30 Cdo 1786/2015
Datum rozhodnutí: 07.10.2015
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 13 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 13 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 1786/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce Ing. Mgr. P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, proti žalovanému L. V., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 182/2013, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 1 Co 182/2014-267, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Martina Vovsíka, advokáta se sídlem v Plzni, Malá 6.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by žalovanému bylo uloženo zaslat žalobci omluvu, dále uveřejnit omluvu v týdeníku 5 plus 2 a zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalobu odůvodnil tím, že v uvedeném týdeníku vyšel 12. září 2013 článek s názvem Obec zaplatila pochybnou cestu , který lživě pomlouvá žalobce a zasahuje do jeho soukromí, když se v něm uvádí, že pokud by se prokázalo, že odchýlení původní trasy cesty bylo zvoleno jen proto, aby obec získala dotaci ze státního rozpočtu, mohlo by se jednat o trestný čin dotačního podvodu a dále článek upozorňuje, že cesta končí u pozemků, které vlastní starosta Karpíšek.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č.j. 19 C 182/2013-224, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. platného do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ), vyšel ze zjištění, že redaktorkou předmětného článku byla Lucie Sýkorová, které informaci o odchýlení původní trasy cesty poskytl žalovaný, ale tato informace byla pravdivá, zatímco informaci, že předmětná cesta končí u pozemků žalobce, žalovaný týdeníku 5 plus 2 nesdělil. Soud pak dospěl k závěru, že předpoklady ochrany osobnosti obsažené v § 11 a 13 obč. zák. nejsou v dané věci naplněny a žalobu je třeba zamítnout.
K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. 1 Co 182/2014-267, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení, jinak ho potvrdil. Rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a v důsledku toho ani odpovědnost žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 24. března 2015 dovolání. Jako dovolací důvod uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), když má za to, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovozuje, že dokazováním provedeným soudy obou stupňů bylo prokázáno, že jednáním žalovaného byla značně snížena žalobcova důstojnost i vážnost ve společnosti, a proto žalobě mělo být vyhověno. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žalobě vyhoví a žalovanému také uloží zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil žalovaný, který upozorňuje, že přípustnost dovolání, jak ji dovozuje žalobce, nemá oporu v ustanovení § 237 o.s.ř. a dále na to, že dovolání postrádá specifikaci právního posouzení, které pokládá za nesprávné. Je proto přesvědčen, že by toto dovolání mělo být odmítnuto. Jinak se žalovaný ztotožnil se závěry soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky odvolává ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. na to, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř.).
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu