30 Cdo 1785/2003
Datum rozhodnutí: 27.05.2004
Dotčené předpisy: § 213 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1785/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně D. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 292/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. ledna 2003, č.j. 30 Co 298/2002-136, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne

17. ledna 2003, č.j. 30 Co 298/2002-136 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 12. března 2002, č.j. 10 C 292/99-114 určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku označených nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v J. pro obec J. D., katastrální území D. M. dříve na listu vlastnictví č. 264. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

O odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. ledna 2003, č.j. 30 Co 298/2002-136, kterým napadené rozhodnutí podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud v písemném odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé především uvedl, že souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně osvědčila naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení. Ztotožnil se též se skutkovými závěry okresního soudu, a to především potud, že žalobkyně neměla úmysl převést kupní smlouvou dotčené nemovitosti na žalovaného, ale mínila tak zajistit půjčku, která byla zprostředkována Dr. K. Kupní smlouvu takto uzavírala na oko (jako simulovaný právní úkon), takže tento právní úkon žalobkyně je třeba považovat za neplatný ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Odvolací soud však současně připomněl, že soud prvního stupně opomněl přihlédnout k ustanovení § 41a odst. 2 o.z., podle něhož má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento právní úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny náležitosti, přičemž neplatnosti takového právního úkonu se není možno dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. Odvolací soud dovodil, že takto se žalobkyně nemůže s úspěchem domáhat neplatnosti simulovaného úkonu vůči žalovanému, neboť je třeba zajistit právní ochranu dobré víry žalovaného, který o situaci nevěděl a právní úkon učiněný na oko považoval za platný. Veškerá jednání žalobkyně, ze kterých vyplývalo, že neměla v úmyslu uzavřít kupní smlouvu, vedla nikoliv přímo se žalovaným, ale s Dr. Křepelkou. Žalovaný se s žalobkyní nesetkal a pouze podepsal kupní smlouvu. Skutečnost, že se spokojil pouze s letmou prohlídkou nemovitosti, aniž do ní vstoupil, rovněž podle odvolacího soudu neznamenalo, že neměl v úmyslu kupní smlouvu uzavřít.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. března 2003, přičemž zástupci žalobkyně byl doručen téhož dne.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 24. května 2003 včasné dovolání. Dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 téhož zákona.

Dovolatelka poukazuje na absolutní neplatnost zmiňované kupní smlouvy a mimo jiné kriticky hodnotí to, pokud odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný o této situaci nevěděl a právní úkon učiněný žalobkyní (simulovaný právní úkon) považoval za platný.

Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání se žalovaný nevyjádřil.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází

z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolává se pak přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl

k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady se však ze spisu nepodávají), a současně i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud nebyly

v dovolání výslovně uplatněny. Právě pak takováto jiná vada řízení v posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu poznamenala.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

V případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) až d) o.s.ř. a pravidelně vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 o.s.ř.).

Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.

Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).

Není-li odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, není současně přípustné, aby, pokud by se chtěl odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Nedodrží-li takový postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, resp. jeho rozsudek ze dne

17. dubna 2003, sp.zn. 33 Odo 999/2002 apod.). Současně je třeba zdůraznit, že však ani případný nedostatek právně významných (pro správné rozhodnutí) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, když z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu. Takovýmto postupem pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně by totiž odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě z pohledu soudu prvního stupně dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000, sešit 5, rozsudek téhož soudu ze dne 30. prosince 2003 č.j. 30 Cdo 1198/2001 apod.)

Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. V těchto případech je na odvolacím soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor (s nímž se jinak odvolací soud ztotožnil), že kupní smlouva ze dne 26. června 1997 je neplatná, takže nemohlo z tohoto důvodu dojít k platnému převodu dotčených nemovitostí na žalovaného. Tato skutečnost pak byla určující pro závěr soudu prvního stupně

o důvodnosti podané žaloby. Byť pak na podkladě provedených důkazů soud prvního stupně zmínil postup žalovaného při uzavírání a realizaci této kupní smlouvy s tím, že jej považuje za v zásadě nestandardní a jak uvádí soud zvláštní, sám se případně možným posouzením věci podle § 41a odst. 2 o.z. nezabýval.

Pokud proto za popsaného stavu odvolací soud sám dospěl k závěru, že věc bylo třeba posoudit právě též podle § 41a odst. 2 o.z. a současně dovodil, že jsou zde fakticky dány skutkové podklady pro úvahu, že žalovaný o okolnostech předstíraného právního úkonu žalobkyně nevěděl a byl v tomto smyslu v dobré víře, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, odepřel tak žalobkyni možnost nechat správnost tohoto (byť nadto v rozhodnutí ne zcela dostatečně zdůvodněného) skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci. Dovolací soud proto v smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. k této vadě odvolacího řízení přihlédl, i když nebyla v dovolacím řízení uplatněna.

Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil včetně výroku o nákladech řízení a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu