30 Cdo 1755/2004
Datum rozhodnutí: 17.05.2005
Dotčené předpisy: § 15 odst. 1 předpisu č. 83/1990Sb.




30 Cdo 1755/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy ve věci navrhovatele J. P., zastoup. advokátem proti odpůrci Občanské sdružení H. Š., zastoup. advokátem,

o návrhu na přezkoumání rozhodnutí odpůrce o vyloučení navrhovatele z občanského sdružení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 12 C 302/2000, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 22.10.2003, č.j. 23 Co 344/2003-211, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.575,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. M., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3.4.2003, č.j. 12 C 302/2000-193, potvrdil usnesení správní rady odpůrce ze dne 22.2.2002 a usnesení jeho valné hromady ze dne 9.11.2000 o vyloučení navrhovatele z občanského sdružení H. Š. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Návrh na přezkoumání rozhodnutí obou orgánů sdružení odpůrce posuzoval podle ust. § 15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Shledal, že návrh byl podán navrhovatelem jako členem občanského sdružení, v zákonné lhůtě. Po zhodnocení výsledků dokazování, učiněných zejména z obsahu stanov, usnesení rady sdružení z 22.2.2000, odvolání navrhovatele proti tomuto, zápisu o průběhu valné hromady občanského sdružení z 9.11.2000 a výsledků dokazování v soudním řízení učinil závěr, že obě rozhodnutí orgánů občanského sdružení odpůrce byla vydána v souladu se zákonem a stanovami sdružení. Rozhodnutí vydal k tomu oprávněný orgán, který byl řádně svolán a usnášení schopný, jeho jednání proběhlo v souladu se stanovami. Důvodem vyloučení navrhovatel z občanského sdružení H. Š. bylo navrhovatelovo opakované porušování povinností v tom, že navrhovatel nechránil majetek sdružení a nevykonával řádně svěřené funkce. Podle závěrů soudu prvního stupně uvedla rada sdružení důvody vyloučení navrhovatele jasně a srozumitelně, odkazem na příslušný článek stanov. Při jednání valné hromady občanského sdružení odpůrce dne 9.11.2000 o odvolání navrhovatele proti rozhodnutí

o jeho vyloučení ze sdružení byla uvedena konkrétní pochybení navrhovatele, členové sdružení se k působnosti navrhovatele ve sdružení jednotlivě vyjadřovali. Stejnou příležitost k vystoupení měl i navrhovatel, který byl jednání přítomen. Podle zjištění soudu prvního stupně byl navrhovatel ještě před vyloučením ze sdružení na vytýkané nedostatky opakovaně upozorňován. Správní rada rozhodla o vyloučení navrhovatele většinou hlasů, valná hromada rozhodla proti zrušení rozhodnutí správní rady kvalifikovanou většinou. Po závěru, že usnesení orgánu sdružení odpůrce bylo vydáno v souladu se zákonem a stanovami, je soud prvního stupně potvrdil, aniž by zasahoval do obsahové stránky přezkoumávaného rozhodnutí.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.10.2003 č.j. 23 Co 344/2003-211 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci potvrdil, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odkázal na své usnesení ve věci ze dne 2.10.2000 č.j. 23 Co 314/2003-173, jímž původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4.4.2002 č.j. 12 C 302/2000-144 zrušil a které vedlo navrhovatele k úpravě petitu v souladu s kasačním principem ve smyslu ust. § 15 odst. 1 zák.

č. 83/1990 Sb. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil v závěru, že navrhovateli muselo být zřejmé, pro které důvody byl ze sdružení odpůrce vyloučen. Při hodnocení srozumitelnosti a určitosti přezkoumávaného rozhodnutí orgánu sdružení bylo nutno zvažovat i to, zda rozborem celkové situace uvnitř sdružení odpůrce nelze dovodit i skutečnosti v přezkoumávaném usnesení výslovně neuvedené a srozumitelnost a určitost usnesení posoudit v daném místě a času v širším smyslu slova. Soud prvního stupně usnesení orgánu občanského sdružení takto posoudil a podle odvolacího soudu správně dovodil konkrétní důvody vyloučení navrhovatele z občanského sdružení, které musely být navrhovateli známy a jasné. Při jednání valné hromady dne 9.11.2000 byly důvody vyloučení navrhovatele ze sdružení konkretizovány, podloženy obsahem vyjádření jednotlivých členů sdružení. Podle nich si navrhovatel např. nedal svůj plat schválit správní radou, smlouva o ekonomickém a organizačním poradenství pro Hospic byla podepsána a při skončení této spolupráce a antidatována, pro nezaplacenou fakturu z r. 1998 dodavatelské firmě za investiční výstavbu hrozil na majetek odpůrce konkurs. Nebyly předloženy ani nalezeny některé darovací smlouvy, při inventuře nebylo možno dohledat některý majetek, z prostředků kolem 42 mil. Kč bylo kolem 8 mil Kč použito v rozporu s platnými předpisy. Neexistovala směrnice o opiátech. Porušením povinností podle stanov navrhovatel závažně poškodil pověst hospicu s možným negativním dopadem i na další obdobná sdružení. Odvolací soud v závěru odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že právní úprava sdružování občanů představuje zcela samostatnou úpravu, na kterou nelze podpůrně použít analogie s jinými právními předpisy.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu navrhovatel odkázal na ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., z nějž dovodil přípustnost dovolání proti označenému rozsudku odvolacího soudu. Odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci a tím, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytkl, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z nesprávného právního názoru, podle nějž předmětem řízení o návrhu podle ust. § 15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. nemůže být ingerence do obsahové stránky přezkoumávaného rozhodnutí, ale pouze formální soulad rozhodnutí orgánu sdružení se zákonem a stanovami. Podle toho výkladu je rozhodnutí o vyloučení člena z občanského sdružení vždy v souladu se stanovami a tedy platné, pokud je odůvodněno popisem jednání, které koresponduje s důvody, které podle stanov mohou být důvodem vyloučení a to nezávisle na tom, zda se vyloučený člen skutečně jednání, pro které byl vyloučen, dopustil. Pro platné vyloučení člena z občanského sdružení podle tohoto názoru stačí, že orgán rozhodující o vyloučení, jednal formálně v souladu se stanovami, tedy, označí-li pro své rozhodnutí libovolný formální důvod pro vyloučení, který stanovy upravují. Takový právní názor však podle navrhovatele odporuje nejen základním zásadám občanského soudního řízení, ale i nálezu Ústavní soud ČR č.j. IV. ÚS 9/98. Nesouhlasil ani s názorem, že na právní úpravu sdružování občanů nelze podpůrně použít analogii s jinými právními předpisy, ani se závěry o určitosti a srozumitelnosti přezkoumávaného rozhodnutí odkazem na skutečnosti v něm neuvedené. Navíc jednací řád navrhovateli neumožňoval, aby se vyjadřoval k diskusním příspěvkům, natož ke konkrétním důvodům jeho vyloučení. Závěrem dovolání navrhl, aby dovolací soud označená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odpůrce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu ve věci a s jejich odůvodněním. Opakoval, že rozhodnutí obou orgánů odpůrce byla vydána v souladu se stanovami, že tato rozhodnutí jsou konkrétní a jasná a že námitky navrhovatele, podle nichž se soudy obou stupňů zabývaly věci bez zkoumání skutečných důvodů vedoucích k vyloučení navrhovatele, nejsou správná. Poukázal na zápis o jednání valné hromady, z nějž jsou konkrétní důvody vyloučení navrhovatele ze sdružení odpůrce patrny, stejně jako z odůvodnění rozhodnutí rady sdružení ze dne 22.2.2000. Navrhl, aby dovolání navrhovatele Nejvyšší soud České republiky zamítl.

Dovolací soud po konstatování, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, že vykazuje obsahové i formální znaky požadované ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. (§ 241 odst. 1, § 240 odst. 1 o.s.ř.) a je ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Zák. č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, jak vyplývá ze změn a doplnění dalšími zákony, upravuje právo občanů svobodně se sdružovat (§ 1 odst. 1 zák. ) a za tím účelem zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jako i odborové organizace. Do jejich postavení a činnosti mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona (§ 2 odst. 1 zák.). Ustanovení § 4 zákona obsahově vymezuje, která sdružení nejsou dovolena. Jde zejména o sdružení, uvedená v odst. 1 tohoto ustanovení, jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů a podporovat násilí nebo jinak porušovat ústavu a zákony. Pokud by ministerstvem vnitra registrované sdružení fakticky vykonávala činnost, která je v rozporu s ust. § 4 zákona, stejně jako s ust. § 5 zákona, je ministerstvo vnitra po neúspěšné výzvě k upuštění takové činnosti oprávněno sdružení rozpustit (§ 6 odst. 1,

§ 12 odst. 1 písm. b/, odst. 3 písm. c/ zákona). Zák. č. 83/1990 Sb. nedává orgánům státní správy oprávnění kontrolovat vnitřní život sdružení a do něj zasahovat. Ustanovení § 15 odst. 1 zák. je však založeno právo na soudní ochranu člena sdružení, považuje-li rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podat podle stanov opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám; člen sdružení může ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o takovém rozhodnutí dozvěděl, nejpozději do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat soud o jeho přezkoumání. Takový návrh může být učiněn jen ohledně konečného rozhodnutí, které ji nemůže být žádným orgánem sdružení podle stanov změněno nebo zrušeno.

V době rozhodnutí rady sdružení odpůrce ze dne 22. 2. 2000 o vyloučení navrhovatele ze sdružení a rozhodnutí valné hromady ze dne 9. 11. 2000 o odvolání navrhovatele proti rozhodnutí rady, platily stanovy občanského sdružení H. Š. ze dne 6. 5. 1999, které jako změnu stanov vzalo ministerstvo vnitra dne 29. 10. 1999 na vědomí. V čl. 5 stanov byly upraveny povinnosti členů sdružení, které spočívaly zejména v dodržování stanov (písm. a), v řádném výkonu svěřené funkce (písm. c) a v ochraně majetku sdružení (písm. d). Podle struktury orgánů sdružení odpůrce (čl. 6 písm. a, b) je nejvyšším orgánem sdružení valná hromada, která m. j. rozhoduje o odvolání členů sdružení proti rozhodnutí rady sdružení o vyloučení člena (čl. 7 odst. 3 písm. g).

Vzhledem k tomu, že valná hromada je vrcholným orgánem sdružení odpůrce, proti jehož rozhodnutí nelze podle stanov podat odvolání, je rozhodnutí valné hromady konečným rozhodnutím ve věci, v níž valná hromada jednala o odvolání člena sdružení proti rozhodnutí rady. Návrh na přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení soudem podle ust. § 15 odst. 1 zák.č. 83/1990 Sb. měl proto směřovat proti rozhodnutí valné hormady sdružení odpůrce ze dne 9. 11. 2000. Navrhovatel však podal soudu návrh jak proti rozhodnutí rady sdružení, tak proti rozhodnutí valné hromady; o takto koncipovaném návrhu soudy obou stupňů také rozhodly. Uvedený postup navrhovatele a na něj navazující rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají oporu v zákonu, nicméně z hlediska postupu soudu nejde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Obsah dovolacích námitek navrhovatele však svědčí o tom, že navrhovatel náležitě nehodnotil jednání valné hromady sdružení dne 9. 11. 2000 a jeho význam, s důsledky pro závěry o odvolání navrhovatele proti usnesení rady o jeho vyloučení

ze sdružení. K výsledkům obsáhlého projednání věci valnou hromadou sdružení,

za přítomnosti navrhovatele, nemohly soudy obou stupňů nepřihlédnout. V průběhu jednání valné hromady byly k odvolacím námitkám navrhovatele sneseny formou vyjádření účastníků jednání dostatečné argumenty ve prospěch závěrů rady

o opakovaném porušování povinností ve smyslu ust. čl. 5 odst. c, d stanov sdružení,

na které byl navrhovatel před rozhodnutím rady upozorňován, a tím důvody vyloučení navrhovatele, uvedené v rozhodnutí rady sdružení, jinak určitě a srozumitelně vyjádření, ještě doplněny. Členové sdružení měli možnost se vyjádřit, odvolání navrhovatele věcně posoudit a hlasováním v souladu se stanovami se podílet na výsledném závěru o něm. Ze zápisu o jednání valné hromady odpůrce není zřejmé, že by navrhovateli nebylo umožněno bránit se konkrétním výtkám. Své opakované vystoupení při jednání však navrhovatel zaměřil na procedurální otázky, nikoli na věcné důvody. Z hlediska postupu občanského sdružení při projednání odvolání navrhovatele a výsledných závěrů však z toho nevyplývají pochybnosti o zajištění práv navrhovatele, jako člena občanského sdružení.

Dovolací soud neshledal, stejně jako odvolací soud, že by rozhodnutí orgánu sdružení o vyloučení navrhovatele odporovalo stanovám sdružení platným v době rozhodnutí valné hromady sdružení a neshledal je ani nezákonným. Pro činnost občanských sdružení je zásadní nejen princip svobodného rozhodnutí občana vstoupit do sdružení, případně z něj vystoupit, ale i vztah orgánů státní správy k občanským sdružením potud, že tyto orgány nejsou oprávněny kontrolovat vnitřní dění sdružení a do něj zasahovat, s výjimkou případů činnosti sdružení opravňující rozpuštění sdružení podle ust. § 12 odst. 1 písm. b, odst. 3 zákona. Soudy obou stupňů v průběhu řízení ověřily, že k vyloučení navrhovatele nedošlo v rozporu se zákonem. Důvodem vyloučení byly podle výsledků dokazování nedostatky navrhovatele v činnosti

ve sdružení odpůrce z hlediska ust. čl. 5 písm. c, d, stanov sdružení a nikoli důvody jiné, majících základ např. v činnosti sdružení, kterou zákon zakazuje.

Za zjištěného skutkového stavu, na jehož podkladě učinil odvolací soud právní závěry ve věci neobstojí námitka navrhovatele nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b, o.s.ř. K vyloučení navrhovatele z občanského sdružení odpůrce došlo z důvodů tkvících v ust. čl. 5 písm. c, d, stanov, jejichž skutkovou podstatu navrhovatel svým jednáním naplnil.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání navrhovatele podle ust. § 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ust. § 243b odst. 5 věta první o.s.ř., když odpůrce měl v dovolacím řízení plný úspěch (§224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), § 8 písm. a, vyhl. č. 484/2000 Sb, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. května 2005

JUDr. Karel Podolka, v.r.

předseda senátu