30 Cdo 1755/2013
Datum rozhodnutí: 04.09.2013
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 50b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 55 předpisu č. 99/1963Sb.



30 Cdo 1755/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Ing. S. Ch. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 23, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 300/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2011, č. j. 25 Co 85/2011-163, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2011, č. j. 25 Co 85/2011-163, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2010, č. j. 15 C 300/2009-136, jímž soud prvního stupně odmítl podání žalobce ze dne 30. 7. 2008, doplněné podáním ze dne 9. 6. 2009. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání žalobce, i přes jeho doplnění k řádné výzvě soudu podle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ), podáním ze dne 9. 6. 2009 a ze dne 22. 1. 2010 obsahuje vady, které brání dalšímu postupu a projednání ve věci. Žalobce srozumitelně a úplně nevylíčil rozhodující skutečnosti, z nichž by bylo možné zjistit, z jakých důvodů požaduje žalovanou částku, na základě jakých skutečností se po žalované domáhá svých nároků.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 6. 12. 2011, č. j. 15 C 300/2009-183, soud prvního stupně žalobci ustanovil advokáta, kterého následně usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 15 C 300/2009-225, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, č. j. 25 Co 21/2013-243, zprostil funkce zástupce žalobce k podání dovolání. Na výzvu soudu prvního stupně učiněnou usnesením ze dne 6. 3. 2012, č. j. 15 C 300/2009-186, si zvolil žalobce advokáta JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., prostřednictvím kterého podle § 241b odst. 3 o. s. ř. své dovolání doplnil podáním ze dne 30. 3. 2012. V dovolání žalobce namítá absenci poučení podle § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2010, č. j. 15 C 300/2009-132, obsahující výzvu k doplnění podání ze dne 9. 6. 2010, bylo doručeno pouze právnímu zástupci žalobce a nikoli i samotnému žalobci. Dále uvádí, že odvolací soud nepřihlédl k žádosti žalobce o prodloužení lhůty k doplnění žaloby o dalších 30 dnů. Navrhuje, aby bylo napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. 6. 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění požadavku povinného zastoupení dovolatele podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je - bez dalšího - přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Dovolání je však zjevně bezdůvodné, když usnesení odvolacího soudu zcela odpovídá ustálené judikatuře soudu dovolacího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135).
K dovolacím námitkám žalobce Nejvyšší soud uvádí, že lhůta stanovená ve výzvě k opravě nebo doplnění podání podle § 43 odst. 2 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou ve smyslu ust. § 55 o. s. ř. Podle ust. § 55, věty druhé o. s. ř., lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit. Ze zákonné úpravy tedy výslovně plyne možnost předsedy senátu, nikoli jeho povinnost, prodloužit jím určenou soudcovskou lhůtu. Za situace, kdy uplynula lhůta určená k doplnění žaloby a soudem nebylo zároveň rozhodnuto o jejím prodloužení, nelze rozhodnutí soudů obou stupňů o odmítnutí podání podle § 43 odst. 2 o. s. ř. shledat nesprávným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz/ ).
Co se týče námitky žalobce napadající doručení výzvy soudu prvního stupně učiněné podle § 43 odst. 1 o. s. ř., ani tato nemůže být důvodná, když rovněž přímo ze zákonné úpravy vyplývá, že listina se doručuje místo účastníka vždy ustanovenému zástupci, ledaže zákon výslovně stanoví, že má být doručena též účastníkovi samotnému (viz § 50b odst. 2 o. s. ř.), což není tento případ.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu