30 Cdo 1790/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1790/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 427/16, o poskytnutí zadostiučinění a náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 52/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2014, č. j. 61 Co 388/2014-83, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se podanou žalobou domáhal poskytnutí zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč za neúměrnou délku soudního řízení v právní věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též BSM ) a náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 217.495,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud Plzeň-město (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. června 2014, č. j. 16 C 53/2014-52, výrokem I. žalobu o zaplacení částky ve výši 217.495,- Kč s příslušenstvím (náhrada škody ve formě ušlého zisku) zamítl, výrokem II. uložil žalované povinnost, aby (jako zadostiučinění za soudní průtahy) zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a konečně výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 16. prosince 2014, č. j. 61 Co 388/2014-83, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (náhrada škody ve formě ušlého zisku), a dále v jeho výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce podává dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V případě napadeného meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (jak lze z obsahu dovolání vyvodit) v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky týkající se existence nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku vzniklého tím, že z důvodu nesprávného úředního postupu (za který byl dovolatel kompenzován formou peněžitého zadostiučinění) byla dovolateli v předmětném soudním řízení přiznána určitá částka (zde vypořádání BSM) později, než správně měla, v důsledku čehož měla dovolateli vzniknout předmětná škoda (ušlý zisk), přičemž tato právní otázka má být podle dovolatele posouzena jinak, myšleno odlišně od usnesení NS ČR sp. zn. 28 Cdo 96/2012 (zjevně míněno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil (s odkazem na předcházející svou judikaturu) právní názor, že: Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu hospodaření, by byla dána tehdy, pokud by žalobci v důsledku rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat s jeho penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl. Například tehdy, pokud by bylo prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl žalobce mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, avšak přišel o něj. Jen tehdy je taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze hypotetické závěry o možném zúročení předmětné částky nelze považovat za dostatečně dokládající vznik škody v daném rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007, nebo rozsudek ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008).
Dovolatel v podaném dovolání se domáhá změny uvedené judikatury dovolacího soudu, aniž by alespoň stručně vymezil právní argumenty, které jej k takovému závěru vedou (v zásadě vede polemiku s odvolacím, respektive oběma soudy) a jež by Nejvyšší soud měly vést (není přitom pochopitelně rozhodná právní relevance vymezeného předpokladu přípustnosti) k posouzení přípustnosti takto precizovaného dovolání. Nejvyšší soud v tomto případě konstatuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, nebyl naplněn. Nutno dodat, že i kdyby takový předpoklad naplněn byl, Nejvyšší soud v současné době nenalézá žádné právní argumenty, které by jej měly vést ke změně dosavadní (shora již připomenuté) judikatury v řešení předmětné právní otázky.
V případě dovolání proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení dovolatel zcela rezignoval na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitosti, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2015


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu