30 Cdo 1742/2002
Datum rozhodnutí: 24.03.2004
Dotčené předpisy: § 236 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1742/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně N. J., proti žalovanému J. P., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 129/91,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

12. dubna 2002, č.j. 18 Co 297/2001-695, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 8.10.1982 se žalobkyně domáhala vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů způsobem blíže určeným v návrhu na zahájení řízení.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl poté, co Nejvyšší soud ČSR rozsudkem ze dne 30.4.1991, č.j. 3 Cz 21/91-383, zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30.3.1987, č.j. 4 C 258/82-334, ve znění opravného usnesení ze dne 22.10.1987, č.j. 4 C 258/82-349, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.2.1988, č.j. 8 Co 777/87-355, usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 14.4.1988, č.j. 4 C 258/82-365 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.12.1988, č.j. 8 Co 581/88-380, a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 20.12.1999,

č.j. 4 C 126/91-601, tak, že z věcí, které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, připadají do vlastnictví žalobkyně věci a jiné majetkové hodnoty v rozhodnutí blíže specifikované v celkové ceně 36.527,70 Kč a žalovanému věci a jiné majetkové hodnoty v rozhodnutí blíže specifikované v celkové ceně 685.899,80 Kč (výrok I.). Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit z tohoto bezpodílového spoluvlastnictví manželů Č. s. s., Okresní pobočce N., zůstatky půjček č. 75-806016-5

ve výši k 1.10.1981 9.588,90 Kč a č. půjčky 73801756-0 ve výši k 1.10.1981 1.475,40 Kč (výrok II.); žalovanému uložil povinnost zaplatit Č. s. s., Okresní pobočce N., zůstatek stavební půjčky č. 61-873895-0 ve výši k 1.10.1981 98.705,80 Kč, úrok z této půjčky v částce 46.820,10 Kč připsaný ke dni 31.12.1996

s tím, že za další úrok ode dne 1.1.1997 do zaplacení půjčky odpovídají oba účastníci jednou polovinou a že žalovaný je povinen zaplatit zůstatek půjčky z tohoto bezpodílového spoluvlastnictví manželů koncernovému podniku E. Č. K. ve výši k 1.10.1981 1.750,- Kč a dále půjčky M. M.

nar. 15.1.1925, ve výši 26.800,- Kč a A. P., ve výši k 1.10.1981 26.800,- Kč (výrok III.); žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na úplné vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů částku 153.697,45 Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok IV.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.); oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení, a to žalobkyni částku 1.820,30 Kč a odpůrci částku 3.878,30 Kč na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.); oba účastníky zavázal společně a nerozdílně k zaplacení soudního poplatku ve výši 12.266,- Kč na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.) a řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nábytku obývacího pokoje vyloučil k samostatnému řízení (výrok VIII.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.4.2002, č.j. 18 Co 297/2001-695, rozhodl, že rozsudek okresního soudu se

ve výroku I mění jen potud, že hodnota domu činí 650.000,- Kč a že věci přikázané do vlastnictví žalovaného mají hodnotu 655.89,80 Kč a že jinak se rozsudek okresního soudu v tomto výroku potvrzuje (výrok I.); že ve výroku II se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok II.); že ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění jen v části o úrocích ze stavební půjčky, a to tak, že žalovaný je povinen zaplatit úroky ze stavební půjčky v částce 53.359,40 Kč připsané ke dni 31.12.2001, že za další úroky z této půjčky od 1.1.2002 odpovídají oba účastníci jednou polovinou a že jinak se rozsudek okresního soudu v tomto výroku potvrzuje (výrok III.); že ve výroku IV se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 134.403,75 Kč do jednoho roku (výrok IV.); že

ve výroku VI se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok V.); že ve výroku VII se rozsudek okresního soudu mění tak, že účastníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou soudní poplatek 6.354,- Kč (výrok VI.); že ve výroku VIII zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen (výrok VII.); že návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání se nevyhovuje (výrok VIII.); že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou na náhradu nákladů řízení zálohovaných státem (kromě částky 3.878,30 Kč uvedené ve výroku VI rozsudku okresního soudu) další částku 766,40 Kč (výrok IX.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem (výrok X.). Odvolací soud dospěl, ve srovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně, k odlišnému závěru pouze ohledně ceny domu OKAL , když vycházel z toho, že cena domu činí v současné době 650.000,- Kč , a ohledně úroků ze stavební půjčky , když dal žalovanému za pravdu, že měly být stanoveny i za dobu po 31. prosinci 1996 . Vycházeje z uvedeného pak dospěl k závěru, že po těchto změnách bylo nutné nově stanovit výši vypořádacího podílu .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění - jak vyplývá z obsahu dovolání - účinném od 1.1.2001. S poukázáním na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu v uvedeném znění namítá, že všechny jeho nepřímé, ale i přímé důkazy byly soudem odmítnuty, přestože tvoří logický a zřetelný souhrn událostí; oproti tomu všechna svědectví z druhé ruky

ve prospěch žalobkyně byla soudem přijata ; že dosavadní řízení je postiženo vadou, která má svůj základ v nesprávně zjištěném skutkovém stavu, přičemž tento stav je způsoben neprovedením důkazů, které žalovaný v řízení, což mělo v konečném důsledku za následek nesprávné právní hodnocení věci . Proti výroku I. napadeného rozsudku namítá, že i přes rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1991,

č.j. 3 Cz 21/91 opětovně nebyly zařazeny položky 74 až 76, popř. 77, znaleckého posudku pana H., přestože nic nového nebylo prokázáno . Proti výroku II. napadeného rozsudku namítá, že pokud soud žalobkyni stanovil povinnost splatit 9.588,90 Kč z prokázané půjčky ve výši 11.988,90 Kč, pak měl ve zbytku této půjčky v částce 2.400,- Kč zatížit žalovaného, který tuto část hradil . Proti výroku IV. napadeného rozsudku pak namítá, že vypočtená částka odporuje ekonomickým zákonům, že peníze jsou ekvivalentem hodnoty v daném místě a v daném čase ; že situace na trhu by měla být hodnocena ke dni rozvodu a k dnešnímu dni pouze finančně umožnit obstarání obdobné věci ; že názor soudu, že se jednalo o dodatečné simulování půjčky je ničím neprokázané konstatování ; že většina důkazů

o existenci půjčky ve výši 62.000,- Kč od matky žalovaného nebyla provedena, nebo nebyly hodnoceny , zejména pak, že nebyla vyslechnuta klíčová svědkyně E. T., která je dědičkou této půjčky . Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona

č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění -

po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané

i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle dosavadních právních předpisů , tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde

ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů

(tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se

v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky].

Dovolání může být podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy,

jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva

a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis

a zda byl také správně vyložen.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu

v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle § 242 odst. l o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení

§ 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodování o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.1998, sp.zn. 3 Cdon 117/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek pod č. 37, ročník 1999).

Způsobem vypořádání vyplývajícím z právního předpisu je třeba, mimo jiné, rozumět také vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) [srov. např. usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze 16.12.1974, sp.zn. Plsf 2/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po č. 1, ročník. 1975].

Dovolatel v dovolání namítá, že všechny jeho nepřímé, ale i přímé důkazy byly soudem odmítnuty, přestože tvoří logický a zřetelný souhrn událostí; oproti tomu všechna svědectví z druhé ruky ve prospěch žalobkyně byla soudem přijata ;

že dosavadní řízení je postiženo vadou, která má svůj základ v nesprávně zjištěném skutkovém stavu, přičemž tento stav je způsoben neprovedením důkazů, které žalovaný v řízení, což mělo v konečném důsledku za následek nesprávné právní hodnocení věci . Proti výroku I. napadeného rozsudku namítá, že i přes rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1991, č.j. 3 Cz 21/91 opětovně nebyly zařazeny položky 74 až 76, popř. 77, znaleckého posudku pana H., přestože nic nového nebylo prokázáno . Proti výroku II. napadeného rozsudku namítá, že pokud soud žalobkyni stanovil povinnost splatit 9.588,90 Kč z prokázané půjčky ve výši 11.988,90 Kč, pak měl ve zbytku této půjčky v částce 2.400,- Kč zatížit žalovaného, který tuto část hradil . Proti výroku IV. napadeného rozsudku pak namítá, že vypočtená částka odporuje ekonomickým zákonům, že peníze jsou ekvivalentem hodnoty v daném místě a v daném čase ; že situace na trhu by měla být hodnocena ke dni rozvodu a k dnešnímu dni pouze finančně umožnit obstarání obdobné věci ; že názor soudu, že se jednalo o dodatečné simulování půjčky je ničím neprokázané konstatování ; že většina důkazů

o existenci půjčky ve výši 62.000,- Kč od matky žalovaného nebyla provedena, nebo nebyly hodnoceny , zejména pak, že nebyla vyslechnuta klíčová svědkyně E. T., která je dědičkou této půjčky .

Všechny tyto námitky směřují proti rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, kdy soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků jak výše uvedeno - posoudily zcela shodně. Z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proto dovolání v tomto rozsahu není přípustné.

Protože dovolání není v této věci přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil); protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a protože odvolací soud návrhu dovolatele na připuštění dovolání nevyhověl (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), může být přípustnost dovolání v dané věci založena jen při splnění předpokladů uvedených

v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

S výjimkou námitky proti výroku IV. napadeného rozsudku, že vypočtená částka odporuje ekonomickým zákonům, že peníze jsou ekvivalentem hodnoty v daném místě a v daném čase ; že situace na trhu by měla být hodnocena ke dni rozvodu

a k dnešnímu dni pouze finančně umožnit obstarání obdobné věci , jež je uplatněním dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst.3 písm. d) o.s.ř., všechny ostatní námitky uvedené dovolatelem v dovolání jsou uplatněním dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., případně podle ustanovení § 241 odst. 3

písm. c) o.s.ř.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst.3 písm.b) a c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Dovolatel proti výroku IV. napadeného rozsudku také jak výše uvedeno - namítá, že vypočtená částka odporuje ekonomickým zákonům, že peníze jsou ekvivalentem hodnoty v daném místě a v daném čase ; že situace na trhu by měla být hodnocena ke dni rozvodu a k dnešnímu dni pouze finančně umožnit obstarání obdobné věci .

Ani z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; soudy při řešení dané otázky postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že přípustnost dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř..

Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není z hledisek ustanovení

§ 237, § 238 a § 239 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 2 věty první

(per analogiam) o.s.ř., neboť žalovaný, s ohledem na výsledek řízení, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2004

JUDr. Roman F i a l a , v. r.

předseda senátu