30 Cdo 1772/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1772/2015-117


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sdílem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 267/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 25 Co 523/2013-69, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce podal proti žalované žalobu, jíž se po žalované domáhal náhrady škody ve výši 244,- Kč (odpovídající hotovým výdajům vynaloženým za pořizování kopií a kopírovací služby) a odškodnění nemajetkové újmy ve výši 175.000,- Kč, která měla žalobci vzniknout v důsledku zahájení a pokračování (vedení) trestního stíhání jeho osoby (pro spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zák.) jako obviněného (obžalovaného) vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 162/2011, skončeného usnesením uvedeného soudu o postoupení věci podle § 222 tr. řádu Úřadu Městské části Praha Štěrboholy, s tím, že v případě zažalovaného skutku nejde o trestný čin, tento by však označeným správním orgánem mohl být posouzen jako přestupek.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. září 2013, č. j. 23 C 267/2012-47, zamítl předmětnou žalobu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zastavení trestního stíhání, ale pouze k vydání rozhodnutí o postoupení věci přestupkovému orgánu. Správní orgán sice tuto věc nevyřešil pravomocně kladně, neuznal výsledně žalobce pravomocně vinným ze spáchání přestupku, neboť přestupkové řízení bylo podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v tehdy platném znění, zastaveno, protože odpovědnost za přestupek zanikla. Soud prvního stupně neshledal žádný prostor pro úvahu o tom, že by rozhodnutí podle § 222 odst. 2 tr. řádu, nebylo-li posléze přestupkové řízení skončeno zprošťujícím rozhodnutím, činilo zahájené trestní řízení nezákonným, zakládajícím právo na náhradu škody (nemajetkové újmy) trestním stíháním (vyjma v něm případně vykonané vazby).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 18. února 2014, č. j. 25 Co 523/2013-69, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mimo jiné uvedl, že k postoupení věci přestupkovému orgánu došlo nikoliv proto, že jednání žalobce bylo posouzeno jako jednání dovolené, nýbrž z důvodu, že intenzita škodlivosti tohoto jednání nenaplňovala znaky trestného činu (poznámka Nejvyššího soudu: z vyrozumění Městské části Praha Štěrboholy ze dne 22. ledna 2013, č. j. MČ P-Š 603/2012, o zastavení řízení, vyplývá, že proti žalobci bylo vedeno řízení pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ust. § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích... , kterého se měl žalobce dopustit tím, že...dne 5. 10. 2010...v rodinném domě na adrese...po slovní roztržce přistoupil nejprve k poškozené B. P....a tuto opakovaně udeřil rukama do jejich rukou, ramen a hrudníku, čímž...jí způsobil lehká zranění, krevní výrony, na obou pažích a trupu...Dále pak tím, že následně téže noci...dne 6. 10. 2011...vykopl dveře z obývacího pokoje do pokoje, kde se na základě pozvání svědkyně Y. B. nacházel další poškozený J. P., nar. 24. 7. 1939, přistoupil k tomuto poškozenému a přestože...věděl, že tímto způsobem můžete poškozenému způsobit újmu na zdraví, tak...jej opakovaně udeřil dřevěnou tyčí o průměru 2,5 cm a délce cca 1 metru, čímž...poškozenému způsobil krevní výron na temeni hlavy, pohmoždění měkkých tkání obou paží s mnohočetnými krevními výrony, plošnou oděrku na levém předloktí velikosti 10 x 5 cm... ). Ani přestupkové řízení nebylo zastaveno z důvodu zjištění o dovolenosti jednání žalobce, ale proto, že uplynula stanovená lhůta pro trvání trestnosti přestupku. Za této situace vyložil dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně věc správně právně posoudil, dovodil-li neexistenci odpovědnostního titulu (nezákonné rozhodnutí), který je základním předpokladem pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejprve sám žalobce (dále též dovolatel ) dovolání, které následně v zastoupení dovolatele sepsal jeho (soudem ustanovený) advokát. V dovolání sepsaném advokátem dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V další části dovolání dovolatel polemizuje s právním názorem odvolacího soudu a nesouhlasí s extenzivním a teleo(lo)gickým výkladem právní normy odvolacím soudem, kdy odvolací soud aplikuje na tento případ rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012 , který na danou věc použít nelze. Dovolatel dále odkazuje a zčásti cituje z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, a v závěru svého dovolání uvádí, že se domnívá, že Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodoval v obdobné věci a samotný výklad norem je ponecháván na širokém extenzivním výkladu soudů. Dovolací soud by se podle dovolatele měl zabývat jednak tím, zda zásada presumpce neviny má přednost před dalšími extenzivními výklady soudů, kdy u žalobce je tato presumpce neviny dána. Dále žalobce žádá, aby dovolací soud se řádně vypořádal i s tím, zda postoupení věci jinému orgánu lze kvalifikovat tak, jak to posuzovala dřívější judikatura, že tímto postoupení (m) v případě zjištění nepravomoci soudu se jedná o rozhodnutí věci zakládající nárok žalobce na náhradu škody. Dále žalobce žádá dovolací soud, aby se zabýval i tím, zda využitím opravných prostředků má být trestán účastník řízení při extenzivním výkladu soudů. Posledně žalobce žádá o právní názor dovolacího soudu k meritu věci, kdy žalobce s ohledem na presumpci neviny nikdy nebyl za skutek, který nu kladly za vinu OTČR odsouzen, byla konstatována nepravomoc trestního soudu ve formě postoupení věci přestupkovému orgánu a nikdy žalobce nebyl uznán vinným ani jiným správním orgánem (ač řízení mohlo dopadnout jakkoliv a běh času na celou kauzu neměl vliv), má žalobce nárok na náhradu škody. Žalobce se domnívá, že nárok na náhradu škody má. Závěrem žalobce odkazuje na dřívější konstantní judikaturu ústavního soudu...kdy se domnívá, že odvolací soud byl tímto ústavním náleze vázán a nesmí dle názoru žalobce rozhodovat v souladu s ust. § 13 zák. č. 89/2012 Sb. odchylně. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro meritorní rozhodnutí věci a nezbývá, než dovolání jak bude rozvedeno níže odmítnout.
Předně Nejvyšší soud připomíná závěry, které učinil např. ve svém usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou zase veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), a to, že z § 241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, když k podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nepřihlížel k podání označenému jako dovolání, které sepsal sám dovolatel, nýbrž k dovolání, které v zastoupení dovolatele sepsal jeho advokát.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, který se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
V posuzované věci dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud na podporu své právní argumentace odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 605/2012, což samo o sobě právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nenaplňuje.
Řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neodpovídá ani ta část formulace v dovolání, v níž dovolatel namítá, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při řešení příslušné právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015).
Ani závěr dovolání neobsahuje precizovanou či precizované právní otázky, které by ve spojení s dalším textem představovaly řádné vymezení toho kterého předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu shora citovaného ustanovení § 237 o. s. ř., na jehož podkladě by bylo možné meritorně přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího soudu (viz dovolání - arg.: Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodoval v obdobné věci , že by se dovolací soud měl zabývat jednak tím, zda zásada presumpce neviny má přednost před dalšími extenzivními výklady soudů, kdy u žalobce je tato presumpce neviny dána , zda postoupení věci jinému orgánu lze kvalifikovat tak, jak to posuzovala dřívější judikatura, že tímto postoupení v případě zjištění nepravomoci soudu se jedná o rozhodnutí věci zakládající nárok žalobce na náhradu škody , zda využitím opravných prostředků má být trestán účastník řízení při extenzivním výkladu soudů , žalobce žádá o právní názor dovolacího soudu k meritu věci... ).
Lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Odhlédnuvše od výše uvedeného nelze v meritorním rozhodnutí odvolacího soudu spatřovat pochybení, dospěl-li odvolací soud k závěru, že v daném případě odpovědnost státu nenastala, neboť k postoupení věci (trestním soudem) příslušnému správnímu orgánu k projednání skutku jako možného přestupku došlo z toho důvodu, že intenzita škodlivosti tohoto jednání nenaplňovala znaky trestného činu, respektive nyní přečinu, a že ani přestupkové řízení nebylo zastaveno z důvodu zjištění o dovolenosti jednání žalobce, nýbrž z důvodu, že uplynula stanovená lhůta pro trvání trestnosti přestupku.
Dovolatel jak bylo popsáno shora byl přestupkově stíhán z fyzického napadení dvou osob, jimž měl způsobit popsaná zranění, přičemž z obsahu spisu nevyplývá ani náznak, že by se dovolatel tohoto fyzického napadení nedopustil, takže již s ohledem na obecnou (materiálnímu právnímu státu imanentní) zásadu ex ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže; k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. listopadu 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, nebo ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99) by stejně nepřicházelo v úvahu, aby dovolateli za dané skutkové situace mohlo být přiznáno právo na náhradu škody. V tomto směru odvolacím soudem (ale i soudem prvního stupně) učiněný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012 (coby judikatorní analogon) nelze považovat za zjevně nepřípadný, a to právě s přihlédnutím ke skutkovému základu věci, který v dovolacím řízení (bylo-li by dovolání přípustné) revidovat nelze (k tomu srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Připomíná se současně, že otázka analogického použití § 12 odst. 1 a 2 OdpŠk byla již v judikatuře dovolacího soudu řešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4822/2010, nebo ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2509/2014).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2015


JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu