30 Cdo 1770/2005
Datum rozhodnutí: 26.09.2005
Dotčené předpisy: § 517 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 460 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1770/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, a též jako právní nástupkyně po S. K., proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 182/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 1. 2005, č. j. 12 Co 78/2004 - 125, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 1. 2005, č. j. 12 Co 78/2004 - 125, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny nemovitostí, a to budovy č. p. 17

na pozemku parc. č. 8 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo 8 zastavěná plocha a nádvoří, zemědělské hospodářské budovy na pozemku parcelní č. 92 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní č. 92 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní č. 105 zahrada, pozemku parcelní č. 532 zahrada, pozemků

ve zjednodušené evidenci - parcely původ pozemkový katastr (PK) parcelní č. 134, parc. č. 159, parcelní č. 306, parc. č. 402, parc. č. 447, parc. č. 449, vše

v katastrálním území B., obec B., zapsané na listu vlastnictví č. 237 pro toto k. ú. a obec u Katastrálního úřadu v O., se všemi součástmi a příslušenstvím, tedy vedlejší stavbou (skladem), studnou, venkovními úpravami a porosty a díle pozemku parcelní č. 149 role v katastrálním území O., obec S., zapsaném na listu vlastnictví č. 130 pro toto k. ú. a obec u Katastrálního úřadu

v O., se zamítá; jinak se dovolání odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet

advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, č. j. 22 C 182/2001 - 99, zamítl žalobu žalobkyně a jejího manžela S. K., aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky, každý k ideální polovině z celku nemovitostí

ve výroku specifikovaných, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 16. 5. 2002, č. j. 22 C 182/2001 - 66, jímž žaloba o určení byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl z důvodů procesních vad usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne

18. 10. 2002, č. j. 12 Co 478/2002 - 82, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel (dále též jen žalobci ) prodali kupní smlouvou ze dne 17. 1. 2000, sepsanou formou notářského zápisu, shora uvedené nemovitosti žalovanému za dohodnutou kupní cenu ve výši 150.000,- Kč, přičemž splatnost kupní ceny byla ve smlouvě stanovena tak, že ji žalovaný zaplatí v libovolných splátkách nejpozději do 31. 12. 2000; žalovaný současně svolil k vykonatelnosti co do povinnosti zaplatit každému ze žalobců částku 75.000,- Kč. Vklad vlastnického práva byl povolen s právními účinky vkladu ke dni 19. 1. 2000. Dále bylo zjištěno, že žalovaný ve sjednaném termínu celou kupní cenu nezaplatil a že žalobci z tohoto důvodu dopisem ze dne 28. 8. 2001, doručeným žalovanému nejpozději dne 4. 9. 2001, od kupní smlouvy odstoupili. Okresní soud dovodil, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť samotné odstoupení od kupní smlouvy z jejich strany má za následek pouze zrušení závazkového vztahu, a nedošlo-li k dohodě mezi prodávajícími a kupujícím, lze vlastnické právo žalobců k předmětným nemovitostem zapsat do katastru nemovitostí pouze na základě rozsudku soudu formou záznamu a tímto způsobem dosáhnout shody mezi právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Určovací žaloba však není důvodná, neboť žalobci neunesli ve věci důkazní břemeno ohledně tvrzení, že splnili podmínku účinného odstoupení od smlouvy uvedené v ust. § 517 odst. 1 obč. zák., tj. že žalovanému jako dlužníkovi poskytli konkrétně určenou dodatečnou přiměřenou lhůtu k zaplacení kupní ceny.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 1. 2005, č. j. 12 Co 78/2004 - 125, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení dne 27. 5. 2004 manžel žalobkyně zemřel, krajský soud usnesením ze dne 24. 11. 204, č. j. 12 Co 78/2004 - 118, rozhodl, že na jeho místě bude v řízení pokračováno s žalobkyní, která jako zůstavitelova manželka nabyla majetkový nárok, který za svého života uplatnil

a o němž dosud nebylo rozhodnuto. Žalobkyně poté navrhla změnu žaloby tak, že se určuje, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, a odvolací soud tuto změnu připustil (§ 95 odst. 1 o. s. ř.) usnesením ze dne 10. 1. 2005, č. j.

12 Co 78/2004 - 122. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a vzhledem ke změně žaloby se znovu zabýval otázkou, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně a její zemřelý manžel byli podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí každý co do jedné ideální poloviny, a vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti nebyly součástí projednání dědictví po zůstaviteli , dovodil, že žalobkyně se nemůže domáhat určení, že je jejich výlučnou vlastnicí, což již samo o sobě je důvodem pro zamítnutí žaloby

pro neexistenci naléhavého právního zájmu na takovém určení. Žaloba však není opodstatněná ani z tohoto důvodu, že původní žalobci neunesli důkazní břemeno

k prokázání tvrzení, že poskytli žalovanému dodatečnou přiměřenou lhůtu

k zaplacení kupní ceny podle ust. § 517 odst. 1 obč. zák. Kromě toho by takový jednostranný právní úkon musel být podle názoru soudu učiněn v písemné formě

(§ 40 odst. 2 obč. zák.), neboť jím dochází ke změně podmínek původní kupní smlouvy v ujednání o splatnosti kupní ceny. Žalobci však v řízení netvrdili ani neprokazovali, že by takový úkon učinili písemně, a ani z tohoto důvodu tak nemohla být splněna podmínka uvedená v ust. § 517 odst. 1 obč. zák. Odstoupení původních žalobců od kupní smlouvy je tudíž neplatné a vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu, že odstoupení od kupní smlouvy je neplatné z důvodu nedodržení písemné formy právního úkonu poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty věřitelem k zaplacení kupní ceny ve smyslu ust. § 517 odst. 1 obč. zák. Namítá, že občanské právo vychází z principu bezformálnosti právních úkonů, z čehož vyplývá, že právní úkon může být učiněn i ústní formou, pokud zákon písemnou formu přímo nevyžaduje. Právní úkon poskytnutí dodatečné lhůty k zaplacení kupní ceny je jednostranný právní úkon, a proto se na něj nevztahuje ust. § 40 odst. 2 obč. zák., které lze aplikovat jen na změnu nebo zrušení písemně uzavřené dohody, tedy

na dvoustranný právní úkon. Nesprávný je i názor odvolacího soudu, že by právní úkon poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k zaplacení kupní ceny měnil podmínky původní kupní ceny v ujednání o splatnosti kupní ceny, neboť jako jednostranný právní úkon je ani měnit nebo rušit nemůže. Kupní cena zůstává nadále splatná

v termínu ujednaném ve smlouvě a dodatečně poskytnutá lhůta pouze plní ustanovení zákona, které umožňuje plnit kupujícímu i po době sjednané splatnosti kupní ceny . Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pak dovolatelka spatřuje v tom, že odvolacím soudem nebyla poučena podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (§ 5 o. s. ř.), aby doplnila svá skutková tvrzení poté, kdy odvolací soud rozhodl o procesním nástupnictví vyplývajícím z titulu výlučného dědice majetkových práv po zemřelém a o připuštění změny žaloby, přičemž zaujal právní názor, že nebyly-li předmětné nemovitosti součástí projednání dědictví, není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovolatelka poukazuje na ust. § 460 obč. zák., podle kterého se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, a namítá, že občanský zákoník nestanoví k nabytí dědictví další podmínky, zejména projednání dědictví. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje

s rozsudkem odvolacího soudu. Námitky žalobkyně nepovažuje za opodstatněné, neboť v řízení neunesla důkazní břemeno, a ani jej unést nemohla, protože mu žádnou dodatečnou přiměřenou lhůtu k zaplacení kupní ceny nikdy (ani po zrušení rozsudku soudu prvního stupně) neposkytla, a to ani ústně . Poukazuje na to, že

v žalobě nebylo tvrzeno, že by žalovanému byla poskytnuta dodatečná přiměřená lhůta, a že v tomto směru učinil tvrzení až manžel žalobkyně po účastnickém výslechu žalovaného, který se vyjádřil k důvodům, z jakých považuje odstoupení

za neplatné. Žalovaný popíral, že by s ním manžel žalobkyně ohledně zaplacení kupní ceny hovořil, a věrohodnost výpovědi manžela žalobkyně je zpochybněna

i svědeckou výpovědí notářky, která kupní smlouvu sepisovala. Žalovaný se ztotožnil i s názorem odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu

na požadovaném určení a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b)

a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl z důvodu změny žaloby soudem připuštěné změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.

I když odvolací soud v posuzované věci změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, jde ve skutečnosti ve výroku ohledně zamítnutí žaloby

na určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, o rozsudek potvrzující, neboť v této části jsou rozsudky soudů obou stupňů souhlasné, když jimi shodně byla konstituována práva

a povinnosti účastníků, resp. bylo rozhodnuto o tom, že tu spoluvlastnické právo k jedné ideální polovině nemovitostí není, a jen ohledně zamítavého výroku o určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí druhé ideální poloviny nemovitostí, jde o rozsudek měnící.

V dané věci odvolací soud tedy ve výroku o zamítnutí žaloby na určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu lze posuzovat toliko z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť i když odvolací soud dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil, nerozhodl soud prvního stupně v novém rozhodnutí jinak a nebyl ani vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, neboť ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně došlo z důvodu procesních vad řízení. Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je založeno na závěru, že odstoupení původních žalobců od kupní smlouvy je neplatné, neboť neunesli důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že ve smyslu ust. § 517 odst. 1 obč. zák. poskytli žalovanému dodatečnou přiměřenou lhůtu k zaplacení kupní ceny, a to ani ústně ani formou písemnou.

Podle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečně přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.

Předpokladem pro odstoupení od smlouvy podle citovaného ustanovení je, že dlužník splatnou pohledávku včas a řádně nesplní, a nesplní ji ani v dodatečně přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté. Pokud však věřitel dlužníkovi poté, co nesplnil řádně a včas splatnou pohledávku, neposkytl ke splnění další přiměřenou lhůtu, nemůže od smlouvy pro prodlení dlužníka odstoupit.

Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jednostranný právní úkon věřitele o poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k zaplacení kupní ceny mění podmínky původní kupní smlouvy v ujednání o splatnosti kupní ceny a že se na tento úkon vztahuje ust. § 40 odst. 2 obč. zák., podle kterého platí, že písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Jestliže však v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že původní žalobci neprokázali, že žalovanému dodatečnou přiměřenou lhůtu k zaplacení kupní ceny poskytli, tedy že tento právní úkon vůbec učinili, je jeho závěr o tom, že nesplnili podmínku uvedenou v ust. 517 odst. 1 obč. zák. a od kupní smlouvy tudíž neodstoupili po právu, správný a v souladu s hmotným právem [i když se nelze ztotožnit s jeho názorem, že ani v rozsahu, jímž rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen, není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.].

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v potvrzujícím výroku po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.

a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však opodstatněné.

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví, neboť mimo jiné předpokládá, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto. Teprve rozhodnutím vydaným v dědickém řízení je přechod dědictví ze zůstavitele dovršen a pouze v rozsahu, který vyplývá z takového rozhodnutí, nabývá dědic vlastnické právo k předmětu dědictví. Podle rozhodnutí

o dědictví (§ 175g o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele.

K tomuto závěru srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004, ev. rozsudek NS ČR ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003.

Je proto správný názor odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž byl před uzavřením předmětné kupní smlouvy spoluvlastníkem nemovitostí co

do jedné ideální poloviny její zemřelý manžel, když tento spoluvlastnický podíl

po zůstaviteli nebyl projednán v dědickém řízení. Žalobkyně se ovšem mohla domáhat, aby bylo soudem určeno, že její zemřelý manžel byl ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí, přičemž vyhovující rozsudek soudu by byl podkladem pro dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli.

I když odvolací soud žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. neposkytl poučení o tom, že po změně žaloby je třeba znovu tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právní zájmu na požadovaném určení, jak dovolatelka namítá, nejedná se v daném případě o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na závěru, že původní žalobci od kupní smlouvy neodstoupili po právu, když (ani po poučení soudu) neunesli důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že žalovanému ve smyslu ust. § 517 odst. 1 obč. zák. poskytli dodatečnou přiměřenou lhůtu k zaplacení kupní ceny.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, správný, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5. 000,- Kč [určené podle § 5 písm. b), § 14 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky 49/2001 Sb. a snížené

na polovinu podle § 18 odst. 1 této vyhlášky] a z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby v částce 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 5.075,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2005

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu