30 Cdo 1798/2007
Datum rozhodnutí: 07.01.2009
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1798/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce R. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. O., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 104/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

29. dubna 2003, č.j. 1 Co 233/2002-74, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. června 2002, č.j.

16 C 104/2001-45, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo se do 30 dnů od právní moci rozsudku veřejně omluvit žalobci, a to zveřejněním tohoto textu: Omlouvám se panu R. K. za své nezákonné jednání, jímž byla má korespondence, která ho měla uvést v omyl, a za své jednání, jímž mu účtuji prostřednictvím inkasního střediska nájem, na 3. straně zpravodaje M. J. J., s nadpisem Omluva V. O. panu K.i, s podpisem žalovaného, o velikosti písma stejně jako je u ostatních článků v této tiskovině používána, a pro případ nesplnění dané povinnosti, aby žalovaný byl povinen do 45 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 50.000,- Kč. Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.480,- Kč.

Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že žalovaný po něm vymáhal nájemné, ačkoliv podle dohody ze dne 20. 3. 1990 stále trvá nájemní vztah mezi ním a Střední průmyslovou školou textilní v J., v jejíž budově mu přidělila jako školníkovi služební byt. Žalovaný mu nedůvodně zaslal evidenční list a předpis nájemného a uváděl jej v omyl zasíláním složenek na nájem prostřednictvím pošty. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný psal žalobci dopisy, neboť vycházel ze smluvního vztahu s M. J., v jehož vlastnictví je budova, v níž má sídlo Střední průmyslová škola textilní. Dovodil, že ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv. Neoprávněnost zásahu totiž vylučuje plnění povinnosti, kterou na sebe vzal žalovaný jako člen sdružení oprávněný za ně samostatně jednat na základě smlouvy uzavřené s M. J., týkající se zajištění služeb spojených s provozem a údržbou bytového a nebytového fondu. Nadto dovodil, že zasláním dopisů s přiměřeným obsahem, nikoli žalobce znevažujícím, které se nedostaly na vědomí třetím osobám, nebo složenek na placení nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu, popřípadě doporučení, ať neshody jsou řešeny s ředitelstvím školy, se nikdo žádného zásahu nemůže dopustit. Žalobu, aniž se zabýval oprávněností uplatněných právních prostředků ochrany osobnosti, proto zamítl.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soud prvního stupně a žalobci současně uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.437,- Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolací soud zdůraznil, že zasílání korespondence a složenek týkajících se nájemného žalobci je třeba považovat za výkon povinností, vyplývajících pro žalovaného ze smlouvy uzavřené dne 30. 9. 1997 s M. J., jejímž předmětem je zajištění služeb spojených s provozem a údržbou bytového fondu v majetku M. J., v jehož vlastnictví je i budova, v níž je umístěna Střední průmyslová škola textilní a v níž žalobce užívá byt. Tato okolnost vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák. Z objektivního hlediska tak žalovaný nemohl porušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva žalobce, jmenovitě jeho čest a vážnost, jak žalobce namítal v odvolání. Subjektivní pocit žalobce o narušení jeho osobnostních práv není pro posouzení věci právně významný, a to s ohledem na objektivní hledisko, které vznik občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení § 13 obč. zák. vyžaduje.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které výslovně též směřuje i

do výroku o náhradě nákladů řízení. Jeho přípustnost dovozuje zjevně z ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že řízení je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítá zejména, že odvolací soud mu neumožnil účastnit se odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný

bez žalobcova vědomí a souhlasu použil v evidenčním listu jeho osobní údaje, jakož i jeho manželky a syna, považuje jeho jednání za zásah do práv na ochranu osobních údajů. Jelikož žalovaný s žalobcem nesepsal žádnou nájemní smlouvu ohledně nového vlastníka, žalobce považuje jednání žalovaného za porušení svých práv již proto, že žalovaný si musel být sám vědom, že jedná v rozporu se zákonem i se smlouvou s M. J. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být

pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil

se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Takovýto zásah, podmíněný výkonem jiného subjektivního práva nebo zákonem stanovené povinnosti, zůstává povoleným za předpokladu, že k němu došlo přiměřeným způsobem v mezích určených zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 31.10.2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005, uveřejněný v časopise Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK pod číslem C 3803, číslo sešitu 33, ročník 2006). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalobcem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. (žalobci byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem), nejedná se

o způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). Jde o vady řízení, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Pokud žalobce dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu

ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná

o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218

písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. ledna 2009

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu