30 Cdo 1743/2004
Datum rozhodnutí: 31.08.2005
Dotčené předpisy: § 75 odst. 1 předpisu č. 527/1990Sb.




30 Cdo 1743/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) S. U., b) N. Š., proti žalované obchodní společnosti T. V. S. a.s, zastoupené advokátkou,

o 1,538.452,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.

23 C 504/94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2004, č.j. 1 Co 160/2003-517, t a k t o:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. září 2003, č.j. 23 C 504/94-484, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. září 2003, č.j. 23 C 504/94- 493, uložil žalované zaplatit částku 1,538.452,20 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení žalobkyním jako dědičkám těchto pohledávek zůstavitele Mgr. J. Š.

v rozsahu stanoveném pravomocným rozhodnutím příslušného soudu v řízení

o vypořádání dědictví po tomto zůstaviteli.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. března 2004, č.j. 1 Co 160/2003-517, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení včetně náhrady nákladů placených státem.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že žalovaná bez smlouvy o přijetí nabídky zlepšovacího návrhu a odměně za jeho využívání, využívala zlepšovací návrh původního žalobce, a tomu pak vznikl nárok na náhradu

za ušlý zisk, ve smyslu ustanovení § 75 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, přičemž tento nárok není promlčen.

Při stanovení výše nároku bylo přihlédnuto k tomu, že realizací zlepšovacího návrhu došlo k prokazatelné úspoře vlastních nákladů ve výši 6,153.809,- Kč, takže podíl původního žalobce byl vzhledem k výši přiměřených licenčních poplatků za využití zlepšovacího návrhu v rozsahu 25 %, t.j. ve výši přiznané částky.

Odvolací soud konstatoval, že námitky žalované o nedostatku původcovství

k předmětu zlepšovacího návrhu u původního žalobce jsou zcela nedoložené a tak nedůvodné. Žalovaný neprokázal, že řešení, které je obsaženo v přihlášce zlepšovacího návrhu bylo vytvořeno několik let před podáním přihlášky jinými zaměstnanci žalovaného, že se původní žalobce na tomto řešení pouze podílel, že tak plnil svůj pracovní úkol. Proto soud k těmto tvrzením nepřihlížel. Z dokazování vyplynulo, že původní žalobce neměl ve funkci vedoucího odborného technického pracovníka za úkol provádět tzv. materiálové řešení, tedy navržení konkrétních materiálů z hlediska mechanických i chemických vlastností pro další výrobu.

Soud vyslovil též nesouhlas s názorem žalované, podle něhož původní žalobce zlepšovacím návrhem neřešil technický problém žalovaného, neboť takové řešení bylo známo podle mezinárodních norem UIC. Soud připomněl, že žalovaná zřejmě účelově a nesprávně označuje podstatu řešení za přizpůsobení mezinárodních norem, ačkoliv podstatou zlepšovacího návrhu byl návrh materiálu tak, aby mezinárodní normě vyhovoval. Takové řešení technický problém žalovaného řešilo, o čemž svědčí

i využívání předmětu zlepšovacího návrhu.

Soud nesouhlasil ani s tvrzením, že chemické složení taveb neodpovídalo navrženému chemickému složení oceli, neboť dodávky oceli obsahovaly hliník. Těmito námitkami se zabýval znalec Ing. H., přičemž jeho posudek vychází ze zápisu

o přejímce materiálu a atestů materiálů pro výrobu součástí spřahovacího ústrojí železničních vozů výrobce oceli T. ž., a.s. za období od l. ledna 1992 do 31. ledna 1996. Šlo o nejpřesnější dosažitelné údaje o chemickém složení oceli, znalec jednotlivé tavby hodnotil z hlediska chemického složení, vzal v úvahu

i chemické prvky, které neodpovídají chemickému složení podle zlepšovacího návrhu, včetně prvku hliníku a takové tavby do rozsahu využití zlepšovacího návrhu nezahrnul. Znalec a soud vycházeli z podrobných výrobních podkladů, takže nebylo možno přihlížet k obecnému tvrzení svědka Ing. C., že hliník byl přidáván do všech taveb. Soud proto dospěl k závěru, že znalecký posudek Ing. H. nebyl zpochybněn.

Soud též neuznal za důvodnou ani námitku žalované, týkající se limitu výše odměny za využití zlepšovacího námětu podle tzv. zlepšovatelského statutu. Tento statut žalované totiž lze aplikovat pouze v případech, kdy dojde k využití zlepšovacího návrhu na základě smlouvy o využití předmětu zlepšovacího návrhu. To však

v posuzované věci splněno nebylo a původnímu žalobci, resp. nyní žalobkyním, tak plynou nároky přímo ze zákona, tedy zejména právo na náhradu škody podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. Odvolací soud poukázal dále na to, že soud prvního stupně při stanovení výše této škody správně vycházel z prokazatelných vlastních úspor žalované a rozsah ušlého zisku původního žalobce byl stanoven s přihlédnutím

k obvyklým licenčním poplatků, jejich průměrné rovině, tedy v rozsahu 25 % z úspory vlastních nákladů. Takto soud proto nezahrnul do zjištěné výše ušlého zisku licenční poplatky, jak tvrdila žalovaná, ale rozsah ušlého zisku stanovil analogicky

s přihlédnutím k výši licenčních poplatků.

Odvolací soud konečně dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně netrpělo vytýkanou vadou, která by spočívala v tom, že krajský soud neprovedl navržené důkazy, když žalovaná takovouto svoji námitku nijak nekonkretizovala. Odvolací soud se též ztotožnil se závěry soudu prvého stupně o nepromlčenosti nároku.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. dubna 2004, přičemž zástupci žalované byl doručen téhož dne.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala dne 22. června 2004 žalovaná včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), přičemž za důvod dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Dovolatelka zejména nesouhlasí se závěry soudu, pokud vychází

ze znaleckého posudku Ing. S. H. Podle dovolatelky pochybil především

v tom, že odpovídajícím způsobem nezhodnotil skutečnost, že tento znalec si protiřečí, když na jiném místě posudku uvádí, že úpravy chemického složení ocelí byly postupně zavedeny u výrobce oceli a byly uvedeny ve vnitřních dokumentech (DTP). Podle dovolatelky zápisy o přejímce materiálu a hutní atesty materiálu nebyly dostatečným podkladem pro zjištění úplného chemického složení jednotlivých taveb. Přítomnost hliníku v jednotlivých tavbách nebyla v těchto dokumentech zaznamenávána systematicky, protože závazně bylo třeba uvádět pouze ty prvky, které byly uvedeny

v technických podmínkách žalovaného. Důvodem pro tento postup bylo to, že hliník nebyl součástí chemického složení ocelí, uvedeného v TPMSV 16 a 17. Nadto žalovaná v průběhu soudního sporu několikrát upozorňovala na to, že v době podání přihlášky zlepšovacího návrhu Mgr. Š., platil u žalované vnitřní organizační předpis, upravující otázky související s vynálezy a zlepšovacími návrhy, tzv. zlepšovatelský statut. Podle něj pak byla výše odměny limitována částkou 300.000,- Kč. Žalovaná je též názoru, že řešení navržené Mgr. Š. bylo vytvořeno při plnění pracovních povinností vůči žalované jako zaměstnavateli.

Žalovaná požádala, aby odvolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 243 o.s.ř. a dále, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno včetně rozsudku soudu prvého stupně, a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě

k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalobkyně vyjádřily osobně sepsaným podáním ze dne 16. června 2004, v němž pokládají toto dovolání i žádost o odklad vykonatelnosti

za čistě účelové. Navrhují proto, aby návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, a aby bylo toto dovolání zamítnuto.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že tento rozsudek je třeba - z hlediska důvodů, o něž se opírá podané dovolání - považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Je-li dovolání přípustné, je současně povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Pokud dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jedná se tak o omyl soudu při aplikaci práva

na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Musí tak být ověřen omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Tento dovolací důvod však naplněn není, když ani sama dovolatelka ve svém dovolání fakticky neuvádí nic, co by správnost úvah odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. zpochybňovalo. Podle tohoto ustanovení v případě neoprávněného zásahu do práv chráněných uvedeným zákonem se může ten, jehož právo bylo porušeno, domáhat zejména toho, aby rušení práva bylo zakázáno a aby následky porušení byly odstraněny. Byla-li tímto zásahem způsobena škoda, má poškozený právo na její náhradu, přičemž se nahrazuje to, oč se majetek poškozeného škodnou událostí zmenšil (skutečná škoda) a čeho by byl dosáhl, kdyby nenastala škodná událost (ušlý zisk). Byla-li tímto zásahem způsobena nemajetková újma, má poškozený právo na přiměřené zadostiučinění, které může spočívat i v peněžitém plnění.

Z napadeného rozsudku nevyplývá, že by se odvolací soud při aplikaci tohoto ustanovení dostal do případných výkladových obtíží, resp., že by v této souvislosti

při jeho užití současně nevzal v úvahu i konkrétní stav příslušných skutkových zjištění. Z uvedeného rozhodnutí se též nepodává, že by odvolací soud případně vadně vyložil některé z dalších ustanovení citovaného zákona.

Ač dovolatelka ve svém dovolání výslovně zmiňuje výlučně dovolací důvod

ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., podle obsahu samotného dovolání nelze současně vyloučit, že případně fakticky uplatňuje i dovolací důvod

ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť odvolacímu soudu činí výtky

v souvislosti s jeho skutkovými zjištěními. Tento dovolací důvod pak míří na případy, kdy napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tato vada pak předpokládá, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž je podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Jde pak především o to, že soud vezme v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, a ani nijak nevyšly za řízení najevo, resp., že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, případně v hodnocení důkazů, resp. poznatků, které vyplynuly za řízení, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.

Jak však vyplývá z napadeného rozhodnutí, jeho skutkové závěry se opírají

o v řízení provedené důkazy a současně z nich soud také logicky vychází. V tomto případě pak konkrétní výtky vznášené dovolatelkou ani z tohoto pohledu nejsou schopny správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit.

Takto je tedy zřejmé, že toto rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto toto dovolání žalované jako nedůvodné zamítl. (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Okolnosti případu pak neodůvodňovaly rozhodnutí podle ustanovení § 243 o.s.ř. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když

v dovolacím řízení jinak úspěšným žalobkyním žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu