30 Cdo 1798/2000
Datum rozhodnutí: 24.05.2001
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1798/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr.Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce Ing. J. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. Š., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 106/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2000, č.j. 1 Co 166/99 - 100, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 1999, č.j. 32 C 106/98 - 75, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo uveřejnit na třetí straně deníku opravu nepravdivého údaje tohoto znění: "Tisková oprava. Dne 14. července 1998 jsme v článku "Na povrch vyplouvají chyby v nákupu armádní výzbroje" uvedli tvrzení, z něhož vyplývá, že odstupující ministr zrušil kontrakt s firmou A. na dodávku padáků VTP 100, protože výběr firmy odporoval zákonu. Rovněž jsme uvedli, že výrobní chyba firmy zavinila smrt dvacetiletého průzkumníka. Tyto údaje jsou nepravdivé. Není také pravdivý údaj, uvedený v námi uveřejněné opravě dne 25. srpna 1998, kde jsme uvedli, že výběr firmy byl v rozporu s resortní směrnicí ministerstva obrany." Soud prvního stupně dále uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady tohoto řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 14. března 2000, č.j. 1 Co 166/99 - 100, změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že žalovanému uložil povinnost uveřejnit na třetí straně deníku opravu nepravdivého údaje tohoto znění: "Tisková oprava. Dne 14. července 1998 jsme v článku "Na povrch vyplouvají chyby v nákupu armádní výzbroje" uvedli, že výrobní chyba firmy A. zavinila smrt dvacetiletého průzkumníka. Tento údaj není pravdivý." V ostatních výrocích ve věci samé odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud věc posoudil především podle ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích (dále jen "tiskový zákon"). Zdůraznil, že institut práva na opravu nepravdivých nebo pravdu zkreslujících údajů poskytuje subjektům uvedeným v ustanovení § 19 odst. 1 tiskového zákona možnost domáhat se opravy takových údajů, pokud se dotýkají, v případě fyzických osob, jejich cti. Pokud se týká výroku, že "výrobní chyba firmy zavinila smrt dvacetiletého průzkumníka", odvolací soud se neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že jde o pravdivé tvrzení. Soud druhého stupně z obsahu sdělení náčelníka Generálního štábu Armády české republiky z 12. ledna 1999 zjistil, že při šetření smrti průzkumníka byly vydány dvě "Konečné zprávy", a to dne 27. listopadu 1997 a dne 26. března 1998. Žádná z těchto zpráv (však) neobsahuje nic, co by opravňovalo dotčené tvrzení - totiž, že "výrobní chyba firmy zavinila smrt dvacetiletého průzkumníka". Takový závěr není možno učinit ani z usnesení Policie ČR, OÚV P. ze dne 17. února 1998 ČVS OVV-280/97, jímž byla podle ustanovení § 159 odst. 1 tr. řádu odložena věc podezření z trestného činu ublížení na zdraví proto, že "provedeným šetřením bylo prokázáno, že i přes poruchu na hlavním padáku, který plnil jen částečně svoji funkci, bylo bezprostřední příčinou smrti průzkumníka porušení jeho povinností ihned po zjištění závady, kdy bylo třeba odhodit hlavní padák a použít padák záložní, stejně tak jako v konečné fázi odhození hlavního padáku ve výšce, která již nebyla dostatečná, ve které již nemohl svoji funkci splnit padák záložní". Podle odvolacího soudu je proto nepochybné, že toto nepravdivé tvrzení obviňující firmu žalobce, že jeho výrobní chyba zavinila smrt mladého člověka, je způsobilé dotknout se cti žalobce.

Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 14. dubna 2000.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný v pondělí dne 15. května 2000 včasné dovolání (§ 240 občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř.", § 243c téhož zákona ve spojení s § 57 odst. 2 cit. zákona). Z dovolání vyplývá, že dovolatel jím napadá výrok rozsudku soudu druhého stupně, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bylo zčásti vyhověno. Přípustnost tohoto dovolání proto vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. a vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel má především zato, že pokud soud druhého stupně své rozhodnutí vybudoval pouze na obsahu sdělení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky z 12. ledna 1999 a na jediné větě Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování P., pak při svém rozhodování pominul skutečnost, že v řízení byla provedena celá řada důkazů, ze kterých pravdivost žalovaného údaje vyplývala. Dovolatel připomíná zprávu náčelníka Generálního štábu, podle níž v závěru "Konečné zprávy o šetření mimořádné události Z." uvádí, že "Hlavní příčinou nehody bylo selhání funkce hlavního padáku", a že tato dikce nemůže být považována za významově stejný závěr žalovaného údaje, protože může existovat celá řada příčin selhání hlavního padáku, jež nemusí být přímo či nepřímo spojeny s určitou výrobní chybou. Právě však závěr, že selhání padáku spočívalo na straně žalobce, ze závěrečné zprávy vyplývá. Odvolací soud však v této souvislosti neprovedl další žalovaným navrhované důkazy. Dovolatel poukazuje mimo jiné na pasáž závěrečné zprávy, jejíž text se mu podařilo získat, podle níž: "Obě ...nejpravděpodobnější příčiny předčasného otevření obalu hlavního padáku vyplývají více méně z konstrukce a z konstrukčních změn padáku VTP-100." Jestliže tedy náčelník Generálního štábu uvedl, že může existovat celá řada příčin selhání hlavního padáku, je to jistě teoreticky pravda, avšak vyšetřovací komise dospěla k závěru, že příčinou selhání padáku byla v daném případě jeho chybná konstrukce. Proto je podle dovolatele absurdní považovat za nepravdivý žalovaný údaj a dovodit, že chyba na padáku zaviněná žalobcem nemá žádný význam pro posouzení zavinění smrti výsadkáře P. Hlavní a nejdůležitější příčinou jeho smrti bylo to, že měl vadný padák. Kdyby býval byl měl padák v pořádku, nedostal by se tento výsadkář do stresové situace, která vyvolala nepřiměřené reakce a nebyl by proto zemřel. Seskoky na padácích VTP - 100 byly po nehodě jmenovaného výsadkáře zastaveny a výcvik na nich nebyl do podání dovolání v této věci obnoven.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000. Senát dovolacího soudu byl obsazen podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích s přihlédnutím k hlavě III. uvedeného zákona č. 30/2000 Sb.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. nutno konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Z dovolání žalovaného však nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) téhož zákona.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Může jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. reagující na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud se týče druhého z dovolacích důvodů vycházejícího z ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., je nutno připomenout, že odvolací soud na daný případ náležitě aplikoval s přihlédnutím k ustanovení § 18 odst. 5 zákona č. 46/2000 Sb. ustanovení § 19 a § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 81/1966 Sb. I samotný výklad těchto ustanovení, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení této věci, byl podle názoru odvolacího soudu správný. Skutečností totiž je, že podle ustanovení § 19 odst. 1 cit. tiskového zákona, byl-li v hromadném informačním prostředku uveřejněn nepravdivý nebo pravdu zkreslující údaj, který se dotýká mimo jiné cti občana, může občan nejpozději do dvou měsíců po uveřejnění písemně žádat šéfredaktora o bezplatné uveřejnění opravy a navrhnout její znění.

Posouzení této části žaloby se vztahuje k zveřejněné větě, totiž, že "výrobní chyba firmy A. zavinila smrt dvacetiletého průzkumníka", t.j. k otázce, zda tak, jak je tato informace formulována, je možno ji považovat za beze zbytku pravdivou, resp. za takovou, že případně nezkresluje pravdu. Zde však je úvaha odvolacího soudu správná a podložená v řízení provedenými důkazy. I když nepopiratelným faktem je lidská tragedie mladého výsadkáře, není možno odhlédnout od povinností spojených s vydáváním periodického tisku, mimo jiné s povinností poskytovat pravdivé informace. Ani sám žalovaný ve svém dovolání netvrdí, že má důkazy, že by k selhání padáku v uvedeném případě došlo výrobní vadou. Je pak nepochybné, že je nutno odlišovat pojem výrobní a konstrukční vada. Nadto dovolatel též nezpochybňuje, že ač selhání hlavního padáku bylo první a více než závažnou příčinou popisované nehody, nejednalo se o příčinu jedinou. Právě pak z tohoto zorného úhlu je nutno nazírat sporem dotčenou větu, která je formulována tak, jako by (zde nikterak nedoložená) výrobní vada výlučně zavinila smrt výsadkáře. Takto formulovaná a podaná informace tak byla důvodně odvolacím soudem shledána jako nepravdivá. Potud tedy nebyl naplněn ani dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ani dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) téhož zákona.

Proto za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu posoudil tento výrok rozhodnutí odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.) a dovolání žalovaného proti tomuto výroku zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první o.s.ř., když žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2001

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu