30 Cdo 177/2009
Datum rozhodnutí: 17.06.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 177/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) H. K. , a b) J. V. , zastoupeným JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobců Volksbank CZ, a.s., se sídlem Heršpická 5, Brno, zastoupené Mgr. Alešem Vymazalem, advokátem se sídlem v Brně, Panská 12/814, proti žalovanému D. A. , zastoupenému Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, o určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 5 C 34/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2008, č.j. 27 Co 224/2008-129, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Praha západ (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. října 2007, č.j. 5 C 34/2006-97, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení svého spoluvlastnického práva ke specifikované nemovitosti (rodinnému domu). Soud prvního stupně dospěl (ve stručnosti shrnuto) k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že by kupní smlouva ze dne 5. ledna 1998, uzavřená mezi žalobci (prodávajícími) a žalovaným (kupujícím), byla simulovaným a tedy neplatným právním úkonem. Soud tuto kupní smlouvu naopak považoval za platný právní úkon, na základě kterého nabyl žalovaný vlastnictví k předmětné nemovitosti. Z těchto důvodu byla tato určovací žaloba zamítnuta.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, a to jak s jeho závěrem o skutkovém stavu věci (který pro své rozhodování zcela převzal), tak i s právním posouzením věci. Odvolací soud uzavřel, že V projednávané věci nebyla kupní smlouva uzavřena (uzavřená) mezi účastníky dne 5.1. 1998, č.j. 1/198M shledána simulovaným (zastírajícím) právním úkonem, nelze ji proto považovat za absolutně neplatnou. Vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy je patrna i z jeho jednání v řízení před katastrálním úřadem, v němž se bránil pokusům žalobců o svévolné zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již dovolatelé ) dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř. a uplatňují v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávném právního názoru a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud ) a Ústavního soudu České republiky (dovolatelé odkazují na přísl. rozhodnutí - k tomu viz níže). Poukazují na závěr o simulovaném právním úkonu, k němuž dospěly soudy v předmětné trestní věci, který podle jejich názoru měl být v daném civilním řízení soudy respektován. Ve svém dovolání polemizují se závěry odvolacího soudu a také namítají, že se v některých částech rozsudku (roz. odvolacího soudu) neobjevují pro žalobce podstatné skutečnosti, které byly před nalézacím soudem uvedeny a které mají pro právní posouzení věci značný význam. Vytýkají odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s rozpory ve výpovědi žalovaného a sv. Kořínka a že všechny shora zmíněné vytčené nedostatky přispěly...ve vzájemné souvislosti se shora uvedenými skutečnostmi k nesprávnému právnímu závěru učiněnému ve věci samé. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání dovolatelů písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. S ohledem na skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, nelze dovodit, že by odvolací soud otázku platnosti převodní smlouvy posoudil v rozporu s hmotným právem. Jestliže nebyly v řízení zjištěny žádné právně relevantní skutečnosti, které by měly zakládat úvahu o absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu spočívající v simulovaném právním jednání účastníků, nelze vytýkat odvolacímu soudu pochybení při právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu věci, jenž v dovolacím řízení není možno revidovat. Nelze ovšem ani přisvědčit dovolací argumentaci v tom směru, že uvedeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od dovolateli zmiňované judikatury. Níže citované právní názory (právní věty) z judikátů, které dovolatelé ve svém dovolání zmiňují, totiž v žádném případě nemohou vést k úvaze, že tato věc je z hlediska skutkového stavu obdobná judikovaným případům a že odvolací soud při rozhodování judikované závěry nezohlednil a rozhodoval tedy v rozporu s touto judikaturou. Dovolatelé ve svém dovolání přitom odkazují na následující rozhodnutí:

1. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, in http://nalus.usoud.cz , jímž bylo judikováno:

Respekt a ochranu autonomie vůle považoval Ústavní soud ve své předchozí judikatuře za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní matrici vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu konstanty vytčené před závorkou, v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivně právně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.

Tímto druhým principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N.: Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově, chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatele a proti principu autonomie vůle, kterého se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

2. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1578/2005, in www.nsoud.cz , v němž byla zaujat následující právní názor:

Anonymní všeobecný souhlas dosavadních účastníků sdružení založeného podle § 829 a násl. obč. zák. s přistoupením další osoby ke sdružení, daný paušálně do budoucna pro každou dosud neznámou osobu, a dokonce do budoucna bez dalšího zavazující i tuto neznámou osobu ve vztahu k dalším neznámým osobám, je právním úkonem, který svým obsahem odporuje zákonu a tudíž je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatný.

3. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, jímž bylo judikováno:

Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.).

Soud je v občanském soudním řízení vázán - jak správně dovodil odvolací soud - rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal (srov. § 135 odst. 1 o. s. ř.). Rozsah vázanosti soudu tímto rozhodnutím příslušného orgánu pak je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu ve sporu nebo jiné právní věci v občanském soudním řízení.

Z judikovaných právních závěrů je zřejmé, že vyjma posledně citované právní věty (druhého odstavce judikátu č. 3), nebylo možno dovodit, že by odvolacím soudem posuzovaná věc byla z hlediska své skutkové stránky obdobná judikovaným věcem. V případě interpretace § 135 odst. 1 o.s.ř. se pak odvolací soud nedopustil žádného pochybení, ale naopak jak lze zjistit z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku (jde o poslední odstavec na str. 4 a dále první dva odstavce rozsudku) de facto vycházel z posledně judikovaného závěru Nejvyššího soudu, když správně zdůraznil, že Rozsah vázanosti soudu rozhodnutím příslušného orgánu...je pak dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty zároveň okolnostmi výraznými pro rozhodnutí soudu ve sporu nebo jiné právní věci v občanském soudním řízení. , a dále že Soud v občanském soudním řízení v této věci nemůže být vázán odůvodněním rozhodnutí soudu v trestní věci o úvaze o možné simulaci právního úkonu.

Zbývá dodat, že pokud dovolatelé ve svém dovolání zčásti brojí také proti správnosti skutkových zjištění, resp. poukazují na neúplné skutkové zjištění, či zdůrazňují, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s rozpory ve výpovědích žalovaného a svědka K., nepřípustně tím uplatňují dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (jejich námitky nesměřují k podmínce existence právní otázky zásadního významu) a odst. 3 o.s.ř. [uvedený dovolací důvod založený na tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nelze uplatnit v případě dovolání podaného podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovení, § 243b odst. 5 věta prvá, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o.s.ř., vzhledem k výsledku dovolacího řízení a skutečnosti, že žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, splněny nebyly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2010


JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu