30 Cdo 1719/2014
Datum rozhodnutí: 16.07.2014
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák.




30 Cdo 1719/2014


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, proti žalované Ing. H. D. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 67/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 15 Co 298/2013-273, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 15 Co 298/2013-273, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 31. ledna 2013, č. j. 9 C 67/2009-214, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí v rozsudečném výroku specifikovaných nemovitosti, a to bytové jednotky (dále již bytová jednotka ) (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)
Takto rozhodl o žalobě založené na tvrzení, že žalobkyně se na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví ze dne 3. prosince 1997 stala výlučnou vlastnicí bytové jednotky, přičemž podle aktuálního výpisu z katastru nemovitostí je jako výlučnou vlastnicí této bytové jednotky zapsaná žalovaná. Vlastnické právo na žalovanou spolu s věcným břemenem doživotního bezplatného užívání, zřízeného ve prospěch žalobkyně, mělo přejít na základě darovací smlouvy sepsané formou notářského zápisu Nz 106/2001 ze dne 10. května 2001 (dále již předmětná darovací smlouva ).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v daném případě nebyla v předmětné darovací smlouvě převáděná bytová jednotka označena v souladu se zákonem. Označení bytové jednotky nebylo možno považovat za dostatečné pro návrh na vklad do katastru nemovitostí, když v darovací smlouvě označený spoluvlastnický podíl v rozsahu 722/15951 na společných částech a nebytových prostorách domu , nebyl dále označen, že se vztahuje k nebytovým prostorům . Nebylo proto možné ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů návrhu na vklad vyhovět. Z tohoto důvodu se také příslušný katastrální obrátil na účastníky a přerušil řízení do odstranění uvedené vady.
Soud prvního stupně s odkazem na § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 72/1994 Sb. dospěl k závěru, že uvedený nedostatek v označení bytové jednotky nebylo možné odstranit postupem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., tedy výkladem, neboť nedostatek předmětné darovací smlouvy spočíval v nedostatku předepsané náležitosti, a předmětná darovací smlouva je tak neplatná. I pro případ, že by se jednalo o zřejmou nesprávnost, pak pokud dojde v notářském zápisu k takovému pochybení, užije se ustanovení § 60 zák. 358/1992 Sb. Soud prvního stupně pak považoval předmětnou darovací smlouvu za neplatnou i z toho důvodu, že odstranění nedostatku bylo provedeno na základě plné moci udělené žalobkyní žalované, když tato plná moc neměla formu notářského zápisu, jak to vyžaduje ustanovení § 62 odst. 1 a násl. zák. 358/1992 Sb.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a z nich vyvozenými právními závěry, na které pro stručnost odkázal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dle dovolatelky nesprávné posouzení spočívá v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, která dosud odvolacím soudem nebyla vyřešena, resp. odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
V rozsáhlém dovolání dovolatelka argumentuje ve prospěch svého názoru, když zásadně nesouhlasí se závěry rozhodnutí obou soudů. Jednak namítá, že ustálená judikatura Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) dospěla k závěru, že při výkladu právních norem nebo právních úkonů platí předpoklad, podle něhož zákonodárce a ten kdo uzavírá smlouvu, nezamýšlí dát právní normě a právním úkonům absurdní nebo nerozumné důsledky. Z hlediska uvedeného názoru dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 331/98. Současně uvedla, že Ústavní soud ve své judikatuře odkazuje na to, že při výkladu smluvních ujednání je nutno dát přednost skutečné vůli účastníku smlouvy nad formálním projevem této vůle (I. ÚS 546/03, I. ÚS 770/11). Namítá, že v souzeném případě se soudy obou stupňů se odchýlily i od judikatury Ústavního soudu, která konstatuje, že právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavně právního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do ústavně zaručené smluvní svobody občana nad státem a do principu smluvní volnosti. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodů 2 a 3 zák. č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního řádu účinném do 31. prosince 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti výroku I. shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je opodstatněné.
Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelkou tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se ze spisu nepodávají.
Dovolatelka uplatnila z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že soudy obou stupňů, nesprávně odchylně od ustálené judikatury dovolacího a Ústavního soudu vyložily obsah předmětné darovací smlouvy v rozporu s ustanovením § 35 obč. zák.
S dovolatelkou lze souhlasit potud, že soudy obou stupňů nesprávně v rozporu s ustanovením § 35 obč. zák. vyložily předmětnou darovací smlouvu. Tím se současně odchýlily od ustálené judikatury dovolacího a Ústavního soudu jak vyplývá z dále uvedeného. Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách www.nsoud.cz). Při výkladu právních norem nebo právních úkonů platí předpoklad, podle něhož zákonodárce a ten kdo uzavírá smlouvu, nezamýšlí dát právní normě a právním úkonům absurdní nebo nerozumné důsledky (viz např. dovolatelkou přiléhavě citovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98). Porušení ústavně zaručených základních práv se potom orgán veřejné moci dopustí i tehdy pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které takovýmto projevem zamýšlely ve své sféře vyvolat (srov. např. dovolatelkou přiléhavě citovaný nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle skutečné vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního úkonu (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s. 325). Při výkladu projevu vůle účastníků smlouvy je relevantní též následné chování účastníků právního úkonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004.).
Uvedenými závěry judikatury se soudy obou stupňů jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí neřídily.
Je sice faktem, že náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví jednotky byly (k datu uzavření předmětné smlouvy) stanoveny v § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), v rozhodném znění, výslovně, avšak jelikož tento zákon neupravuje právní důsledky důvody absence té které náležitosti smlouvy, je třeba ji posoudit podle obecných pravidel občanského práva (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3992/2010).
Sama okolnost, že před povolením vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo k uzavření dodatku k převodní smlouvě původně sepsané formou notářského zápisu, a to za účelem katastrálním úřadem vyžadované precizace předmětu převodu dle zvláštních předpisů, aniž by takový dodatek (opravu) sepsal zákonem předepsaným způsobem notář, nemá vliv na platnost účastníky zamýšleného právního úkonu, splňoval-li (k datu povolení vkladu vlastnického práva) alespoň náležitosti soukromé listiny, z jejíhož (celkového) obsahu byl zřejmý projev vůle smluvních týkající příslušné věcně právní dispozice s předmětným nemovitým majetkem zapsaným v katastru nemovitostí. Jestliže po takovém účastníky (třeba i na základě plné moci pro takový účel udělené druhému účastníkovi smlouvy) provedeném doplnění převodní smlouvy došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť tím byly (z pohledu rozhodujícího katastrálního úřadu) splněny i podmínky ve smyslu příslušných katastrálních předpisů a z občanskoprávního hlediska tak mělo dojít k doplnění příslušné věcné smlouvy stran precizace převáděného nemovitého majetku, nelze v popsaném postupu účastníků hledat důvod pro zneplatnění takto jimi uzavřené převodní smlouvy, neboť by tím byla porušena zásada smluvní autonomie (pohlíženo jistěže k době, kdy účastníci přistupovali k uzavření předmětné smlouvy a navazujících právních úkonů, nikoliv k době, kdy jeden z účastníků po několika letech začal zpochybňovat platnost uvedené smlouvy, resp. účastníky učiněných právních úkonů).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud řádně vypořádá při hodnocení neplatnosti předmětné darovací smlouvy s uvedenými závěry ustálené judikatury a poté bude teprve moci znovu ve věci rozhodnout.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2014

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu