30 Cdo 1726/2006
Datum rozhodnutí: 31.10.2006
Dotčené předpisy: § 39 předpisu č. 40/1964Sb.





30 Cdo 1726/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce A. T. s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. J., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené


u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 765/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2005, č. j.


24 Co 109/2005 - 178, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 5. 11. 2004, č. j. 3 C 765/2000 - 157, určil, že kupní smlouva z 21. 4. 1998 uzavřená mezi žalobcem A. T., spol.


s r. o. jako prodávajícím, a Ing. F. J. jako kupujícím o převodu vlastnictví k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 4395 pro obec a k. ú. T., tj. k domu čp. 212 v T., část T. na stavební parcele č. 225 a stavební parcely č. 225 tamtéž, je neplatná , a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 10. 9. 2002, č. j. 3 C 765/2000 - 71, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2003, č. j. 22 Co 145/2003 - 92, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení; odvolací soud okresnímu soudu vytkl, že porušil ust. § 118a


o. s. ř. a nehodnotil platnost kupní smlouvy z hlediska určitosti a srozumitelnosti prodávaného příslušenství, a proto mu uložil, aby řízení doplnil dalšími důkazy. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 21. 4. 1998 uzavřeli účastníci smlouvu


o půjčce, na základě které žalovaný půjčil žalobci částku 3,000.000,- Kč se splatností


do 30. 6. 1998. Dne 21. 4. 1998 dále účastníci uzavřeli zástavní smlouvu k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce, jejímž předmětem byly označené nemovitosti; byť téhož dne byl podán návrh na vklad zástavní smlouvy do katastru nemovitostí, nebyla zástavní smlouva do katastru vložena pro obsahové vady, které nebyly odstraněny, a řízení o jejím vkladu bylo dne 4. 6. 1998 katastrálním úřadem zastaveno. Uvedeného dne, tj. 21. 4. 1998, byla mezi účastníky uzavřena i kupní smlouva, kterou bylo dohodnuto, že žalobce prodává žalovanému předmětné nemovitosti spolu s příslušenstvím (označeným ve znaleckém posudku Ing. N.


ze dne 5. 4. 1998) za sjednanou cenu 2,000.000,- Kč (ačkoliv odhadní cena nemovitostí činila podle znaleckého posudku 7.233.880,- Kč), která měla být vypořádána ke dni podpisu smlouvy započtením vzájemných pohledávek, když prodávající (žalobce) dluží kupujícímu (žalovanému) 3,000.000,- Kč; dále bylo ujednáno, že smlouva nabude účinnosti dnem 31. 10. 1998 za předpokladu, že prodávající neuhradí kupujícímu dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 21. 4. 1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 21. 4. 1998 o převodu předmětných nemovitostí je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., protože ve skutečnosti byla smlouvou o propadné zástavě. Za platnou by ji patrně bylo možno pokládat jen v případě, že by obsahovala rozvazovací podmínku, tedy ujednání o tom, že bude-li jí zajišťovaný závazek z půjčky splněn, obnoví se původní vlastnický stav. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že z výpovědi jednatelů žalobce, žalovaného i svědka P. bylo zjištěno, že smyslem kupní smlouvy uzavřené dne 21. 4. 1998 bylo pouze zajištění půjčky poskytnuté žalovaným žalobci, přičemž obě smluvní strany nazývaly tuto smlouvu křížovým ručením . Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. shledal v tom, že vkladem vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, k němuž dosud nedošlo, by se postavení žalobce zhoršilo.


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 24 Co 109/2005 - 178, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku


o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel


ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že uzavřená kupní smlouva ze dne 21. 4. 1998 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.


S poukazem na to, že smlouva o půjčce, zástavní smlouva i smlouva kupní byly uzavřeny téhož dne a že v části bodu 2 kupní smlouvy týkajícího se ujednání o tom, že smlouva nabude účinnosti dnem 31. 10. 1998 za předpokladu, že prodávající neuhradí dluh ze smlouvy o půjčce, dovodil, že kupní smlouva měla být (vedle zástavní smlouvy) dalším zajišťovacím institutem k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce. Za nedůvodné krajský soud považoval námitky žalovaného, že kupní smlouvu podepsal s tím, že nabude účinnosti pouze pro případ, že žalobce nesplní ve sjednané lhůtě dluh z půjčky (což je nesporné), že kupní smlouva se tak stala účinnou a nahradila plnění


z nezaplaceného dluhu žalobce a že k platnosti kupní smlouvy nebylo třeba, aby obsahovala rozvazovací podmínku, protože v posuzované věci se nejedná o otázku účinnosti kupní smlouvy, ale její platnosti podle ust. § 553 obč. zák. ve spojení s ust.


§ 39 obč. zák. v důsledku absence ujednání o obnovení původního vlastnického vztahu poté, co žalobce splní svůj dluh ze smlouvy o půjčce . Dále dovodil, že vyšlo-li v řízení najevo, že žalobce je dosud zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, má ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, aby tak čelil vkladu vlastnického práva žalovaného


k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná, a naopak je přesvědčen


o správnosti původního rozsudku soudu prvního stupně. Poukazuje na to, že podpisy


na předmětné smlouvě byly úředně ověřeny, že účastníci ji uzavřeli svobodně a vážně


a že se jejím obsahem řídili. Podle názoru dovolatele nelze pominout nespornou skutečnost, že předmětná smlouva tvořila zajišťující prostředek ke smlouvě o půjčce, kterou žalobce dosud žalovanému nesplatil. Jeho jednání je tak ryze účelové a podanou žalobu lze považovat za rozpornou s dobrými mravy. Dále žalovaný nesouhlasí


s názorem soudů obou stupňů, že v písemné kupní smlouvě musí být obsaženo


i ujednání o tom, že původní vlastnický vztah se obnoví poté, co dlužník splní svůj závazek. Takovýto požadavek podle jeho názoru z ust. § 553 obč. zák. nevyplývá


a nemusel být proto ve sporné kupní smlouvě obsažen. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.


§ 237 o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé


po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, nebyl však vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu


na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.


Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva


a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou.


Odvolacímu soudu nelze v dané věci vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže kupní smlouvu ze dne 21. 4. 1998 uzavřenou mezi účastníky o převodu předmětných nemovitostí - i když splňuje všechny náležitosti podle občanského zákoníku - posoudil jako neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. z důvodu, že jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy.


Zásadně je třeba vycházet z toho, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejího řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci (srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření zástavní a kupní smlouvy). I podle § 152 obč. zák. ve znění nyní účinném zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavní právo umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník,


z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ust. § 39 obč. zák. Je proto absolutně neplatná smlouva, která byla uzavřena


za tím účelem, aby pohledávka byla uspokojena tím, že na zástavního věřitele přejde vlastnictví zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2000, pod č. 131, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000).


Námitka dovolatele, že kupní smlouva ze dne 21. 4. 1998 splňuje náležitosti podle § 37 odst. 1 obč. zák., tedy, že účastníky byla uzavřena svobodně a vážně, že podpisy na této smlouvě byly úředně ověřeny a že se účastníci jejím obsahem řídili, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Byť tato smlouva splňuje náležitosti podle občanského zákoníku, nešlo v daném případě


o ujednání podle ust. § 553 odst. 1 obč. zák.


O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmíněně - ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se


bez dalšího původní stav.


Z kupní smlouvy ze dne 21. 4. 1998 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá, že jejím obsahem nebyl převod vlastnického práva dlužníka (žalobce), na základě kterého by se věřitel (žalovaný) stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem mělo přejít na žalovaného tím, že žalobce svůj dluh řádně a včas nesplní do 31. 10. 1998 (poté, co bude v prodlení se splněním dluhu). Takovéto ujednání představuje podle svého obsahu tzv. propadnou zástavu.


Správná není ani námitka dovolatele, že jednání žalobce je účelové a že podaná žaloba je v rozporu s dobrými mravy. Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu s účelem zákona, nemůže být odvrácena ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák., jak se dovolatel domnívá. Jak je uvedeno již shora, absolutní neplatnost právního úkonu pro rozpor s účelem zákona (§ 39 obč. zák.) nastává ze zákona, a nikoli tedy z jednání subjektu občanskoprávního vztahu, jež by bylo možno - v souladu s dikcí § 3 odst. 1 obč. zák. - charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných zájmů jiných, popř. je v rozporu s dobrými mravy.


Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c)


o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b


odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. října 2006


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu