30 Cdo 176/2014
Datum rozhodnutí: 30.07.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.



30 Cdo 176/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Patricií Švarcovou, advokátkou se sídlem v Děčíně IV, Thomayerova 25/3, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o 427.222,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 309/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 35 Co 415/2013-88, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 9. 2010, č. j. 19 C 309/2009-66, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 84/2008 (dále jen druhé řízení ), protože rozhodnutí v tomto druhém řízení může mít význam i pro rozhodnutí v projednávané věci, přičemž soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Druhé řízení bylo rovněž přerušeno a věc byla předložena Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti právního předpisu. Soud prvního stupně rozhodl o pokračování v řízení, ač druhé řízení bylo nadále neskončeno, avšak od přerušení řízení uběhla doba takřka tří let.
Odvolací soud uvedl, že řízení nebylo přerušeno obligatorně, neboť usnesením zde dne 9. 9. 2010, č. j. 19 C 309/2009-66, bylo řízení v této věci přerušeno do pravomocného skončení druhého řízení, nikoli do skončení řízení vedeného před Ústavním soudem. V této věci soud prvního stupně nepodal návrh na zrušení ustanovení zákona, jak předpokládá ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jedná se tudíž fakticky o přerušení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., byť není toto ustanovení, patrně v důsledku písařské chyby, uvedeno správně v odůvodnění rozhodnutí o přerušení řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva (trvání důvodnosti přerušení řízení v této věci), která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému zjištění, že druhé řízení bylo přerušeno tzv. fakultativně, když opak je pravdou, neboť řízení bylo přerušeno dle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy obligatorně. Dále dovolatel namítá, že lpění odvolacího soudu na tom, aby soudce Obvodního soudu pro Prahu 1, který předložil věc k posouzení Ústavnímu soudu, též žádal zrušení části příslušného zákona, aby teprve poté bylo řízení přerušeno podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zřejmým formalismem. Předložení věci Ústavnímu soudu se opírá o nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/16, dle nějž je Ústavní soud oprávněn přezkoumat soulad právního předpisu, který byl již zrušen, s ústavním pořádkem, a to tehdy, pokud se tvrzená protiústavnost týká ustanovení, jehož adresátem je veřejná moc. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu včetně rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů. Soudy správně posoudily, že řízení bylo přerušeno fakultativně. Fakultativní přerušení řízení je institutem, který je využívání zejména s ohledem na hospodárnost řízení. V tomto případě by však bylo, v důsledku zdlouhavého řízení, kvůli kterému bylo toto řízení přerušeno, naopak nehospodárné nepokračovat v tomto řízení. Dále žalovaná namítá, že podané dovolání je nepřípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil žádným způsobem od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Dále navrhuje, aby uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Dovolatel neuvádí žádnou otázku dle ustanovení § 237 o. s. ř., kterou by odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil. Naopak otázky, které dovolatel uvádí, z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývají.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně považoval přerušení druhého řízení za fakultativní, pak tato námitka zjevně plyne z nepochopení odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž neřešil, zda druhé řízení bylo přerušeno fakultativně, či obligatorně, což pro přerušení tohoto řízení ani nemá význam. Naopak své rozhodnutí postavil na závěru, že fakultativně bylo přerušeno toto řízení, tedy řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 309/2009, přičemž tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť řízení před Ústavním soudem v jedné věci není bez dalšího důvodem pro přerušení řízení v jiné věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013).
Druhá námitka dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně nepovažoval přerušení druhého řízení za obligatorní z důvodu, že nebylo současně požádáno o zrušení části příslušného zákona, neboť namítaná protiústavnost této části zákona již byla odstraněna novelizací. Rovněž tato námitka spočívá ve zřejmém nepochopení odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž uvedl, že [s]oud I. stupně v této věci ani nepodal u Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení zákona. Touto věcí však odvolací soud zjevně nemínil druhé řízení, ale naopak toto řízení, tedy řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 309/2009, přičemž v tomto řízení návrh u Ústavního soudu podán nebyl.
Jelikož na dovolatelem vymezených otázkách není napadené rozhodnutí postaveno, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu