30 Cdo 1729/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění do 26.04.2006, § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění do 26.04.2006, § 8 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění do 26.04.2006




30 Cdo 1729/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce V. G. , zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky ve výši 87.195,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 20/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, č. j. 44 Co 219/2011 - 60, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, č. j. 44 Co 219/2011 - 60, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal vůči žalované náhrady škody (ušlého zisku z podnikatelské činnosti), která mu měla být způsobena tím, že nemohl v době od února 2005 do února 2008 vykonávat podnikatelskou činnost v důsledku ztráty bezúhonnosti poté, co byl pravomocně odsouzen pro napomáhání ke spáchání trestného činu rozsudkem, jenž byl později zrušen.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, č. j. 17 C 20/2010-34, žalobu zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobce napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, dle kterého byl žalobce rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, uznán vinným, že předal obžalovanému Z. K. k zahrnutí do účetnictví faktury, o nichž si byl vědom, že obsahují nepravdivé údaje. Tím žalobce dle uvedeného rozsudku spáchal pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen tr. zák. ) a § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Týmž rozsudkem byl hlavní obžalovaný Z. K. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že jako zástupce společnosti ZK Stavmont spol s r. o., po vystavení uvedených faktur žalobcem zaúčtoval tyto faktury do účetnictví společnosti a uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, neboť uvedený skutek není trestným činem. K odvolání dalších spoluobviněných byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, v odsuzující části týkající se těchto spoluobviněných zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 41/2005, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí. V části obsahující odsouzení žalobce rozsudek soudu prvního stupně zrušen nebyl a dne 4. 3. 2005 nabyl právní moci. Na základě stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud dne 10. 10. 2007 pod sp. zn. 4 Tz 61/2007, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 41/2005, byl porušen zákon v neprospěch žalobce, neboť Vrchní soud v Olomouci nerozhodl dle zásady beneficium cohaesionis rovněž ve prospěch žalobce. Vrchnímu soudu v Olomouci Nejvyšší soud nařídil zrušit výrok o vině a trestu týkající se žalobce a věc vrátit Krajskému soudu v Brně. Vrchní soud v Olomouci proto usnesením ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 2 To 41/2005, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, ve výroku o vině a trestu žalobce a věc vrátil Krajskému soudu v Brně. Krajský soud v Brně rozhodl o obžalobě žalobce rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 1 T 1/2008, tak, že žalobce byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Tento rozsudek odůvodnil Krajský soud v Brně v souladu s názorem Nejvyššího soudu tím, že došlo-li ke zproštění obžaloby hlavního pachatele Z. K., není nadále možné označovat žalobce za účastníka na trestném činu spáchaném hlavním pachatelem, a to vzhledem k tomu, že dle zásady akcesority účastenství je trestní odpovědnost účastníka závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Žalobce byl podnikatelem podnikajícím podle živnostenského zákona, a to až do 7. 9. 2005, kdy byla žalobci rozhodnutími Živnostenského úřadu města Brna zrušena živnostenská oprávnění. Podáním ze dne 14. 6. 2010 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu škody ve výši 87.195,- Kč.
Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že nárok žalobce je nárokem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 7 až § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 539/2004 Sb., (dále jen OdpŠk ). Škoda dle jeho právního názoru nebyla způsobena nesprávným úředním postupem dle § 13 OdpŠk, jak uváděl žalobce v žalobě. Příčinou škody byl dle soudu prvního stupně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002. Soud však dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody nelze žalobci přiznat, neboť podle ustanovení § 8 odst. 2 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat poškozenému pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí řádný opravný prostředek, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Soud prvního stupně uvedl, že o případ zvláštního zřetele hodný se v žalobcově případě nejednalo.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a jakkoli shledal jeho rozhodnutí věcně správným, učinil tak na základě jiného právního posouzení žalovaného nároku.
Příčinou vzniku škody nebyl podle odvolacího soudu odsuzující trestní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, neboť tím byl žalobci uložen pouze podmíněný trest odnětí svobody, nikoliv trest zákazu činnosti. Uvedený rozsudek tedy sám o sobě neznamenal, že žalobce nemohl nadále vykonávat svou podnikatelskou činnost. Dle názoru odvolacího soudu bylo důvodem, pro který nemohl žalobce podnikat, až rozhodnutí Živnostenského úřadu města Brna ze dne 15. 8. 2005, č. j. ŽÚ/75139/05, kterým byla zrušena živnostenská oprávnění žalobce z důvodu, že žalobce již nadále nesplňuje podmínku bezúhonnosti.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež považuje za přípustné v souladu s poučením odvolacího soudu a jež opírá o dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Žalobce nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu, podle kterého je příčinou vzniku škody rozhodnutí živnostenského úřadu. To je pouze následkem, který vznikl v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné.
Na přípustnost dovolání nemá vliv poučení v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého je dovolání proti tomuto rozhodnutí přípustné. Takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003, pod č. 51).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Napadené rozhodnutí je závislé na vyřešení právní otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi odsuzujícím rozsudkem soudu v trestní věci žalobce ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, a vznikem žalobcem tvrzené škody. Tuto otázku vyřešil odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009.)
Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným a také důvodným.
Pro daný případ je zásadní posouzení právní otázky, v důsledku jaké skutečnosti žalobci jako poškozenému vznikla jím tvrzená škoda spočívající v nemožnosti podnikání. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (condition sine qua non) srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že ( ) v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.
K tomu, že žalobce v době od února 2005 do února 2008 nemohl vykonávat podnikatelskou činnost, vedly dvě na sebe navazující skutečnosti, a to pravomocné odsouzení žalobce pro spáchání trestného činu a rozhodnutí živnostenského úřadu o odebrání živnostenských oprávnění žalobce. Za relevantní příčinu vzniku škody není možno považovat rozhodnutí živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění. Jeho vydání bylo totiž pouze nutným důsledkem skutečnosti, že žalobce po pravomocném odsouzení přestal splňovat podmínku bezúhonnosti, vyžadovanou § 6 odst. 1 písm. c) zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění zák. č. 167/2004 Sb. (dále jen živnostenský zákon ), pro provozování živnosti fyzickými osobami. Živnostenský úřad proto nemohl postupovat jinak než podle § 58 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona žalobci jeho živnostenská oprávnění zrušit.
V úvahu nepřipadal ani postup podle § 29 odst. 1 ve spojení s § 40 zákona č. 71/1967 Sb., na který poukazuje v napadeném rozhodnutí odvolací soud, neboť v době, kdy bylo vedeno řízení o zrušení živnostenského oprávnění žalobce, byla předběžná otázka ztráty bezúhonnosti žalobce již pravomocně vyřešena a živnostenský úřad byl rozhodnutím vydaným v trestním řízení vázán (§ 40 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení).
Rozhodnutím živnostenského úřadu o odebrání živnostenského oprávnění žalobkyně tedy nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jejím odsouzením pro spáchání trestného činu a tvrzenou škodou. Proto je za relevantní příčinu, na základě které došlo k dalším událostem, jež mohly vést ke vzniku žalobcem tvrzené škody, nutno považovat právě rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, o vině žalobce a o jeho odsouzení pro trestný čin, jak správně dovodil soud prvního stupně.
Protože je právní posouzení nároku žalobce v otázce příčinné souvislosti nesprávné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 22. ledna 2014

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu