30 Cdo 173/2003
Datum rozhodnutí: 29.01.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 173/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Z. B. a 2/ I. B., obou zastoupených advokátem, o určení vlastnického práva

k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 6 C 104/2001,

o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2002,

č. j. 8 Co 415/2002-73, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. srpna 2002, č. j. 8 Co 415/2002- 73, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 23. listopadu 2001, č. j. 6 C 104/2001-37, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 269 pro okres P., obec P., katastrální území P., u Katastrálního úřadu v P., a to stavební parcely

č. 468 o výměře 196 m2 a s objektem bydlení č. p. 395 na parcele č. 677/17 zahrady

o výměře 113 m2 a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve zabýval výhradami žalobce k úrovni skutkových zjištění soudu prvního stupně se závěrem, že důkazy provedené tímto soudem byly provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vztahujícími se k dokazování, což se týká i vlastního hodnocení provedených důkazů. Podle názoru odvolacího soudu to platí především o zjištění a právním závěru z tohoto zjištění vyvozeném, že kupní smlouva ze dne 15. června 2000 je právně perfektní a není tudíž absolutně neplatná. Určujícím pro posouzení věci pak podle mínění odvolacího soudu bylo seznání platnosti plné moci

k prodeji nemovitosti žalobce ze dne 2. května 1997, na základě níž žalobce zmocnil R. K. k prodeji dotčených nemovitostí. Podle odvolacího soudu byla tato plná moc uzavřena platně, jsou v ní jednoznačně vymezena práva a povinnosti zmocněnce, je řádně datována a podepsána. Odvolací soud připomněl, že bez ohledu na předchozí právní úkony, které účastníci a především žalobce a svědek R. K. učinili, je (tato plná moc) v přímém vztahu s kupní smlouvou, která byla na základě ní uzavřena. Odvolací soud dovodil, že jestliže došlo k porušení práv a případně jiných povinností z jiných právních vztahů, tyto skutečnosti na posouzení projednávané věci nemají žádný dopad. Z uvedené plné moci (tak) vyplývalo oprávnění R. K. předmětné nemovitosti prodat. Odvolací soud dále vycházel z toho, že ze samotné kupní smlouvy a ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, když touto kupní smlouvou provedl důkaz, vyplývá, že zmocněnec nepřekročil svá oprávnění vyplývající z platně udělené plné moci a argumentace žalobce včetně jeho odkazu na další právní úkony (především na tvrzenou mandátní smlouvu) jsou právně bezvýznamné.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. září 2002, když zástupci žalobce (dovolatele) byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce dne

15. listopadu 2002 včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel vychází především

z tvrzení, že již zmiňovaná plná moc má v daném případě svůj původ ve smlouvě mandátní a tvoří s ní, jakož i se smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem jeden nedílný celek. Proto není možno tuto plnou moc chápat odděleně od obou zmíněných smluv, jak to učinil odvolací soud. Ten proto v důsledku nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v nadřazení obsahu plné moci nad obsah smluvních ujednání, na jejichž základě byla vydána, dovodil nesprávný závěr

o předběžné otázce, a to o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 15. června 2000, když konstatoval její platnost.

Dovolatel dále na rozdíl od závěru odvolacího soudu i nadále dovozuje, že zmíněná kupní smlouva je neplatná, protože byla uzavřena v rozporu s podmínkami pro přímý prodej, jak byly stanoveny ve smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitostem i smlouvě mandátní.

Dovolatel dále považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu o tom, že dokazování ve věci bylo provedeno v souladu s příslušnými ustanovením o. s. ř. Současně též vytýká nesprávné právní posouzení věci i soudem prvního stupně. Dovolatel dále setrvává na postoji, že neplatnost předmětné smlouvy vyplývá i z toho, že on sám jak smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, tak smlouvu mandátní (v obou případech ze dne 2. května 1997) uzavíral pod nátlakem R. K. a R. K. Nejednalo se tak u žalobce o právní úkony učiněné na základě svobodného volního projevu. Z neplatných právních úkonů nemohl být následně uzavřen platný právní úkon v podobě kupní smlouvy. Konečně dovolatel zmiňuje to, že se formulace zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně zcela neshoduje s uplatněným žalobním petitem.

Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Přerově.

K tomuto dovolání žalobce nebylo podáno vyjádření.

Dovolání žalobce není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237

odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237

odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud zde skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž sám dovolatel ve svém dovolání neuvádí v zásadě nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.

Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v podstatě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde

o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak přípustnost dovolání v těchto případech může přicházet v úvahu jen v souvislosti s řešením právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z takových případů se v souzené věci nejedná.

V souzeném případě - jak již bylo naznačeno - se odvolací soud v rámci svého potvrzujícího rozhodnutí bez výhrad ztotožnil především se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Přitom i právní závěry rozhodnutí odvolacího soudu jsou bezprostředně zbudovány na odvolacím soudem vyložených skutkových zjištěních. O vlastních právních závěrech takto učiněných odvolacím soudem nelze v tomto případě konstatovat, že by za tohoto stavu byly poznamenány případnou aplikací nesprávného právního předpisu, resp. nepřiléhavým výkladem odpovídajícího právního předpisu. Skutečností pak je, že vlastní výtky obsažené v dovolání ve své podstatě především cílí ke konkrétním skutkovým zjištěním, jež byla soudy obou stupňů vzata za základ jejich právních závěrů.

Na základě zmíněných skutečností není možno dovodit, že by byly naplněny předpoklady ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a považovat tak napadený rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Již z tohoto důvodu při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§ 242

o. s. ř.) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona.

Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b

odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí, a to ani z hlediska případných dalších výtek obsažených v podaném dovolání, resp. dále v jeho doplňcích. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.).

Dovolací soud jen pro úplnost doplňuje, že je jen na dovolateli uvážit, zda jsou v jeho případě naplněny eventuální předpoklady postupu podle ustanovení § 228 násl. o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení úspěšným žalovaným

v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu