30 Cdo 1790/2010
Datum rozhodnutí: 20.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 142 odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1790/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně Ing. A. R. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 15,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 250/2007, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 29 Co 236/2009 121, takto:


I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem výše specifikovaným uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 238.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), jakožto náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou restitučního řízení vedeného u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 5 C 399/93, co do částky 14,762.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), a žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků řízení změnil rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 29 Co 236/2009 121, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 260.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba se co do částky 14,470.000,- Kč zamítá (výrok II.), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 52.717,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet advokáta JUDr. Vladimíra Jablonského (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že řízení vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 5 C 399/93 bylo zahájeno na základě žaloby žalobkyně a dalších členů její rodiny o vydání věci ze dne 17. 2. 1992, podané u Městského soudu v Brně. Po vyslovení místní nepříslušnosti byla věc dne 30. 6. 1993 postoupena Okresnímu soudu Brno venkov. Od 7. 6. 1995 do 26. 1. 1996 jednali účastníci o mimosoudním vyřešení věci, avšak bezúspěšně. O žalobě bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem dne 14. 1. 1998, jímž soud konstatoval, že základ nároku žalobkyně na podíl ideální 1/3 je dán. Oba částečné rozsudky ze dne 21. 5. 2003 a 25. 6. 2006 byly odvolacím soudem zrušeny. Řízení bylo dvakrát přerušeno do pravomocného skončení dědických řízení po dvou zemřelých žalobcích, opakovaně bylo rozhodováno o podjatosti soudkyně JUDr. I. H., byli ustanovováni znalci, žalobkyně podávala urgence a stížnosti na průtahy řízení, včetně ústavní stížnosti a stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Dne 22. 9. 2008 byl vydán třetí částečný rozsudek, řízení však není dosud pravomocně skončeno.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ve věci vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 5 C 399/93 došlo k takovým průtahům řízení, jež opodstatňují nárok žalobkyně na přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé jí postupem tohoto soudu. Za přiměřené zadostiučinění délce řízení i okolnostem případu považoval odvolací soud celkovou částku ve výši 350.000,- Kč, přičemž 112.000,- Kč vyplatila žalobkyni žalovaná v rámci předběžného projednání věci. Odvolací soud vzal v úvahu psychické útrapy žalobkyně spojené s takto dlouhým a náročným řízením, které bylo zahájeno v roce 1992 a dosud nebylo skončeno, jakož i vysoký věk žalobkyně. Za nedůvodné naopak považoval námitku žalobkyně týkající se tvrzené materiální škody a námitku žalované poukazující na procesní chování žalobkyně. Se zřetelem k tomu, že od rozhodnutí soudu prvního stupně uplynul další rok, aniž by byla posuzovaná věc sp. zn. 5 C 399/93 ukončena, přiznal odvolací soud žalobkyni dalších 22.000,- Kč, celkem tedy 260.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná, namítajíce nesprávně určenou výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, dovozujíc přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) a opírajíc jeho důvodnost o tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a sice, že odvolací soud neposoudil správně výši přiměřeného zadostiučinění. Co do posouzení složitosti řízení žalobkyně namítla, že byť bylo restituční řízení skutkově složitější, právně šlo o věc zcela jednoduchou a jednoznačnou. V řízení bylo rozhodováno pouze ve dvou stupních soudní soustavy a jednou před Ústavním soudem, rozhodnutí soudu prvního stupně však byla opakovaně rušena pro procesní pochybení. Soud prvního stupně trval na neustálých úpravách žalobního petitu, místo aby rozhodoval o vydání jednotlivých nemovitostí podle evidence pozemkových knih. Nepřijatelnost průtahů konstatoval i Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07. Žalobkyně nesouhlasí se srovnatelností jejího případu s věcmi Kozák proti České republice , Schmidtová proti České republice a Patta proti České republice , kde se jednalo o skutkově naprosto odlišné případy. Žalobkyně byla po celou dobu řízení velmi aktivní, podávala stížnosti, žádosti o pomoc na jednotlivá ministerstva, k veřejnému ochránci práv i přímo k rukám ministrů spravedlnosti, přes přísliby zvýšeného dozoru a dohledu však k žádné nápravě nedošlo. Odvolací soud dostatečně nepřihlédl k flagrantním pochybením na straně nalézacího soudu a výši zadostiučinění naopak posoudil podle nesrovnatelných případů, v čemž spatřuje žalobkyně zásadní pochybení odvolacího soudu. Žalobkyně je osobou pokročilého věku (91 let), a nic nenasvědčuje tomu, že by spor trvající již osmnáctým rokem byl v rozumné době ukončen. Uvedla rovněž, že v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vznikla restituentům majetková škoda, a nutnost mít právní zastoupení ji stálo nemalé finanční prostředky. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání proti výroku I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Žalovaná namítá, že restituční řízení bylo složité jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, a tato skutečnost se nijak nepromítla do stanovení výše zadostiučinění. Sama žalobkyně i ostatní účastníci řízení se na délce řízení částečně podíleli, neboť řízení bylo dvakrát k jejich návrhu přerušeno za účelem mimosoudních jednání a bylo rovněž nutno rozhodovat o námitkách podjatosti vyřizujícího soudce. Žalovaná je přesvědčena, že ani význam řízení pro žalobkyni nelze hodnotit jako značný, neboť judikatura ESLP restituční řízení mezi taková neřadí. Celkově považuje žalovaná výši přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou i s ohledem na ekonomickou situaci a životní úroveň v dané zemi. Poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a dovozuje, že částka 112.000,- Kč poskytnutá ministerstvem spravedlnosti žalobkyni v rámci předběžného projednání věci je zcela dostačující. Žalovaná nesouhlasí ani s přiznáním žalobkyni náhrady nákladů řízení. Při rozhodování o přiznání nákladů řízení mělo být přihlédnuto k tomu, že částka, která je žalobkyní požadována, je zcela zjevně nepřiměřená vnitrostátní judikatuře i judikatuře ESLP, a žalobkyně si tak v podstatě sama zapříčinila neúspěch ve velké části sporu. Proto by soud žalobkyni náklady řízení přiznat neměl. Navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 13. 10. 2009, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání žalobkyně i žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jejich přípustností.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně, která napadla rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu.
Posouzení, zda dovolání je objektivně přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., předchází ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zrušení výroku I. odvolacího soudu o přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 260.000,- Kč by ovšem nevedlo ke stavu pro žalobkyni příznivějšímu, potud tedy nemohla být odvolacím rozhodnutím žalobkyni způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Žalobkyně tedy není subjektivně oprávněna k podání dovolání proti výroku I., kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyni přiznal zadostiučinění o 22.000,- Kč vyšší.
Dovolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení výše nákladů řízení není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
Výrok II. rozsudku odvolacího soudu je co do své povahy výrokem potvrzujícím, proto bylo možno zvažovat přípustnost dovolání žalobkyně ve vztahu k výroku II. odvolacího soudu toliko z pohledu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesouhlas žalobkyně s rozsudkem odvolacího soudu se odvíjí výhradně od výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně spatřuje zásadní pochybení odvolacího soudu v tom, že její případ posoudil podle naprosto nesrovnatelných případů a dostatečně nepřihlédl k flagrantním pochybením na straně nalézacího soudu. Dovolatelka svým dovoláním brojí zejména proti posouzení složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci během řízení, tedy proti právnímu posouzení kritérií § 31a odst. 3 písm. b) a d) OdpŠk.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Pouhý nesouhlas žalobkyně s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Řešení v dovolání položených otázek se dotýká toliko tohoto konkrétního případu, jejich řešení však není významné pro rozhodovací praxi obecně, a tudíž nelze dovodit ani zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Otázka posuzování jednotlivých zákonných kritérií pro určení přiměřené výše zadostiučinění nadto byla v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a zejména Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, vše dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz ) a odvolací soud se od těchto závěrů neodchýlil, ani co do posouzení jednotlivých kritérií, ani co do výše přiměřeného zadostiučinění. Pokud dovolací soud považuje za základní částku 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, kterou lze následně za přihlédnutí k okolnostem případu upravovat, není v tomto případě přisouzená částka 372.000,- Kč za 17 let a 8 měsíců dlouhé řízení (v době rozhodování odvolacího soudu) ani příliš nízká, ani příliš vysoká, ale přiměřená okolnostem případu. V rámci nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu naopak nelze zohledňovat tvrzenou případnou majetkovou škodu, ani náklady právního zastoupení.
Žalobkyně tedy nevymezila žádnou právní otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, a proto bylo její dovolání dovolacím soudem jako nepřípustné odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalované, které směřovalo proti výroku I. odvolacího soudu a proti výrocích o nákladech řízení. Žalovaná má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod namítá nesprávné právní posouzení věci, spočívající rovněž v nesprávně určené výši přiměřeného zadostiučinění, které považuje, na rozdíl od žalobkyně, za příliš vysoké.
Dovolací soud se rovněž nejprve zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné.
Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle § 219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Napadený rozsudek odvolacího soudu se však podle svého obsahu liší od rozsudku soudu prvního stupně co do věci samé pouze potud, že žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku o 22.000,- Kč vyšší, odpovídající výši zadostiučinění za další 1 rok nepřiměřeně dlouho vedeného řízení, a to v důsledku povinnosti odvolacího soudu vyjít ze stavu řízení ke dni jeho rozhodování podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. má co do částky 238.000,- Kč charakter rozhodnutí potvrzujícího, a pouze do částky 22.000,- Kč charakter rozhodnutí měnícího.
Hranice přípustnosti dovolání u věcí na peněžité plnění jiných než obchodních však byla od 1. 7. 2009 ustavena na nepřevýšení částky 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), proto dovolání žalované ve vztahu k části výroku I. odvolacího soudu, kterým změnil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze co do částky 22.000,- Kč, není přípustné.
Dovolání žalované by, vzhledem k převažujícímu potvrzujícímu charakteru výroku I. rozsudku odvolacího soudu, mohlo být přípustné toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná se neztotožňuje s výší zadostiučinění, které bylo žalobkyni z titulu nesprávného úředního postupu přiznáno a domnívá se, že měla být odlišně právně posouzena složitost řízení, procesní chování žalobkyně a význam řízení pro žalobkyni. Za přiměřenou částku považuje žalovaná 112.000,- Kč, kterou vyplatila žalobkyni mimosoudně.
Pro přípustnost dovolání žalované z důvodu nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění platí shodně to, co bylo uvedeno výše. Dovolání žalované neobsahuje žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou pro rozhodnutí ve věci samé ani pro rozhodovací praxi obecně. Žalovaná nadto ani neuvedla, v jakém rozsahu by mělo být přiznané zadostiučinění z důvodu odlišné aplikace ustanovení § 31a odst. 3 písm. b), c) a e) sníženo. Částka 112.000,- Kč nemůže být považována za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku osmnáctiletého restitučního řízení, které trpí závažnými procesními pochybeními, hraničícími s nemístnou šikanou (žalobců) a bezdůvodným odpíráním výkonu spravedlnosti , jak konstatoval shodně s Krajským soudem v Brně i Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07, dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz . Dovolací soud rovněž nesdílí názor žalované na odlišné hodnocení jednotlivých kritérií rozhodných pro stanovení výše zadostiučinění.
Nad rámec dovolacího přezkumu pak Nejvyšší soud uvádí, že přiznání zadostiučinění žalobkyni prakticky ve stejné výši, jaké bylo přiznáno její spolužalobkyni v původním řízení MUDr. S., je vzhledem k okolnostem případu zcela v souladu s principem rovnosti účastníků řízení před zákonem a s ním spojené předvídatelnosti soudního rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání žalované směřující proti výrokům III. a IV. odvolacího soudu přiznávajícím žalobkyni náhradu nákladů řízení není přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a jeho přípustnost nemůže být založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
K otázce přiznávání nákladů řízení na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouze vedeným řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, dostupném na www.nsoud.cz ., ve kterém uvedl, že poškozený má posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti ve věci v zásadě plný úspěch (byť by mu bylo zadostiučinění přiznáno jen z části), pokud lze dovodit, že se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi nemateriální újmou mu způsobenou a nesprávným úředním postupem, neboli podařilo se mu prokázat základ nároku. Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu svého druhu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), byť žalobci výrokově nebyla přiznána jím požadovaná výše plnění. Přestože žalobkyní požadovaná částka zadostiučinění je do značné míry nadsazená, nelze žalobkyni za ne zcela přiléhavý odhad výše případného budoucího nároku sankcionovat nepřiznáním náhrady nákladů řízení.
Dovolací soud tedy neshledal z hlediska dovoláními žalobkyně a žalované uplatněnými dovolacími důvody rozsudek dovolacího soudu zásadně právně významným a dovolání obou účastnic řízení přípustnými, a proto dovolání žalobkyně i žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání žalobkyně i žalované bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 20. dubna 2011


JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu