený rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii že zadostiučinění přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění pak sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání.
Dovolatel například neuvádí, při aplikaci jakého kritéria mělo dojít k dezinterpretaci § 31a odst. 3 OdpŠk či které závěry Evropského soudu pro lidská práva nebyly odvolacím soudem respektovány. Dovolatel pouze obecně namítá, že ve vztahu k jiným rozhodnutím ESLP není jemu přiznané zadostiučinění přiměřeně vysoké, přičemž argument, že zadostiučinění musí dosahovat stejné výše jako v rozhodnutích ESLP, byl Nejvyšším soudem vyřešen již ve výše uvedeném rozhodnutí.
Rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí oproti judikatuře dovolacího soudu tu ostatně ani nelze shledat, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ctí výkladové zásady vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.
Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 4. listopadu 2010

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu