30 Cdo 1770/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1770/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci J. Š., omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem J. Š., pro řízení zastoupené JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, U staré pošty 53, za účasti navrhovatele K. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Pod Štandlem 2218, o změnu opatrovníka, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0P 615/2012, o dovolání Karla Šrubaře proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2014, č.j. 13 Co 341/2014-222, takto:

I. Dovolání K. Š. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.)

Navrhovatel podal návrh na změnu opatrovníka opatrovanky - matky J. Š., omezené ve svéprávnosti, z důvodu, že současný opatrovník opatrovnickou funkci neplní zodpovědně, mimo jiné ohrožuje její zdravotní stav a omezuje ji v osobním životě. Navrhl do funkce opatrovníka svoji osobu, případně veřejného opatrovníka nebo K. P.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 14. března 2014, č.j. 0P 615/2012-187, zamítl návrh K. Š. na změnu opatrovníka a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal soud za prokázáno, zejména z výpovědí svědků a písemných důkazů (lékařských zpráv i prošetření poměrů obecním úřadem), že opatrovník svou funkci vykonává řádně, ku prospěchu opatrovanky. Naopak bylo prokázáno, že vztahy mezi navrhovatelem a současným opatrovníkem (v postavení bratrů) nejsou dobré, a tyto problémy řeší prostřednictvím matky opatrovanky.
K odvolání K. Š. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. listopadu 2014, č.j. 13 Co 341/2014-222, usnesení okresního soud potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uvedl, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhovatel svůj původní souhlas ke jmenování své osoby do funkce opatrovníka odvolal, přičemž k podání návrhu, aby opatrovníkem byla ustanovena třetí osoba, není navrhovatel aktivně legitimován.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal K. Š. dne 17. března 2015 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje odkazem na ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť rozhodnutí ve věci samé má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam a podává je z důvodu podle tvrzeného ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s občanským soudním řádem, nedbal, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů žalovaného (patrně opatrovance), dále že postupem soudu došlo k porušení čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dále uvádí, že se odvolací soud zaměřil pouze na hledání procesních pochybení v podání navrhovatele a vůbec se nezabýval fakty a tvrzeními, které vyplývají z důkazů. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání navrhovatele v posuzované věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť nikterak neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky. Ostatně dovolání ani samo nevychází z aktuálního platného znění zmiňovaného procesního předpisu.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání K. Š. nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 o.s.ř. a § 23 zákona č. 292/2013 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu