30 Cdo 1770/2012
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: čl. 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992Sb., § 101 obč. zák., § 106 obč. zák., předpisu č. 119/1990Sb.




30 Cdo 1770/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce V. W. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 281/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 35 Co 373/2010 60, takto

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 35 Co 373/2010 60, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2009, č. j. 14 C 281/2006 35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2009, č. j. 14 C 281/2006 35, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 900.000,- Kč. Touto žalobou, podanou u soudu dne 11. 10. 2006, se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným vězněním v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že byl žalobce rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let a současně byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Žalobce byl v rámci tohoto trestního řízení ve vazbě a ve výkonu trestu od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, byl zrušen výše uvedený rozsudek z roku 1954 a žalobce byl zproštěn obžaloby. V roce 2003 požadoval žalobce náhradu škody a přiměřené zadostiučinění po České republice Ministerstvu obrany (původně žalovaná organizační složka státu), a tím mu byla vyplacena náhrada škody v částce 49.597,- Kč za vykonanou vazbu a trest odnětí svobody, nebylo mu poskytnuto odškodnění za imateriální újmu, kterou požadoval ve výši 900.000,- Kč. Opětovně žalobce žádal ministerstvo o náhradu nemajetkové újmy v roce 2006, avšak neúspěšně.
Odvolací soud, co se týče náhrady nemajetkové újmy, dovodil, že na věc nedopadá ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), s ohledem na ust. § 36 OdpŠk. Nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy je třeba posuzovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ). Tento nárok však odvolací soud shledal promlčený dle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák).
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje od ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Za otázku zásadního právního významu považuje, jak vykládat promlčecí lhůty ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Brojí proti závěru odvolacího soudu, který konstatoval, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen dle § 106 obč. zák. Dovolatel je přesvědčen, že promlčecí doba by se měla počítat desetiletá dle § 106 odst. 2 obč. zák., aby nedošlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále se žalobce táže na správný postup v případě, kdy trestní řád a český právní řád obecně, neznal v rozhodné době pojem nemajetkové újmy. Souhlasí s aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy na žalobcův případ. Přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy by v posuzované věci považoval za spravedlivé (citoval rozsudky soudů v obdobných skutkových věcech, jejichž rozhodnutí považuje za spravedlivá). Navrhl, aby dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud o dovolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011 (všechna zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Připustil dovolání pro posouzení otázky možného odškodnění nemajetkové újmy, vzniklé žalobci výkonem vazby a trestu odnětí svobody v období od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, kterou odvolací soud posoudil odlišně od judikatury soudu dovolacího. Uvedl, že možnost žádat odškodnění nemajetkové (morální) újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byla v českém právním řádu zakotvena zákonem č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb. Odvolací soud správně dovodil, že § 31a odst. 1 OdpŠk se vztahuje především na ty případy, kdy k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu svou povahou odlišnému od neprojednání věci v přiměřené době (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), došlo v období od 27. 4. 2006, tedy na odškodnění za nezákonnou vazbu a trest odnětí svobody vykonané na žalobci v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, jej nelze aplikovat.
Nejvyšší soud k tomu odkázal na svůj rozsudek ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, ve kterém se vyjádřil k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy, když uvedl, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5) se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, kdy teprve od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou. U žalobce by přicházelo do úvahy jen odškodnění podle § 298 a 299 zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, který byl účinný v době, kdy došlo k omezení osobní svobody žalobce. Daná ustanovení se však výslovně vztahují na majetkovou škodu, která je svým obsahem odlišná od nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Lze tedy uzavřít, že v době, kdy žalobci nemajetková újma vznikla, neexistoval pro její odškodnění právní podklad, a proto žalobci žalovaný nárok nelze přiznat. Za této situace shledal Nejvyšší soud právní posouzení nároku žalobce stran přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy sice nesprávné, ale v zamítnutí žaloby posoudil napadený rozsudek jako věcně správný, a dovolání proto zamítl. Úvahy odvolacího soudu o promlčení žalovaného nároku hodnotil Nejvyšší soud jako nadbytečné.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde odkazovaná jsou dostupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu poukázal na jasné "tápání" obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, podle jakého právního předpisu věc posoudit. Konstatoval pochybení Nejvyššího soudu, který jako vrchol soustavy obecných soudů v dané věci zcela rezignoval na svoji zákonnou povinnost sjednotitele judikatury, což je mimo jiné důležité pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů (výsledku procesu) jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu, a tím i základů demokratického právního státu. Nadto Nejvyšší soud odmítl respektovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na obdobné věci.
Nejvyšší soud podle Ústavního soudu rovněž pochybil svým tvrzením, že stěžovatel měl postupovat podle shora označeného zákona z 50. let, který v současné době již není ani platný ani účinný, neboť požaduje, resp. navrhuje něco, co nelze vykonat, tedy něco naprosto nemožného. Přikázat něco, co nelze vykonat, znamená právo ničit, protože příkaz, který nelze splnit, slouží jen zmatku, strachu a chaosu (Fuller, L. L.: Morálka práva, Edice Oikúmené, Praha 1998, str. 40). Navíc, Nejvyšší soud zcela pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění a tím i na případnou nemateriální újmu se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2003 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003), kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let. Teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. V roce 2003 byla Úmluva pro Českou republiku již dávno závazná, a jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, nárok na náhradu nemateriální újmy byl v období předchozím založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona. Jestliže dosavadní právní úprava (bez ohledu na to, zda byla obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb. či v zákoně č. 58/1969 Sb.) umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou, bylo povinností soudů, pod jejichž ochranou se ocitají též základní práva jednotlivce, přednostně aplikovat čl. 5 odst. 5 v tom pojetí, jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. K této aplikaci vybízí i zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, neboť se v tomto konkrétním případě jedná o vězněného v padesátých letech.
Ústavní soud zároveň připustil, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy není bezbřehý a stejně jako zákon o odpovědnosti státu za škodu má stanovený korektiv v podobě promlčení. Je přitom zřejmé, že by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv. Ústavnímu soudu se tedy stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu či územních samosprávných celků jeví jako zcela opodstatněné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 466/10). Nestanovení časového kritéria do minulosti by mohlo vést k absurdním důsledkům, kdy by se některé subjekty mohly domáhat zadostiučinění, zejména za průtahy, ke kterým došlo před čtyřiceti lety (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod, Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 751 - 752). V tomto směru bude tedy nutné, aby se Nejvyšší soud zabýval stěžovatelem předloženou argumentací, jak vykládat promlčecí lhůty ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Zda se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, anebo podle § 106 odst. 2 ve lhůtě deseti let.
Za této situace se Nejvyšší soud nově zabýval jak přípustností dovolání, tak i jeho důvodností.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. 10. 2010, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky možného odškodnění nemajetkové újmy, vzniklé žalobci výkonem vazby a trestu odnětí svobody v období od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, která se, mimo jiné i v důsledku kasačního nálezu Ústavní soudu v této věci, stala otázkou, rozhodovanou soudy nejednotně.
Dovolání je důvodné, byť z jiných důvodů, než které uvádí dovolatel.
V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena výkonem vazby a trestu odnětí svobody v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955 v situaci, kdy byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, zrušen odsuzující rozsudek v žalobcově věci z roku 1954 a žalobce byl zproštěn obžaloby.
Ústavní soud ve svém kasačním nálezu zavázal Nejvyšší soud právním názorem, že na uvedený žalobcův nárok lze přímo aplikovat ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle kterého každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Vytkl zároveň Nejvyššímu soudu, že odmítl respektovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu, týkající se aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na obdobné věci .
Nejvyšší soud podrobně sleduje judikaturu Ústavního soudu a postupuje při své rozhodovací činnosti tak, aby byla jeho rozhodnutí souladná s nosnými částmi nálezů Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Tak učinil i ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, a pokud otázku přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na žalobcův nárok neposoudil v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, bylo tomu tak proto, že mu existence žádné takové judikatury není známa.
Ústavní soud se k otázce možné aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na nároky na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku omezení osobní svobody vyjádřil v nálezu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, kde posuzoval odnětí svobody, k němuž došlo po 5. 10. 1992, tj. po datu závaznosti Úmluvy pro Českou republiku (počínaje dnem 18. 3. 1992 - viz níže), v nálezu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, který se týkal zbavení svobody v době od 3. 1. 2001 a v nálezu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 247/07, který se týkal zbavení svobody v době od 30. 10. 2000. Jediný nález, ze kterého by se dala dovodit přímá aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na zbavení svobody v době před 18. 3. 1992, je ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 539/06. V něm šlo o zbavení svobody na základě odsouzení v trestním řízení v prvé polovině 80. let 20. století, když ke zrušení odsuzujícího rozsudku a zproštění obžaloby došlo v roce 2001. V něm se však Ústavní soud zabýval především povinností žalobce hradit soudní poplatek, závěr o aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy na tamní skutkový stav, blíže neosvětlil a není tedy vyloučeno, že šlo ze strany Ústavního soudu o přehlédnutí.
Má-li podle Ústavního soudu pro Nejvyšší soud platit, že jeho jediné rozhodnutí nelze považovat za ustálenou judikaturu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1332/10, b. 31), musí totéž platit i pro jediný nález Ústavního soudu. Je-li nadto z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 539/06, zjevné, že otázka aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy v něm nepatří k jeho nosným důvodům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72), nemůže sám o sobě představovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu, kterou měl Nejvyšší soud svým předchozím rozsudkem v této věci odmítnout respektovat.
Nejvyšší soud v minulosti rozhodoval o nárocích obdobných tomu, který uplatnil žalobce v této věci a dospěl k závěru, že nárok na odškodnění za morální a citovou újmu způsobenou vězněním, nemá oporu v zák. č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ani v úpravě ochrany osobnosti v občanském zákoníku a nelze jej proto přiznat (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003).
Ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 533/03. V něm Ústavní soud mimo jiné uvedl, že snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona (zák. č. 119/1990 Sb. pozn. Nejvyššího soudu). Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit, výše odškodnění přitom rovněž závisí na ekonomické situaci státu. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl jím tvrzenou citovou a morální újmu, jíž může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s ústavně zaručenými právy.
Ke stejným závěrům, tj. že nárok na náhradu újmy způsobené výkonem trestu odnětí svobody v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, pro trestné činy spáchané po 5. 5. 1945, lze odškodnit toliko v režimu zák. č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, který však s náhradou nemajetkové újmy, jak ji vymezil žalobce v tomto řízení, nepočítá, dospěl opakovaně Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1964/2005, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003 nebo rozsudek ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2272/2004) i Ústavní soud, podle kterého závěr obecných soudů, že nárok na odškodnění citové a morální újmy nemá ani v zákoně č. 119/1990 Sb., ani v žádné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, oporu, je názorem ústavně konformním (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 466/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 480/03, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 566/03, ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 91/04, ze dne III. ÚS 140/04, ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 136/04 a ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04).
Tyto závěry považoval Nejvyšší soud za nezpochybnitelné i při svém prvém rozhodování o dovolání žalobce a neopakoval je jen s ohledem na to, že otázka aplikace zák. č. 119/1990 Sb. na žalobcův nárok nebyla předmětem dovolacího přezkumu tak, jak jej žalobce vymezil.
Je-li hlavní úlohou Nejvyššího soudu sjednocování judikatury (§ 14 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a přidrží-li se Nejvyšší soud svých předešlých rozhodnutí, ve kterých dospěl k závěru, že Úmluvu nelze aplikovat na skutečnosti vedoucí k nemajetkové újmě, ke kterým došlo před tím, než začala být pro Českou republiku závazná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, usnesení ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4258/2008 nebo rozsudek ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4479/2009), lze mu obtížně vytýkat, že na svou povinnost sjednotitele judikatury rezignoval a Nejvyšší soud tak dané výtce ze strany Ústavního soudu nerozumí.
Pokud snad považoval Ústavní soud za nedostatečné odůvodnění uvedeného závěru v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, na který Nejvyšší soud ve svém předchozí rozhodnutí poukázal a se kterým se Ústavní soud nijak nevypořádal, považuje Nejvyšší soud za užitečné své úvahy na tomto místě doplnit.
Na časové období před účinností Úmluvy se uplatní obecné právní principy , jakým je i zákaz retroaktivity (vyloučení zpětné působnosti smluv), stanovený v článku 28 ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu, podle kterého Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla. Explicitně tento princip vyplývá z článku 1 EÚLP, kdy Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy. Porušení Úmluvy, které nastalo před tím, než se EÚLP stala závaznou pro daný stát, je nepřípustné podle ratione temporis (pro chybějící časovou působnost), jak vyplývá ze samotných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ( Bleči ć proti Chorvatsku , stížnost č. 59532/00, § 70, Šilih proti Slovinsku , stížnost č. 71463/01, § 140 a Varnava a ostatní proti Turecku, stížnosti č.16064/90, 16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90, 16071/90, 16072/90, 16073/90, § 130, Kopecký proti Slovensku , stížnost č. 44912/98, § 38) i z odborné literatury (např. Theory and Practice of the European Convention on Human Rights, P. van Dijk, G. J. H. van Hoof a kolektivu, třetí vydání, 1998, Kluwer Law International, The Hague, strana 159). Tato nepřípustnost možnosti domáhat se ochrany podle Úmluvy dopadá pouze pro dokončené, tzv. jednorázové zásahy, na základě kterých nevzniká situace, kdy by byla Úmluva porušována trvale, dlouhodobě a porušení není ukončeno (tzv. pokračující situace porušování Úmluvy). Naopak v případech, které založily pokračující situaci porušování Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva dovodil, že zásah, byť vznikl před účinností Úmluvy, podléhá kontrole ESLP, když má tento zásah pokračující charakter. Posouzení, zda se jedná o pokračující porušování nebo o jednorázový zásah je třeba zhodnotit na základě všech konkrétních okolností u jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010).
V daném případě vymezil žalobce skutkově zásah do svých osobnostních práv omezením osobní svobody v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Poté již k uvedenému zásahu nedocházelo a šlo tedy ve smyslu shora vymezeném o jednorázový zásah, který nastal před tím, než se Úmluva stala závaznou pro Českou republiku dnem 18. 3. 1992 (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Bořánková proti České republice ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Dospěl-li Ústavní soud k opačnému závěru, dopustil se podle názoru Nejvyššího soudu retroaktivity (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01), když aplikoval Úmluvu na skutečnost (újmu vzniklou) předcházející datu její použitelnosti.
Nejvyšší soud se přitom nedomnívá, že by slovy Ústavním soudem použité citace Fullerovy Morálky práva právo ničil , neshledal-li právní základ pro vyhovění žalobcově nároku, když, jak vyplývá ze shora uvedeného, žalobce žádné vymahatelné právo, jež by mohlo být zničeno, neměl a nemá.
Úvahu Ústavního soudu, podle které lze na nárok žalobce aplikovat retroaktivně Úmluvu jen proto, že k jeho rehabilitaci došlo již v době, kdy byla Úmluva pro Českou republiku závazná, nepovažuje Nejvyšší soud za odpovídající jeho ustálené judikatuře.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pro účely posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku omezení osobní svobody poškozeného vykonanou vazbou v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož je důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s vykonáním vazby.
Stejně tak není rozhodnutím, které by poškozenému způsobilo újmu spočívající v omezení jeho osobní svobody v době od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, rozsudek, který jej v roce 2003 zprostil obžaloby.
Navázání možnosti žádat odškodnění nemajetkové újmy z hlediska aplikace Úmluvy (ale i případně zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.) na okamžik, kdy došlo ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, by ve svém důsledku znamenalo navázat oprávněnost daného nároku na nahodilou okolnost a vytvoření nerovnosti mezi těmi, u kterých vznikla sice újma ve stejné době (a proto i legitimní očekávání, že její případná náhrada nebo nemožnost náhrady budou podřazeny témuž právnímu režimu), ale jejichž možnost odškodnění této újmy bude závislá na okamžiku skončení jejich trestního stíhání. Tím by podle Nejvyššího soudu došlo k porušení zásady rovnosti chráněné čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jakkoli tedy Nejvyšší soud nesouhlasí s právním závěrem Ústavního soudu, podle kterého lze nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy posoudit podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy z důvodu, že ke zproštění obžaloby žalobce došlo za doby závaznosti Úmluvy pro Českou republiku, je si vědom své vázanosti kasačními účinky nálezu Ústavního soudu a nehodlá se jim zpěčovat (i při vědomí, že závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v této věci byly převzaty, avšak bez bližší argumentace, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013). Zároveň však Nejvyšší soud deklaruje, že se tímto rozhodnutím, vynuceným kasačními účinky nálezu Ústavního soudu, nemíní odchylovat od své výše uvedené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011).
Podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. 4. 2006, když rozhodným okamžikem má být podle Ústavního soudu stav práva ke dni zproštění žalobce obžaloby) pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
Dle § 33 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. 4. 2006) nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.
Škodou ve smyslu posledně uvedeného ustanovení se pro rozhodné období rozumí výhradně majetková újma (skutečná škoda a ušlý zisk); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nenáleží zde naopak nemajetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009), a to vzhledem k odlišnému obsahu porovnávaných pojmů (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.).
Promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy tak nelze posuzovat ani podle ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb. Zbývá tedy - v intencích § 26 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. 4. 2006) - subsidiární použití občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Dle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Uplatněné právo je právem majetkové povahy (srov. obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže se nabízí především možnost posouzení jeho promlčení podle § 106 odst. 1 obč. zák.
Úspěšné uplatnění nároku je nicméně (podle § 10 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném před 26. 4. 2006) podmíněno tím, že poškozený byl zproštěn obžaloby nebo zastavením trestního stíhání ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. K tomu může dojít, a začasté také dochází, až po uplynutí subjektivní lhůty určené ustanovením § 106 odst. 1 obč. zák.; použití uvedeného ustanovení by tak mohlo vést k absurdnímu závěru, že nárok se promlčel dříve, než jej poškozený mohl uplatnit u soudu.
Zbývá tudíž jen užití obecného ustanovení o promlčení (§ 101 obč. zák.).
Tento závěr byl rovněž dosažen v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ze skutkových zjištění, na kterých odvolací soud založil napadený rozsudek, není zřejmé, kdy měly být splněny podmínky § 10 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. 4. 2006), pro uplatnění žalovaného nároku, tj. kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Teprve od tohoto okamžiku mohl žalobce poprvé uplatnit své právo na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 101 obč. zák. a jeho zde žalovaný nárok by se tedy promlčel marným uplynutím tří roků. Protože se odvolací soud zatím otázkou promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 101 obč. zák. nezabýval, je právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem neúplné, a proto i nesprávné. Nejvyšší soud z toho důvodu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu se týká též rozsudku soudu prvního stupně, a proto zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 24. dubna 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu