30 Cdo 1719/2013
Datum rozhodnutí: 30.07.2013
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák., § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., § 80 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1719/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. G. , zastoupené JUDr. Pavlem Dostálem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, proti žalovaným 1) P. H. , a 2) M. H. , zastoupeným JUDr. Radimem Pařízkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 371/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2013, č. j. 8 Co 2739/2012-85, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2013, č. j. 8 Co 2739/2012-85, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2012, č. j. 10 C 371/2011-59, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 10 C 371/2011-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to pozemku st. parcela KN č. st. 148 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 356 m2, pozemku pozemková parcela KN, parcela č. 863/1 trvalý travní porost o výměře 3.833 m2, pozemku pozemková parcela KN, parcela č. 863/2 zahrada o výměře 1.082 m2, všech zapsaných na LV č. 242 pro k. ú. K. u D., obec D., okres Č. B., u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice (dále též předmětné nemovitosti ), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení jako předběžnou řešil otázku platnosti darovací smlouvy ze dne 14. srpna 2002, na základě které tehdejší dárkyně žalobkyně a L. D., jež v průběhu prvoinstančního řízení zemřela [kdy podle soudu prvního stupně její právní nástupkyní v řízení se stala žalobkyně A), její dcera a jediná zákonná dědička, o čemž svědčí usnesení zdejšího soudu v dědickém řízení ze dne 12. 1. 2012, č. j. 16 D 2045/2011-9 ], darovaly žalovaným své spoluvlastnické podíly každá v rozsahu jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, a to podle verze žaloby do společného jmění obdarovaných, a podle verze žalované strany do podílového spoluvlastnictví obdarovaných (tj. každému v rozsahu jedné ideální poloviny nemovitostí).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování mj. uzavřel, že Mezi účastníky bylo nesporné, že uzavřeli předmětnou darovací smlouvu 14. 8. 2002 ohledně shora zmíněných nemovitostí, bylo také nepochybně zjištěno, že v původním textu smlouvy, odst. III. na konci, bylo uvedeno, že obdarovaní přijímají dar do svého společného jmění manželů. To bylo potvrzeno i advokátem JUDr. S., autorem textu smlouvy, s tím, že takto byla vyjádřena vůle obou darujících. V době, kdy se originály smluv dostaly k pracovnici katastrálního úřadu Mgr. C., již byla část textu zakryta bílou páskou. Kdo, kdy a z jakého důvodu tuto úpravu textu smlouvy provedl, objasněno nebylo. S ohledem na výslechy účastníků, z nichž ani jeden neměl přesné právní vědomí o obsahu pojmů 'společné jmění manželů' a , soud dospěl k závěru, že Rozhodující jsou proto projevy vůle účastníků obsažené v písemné smlouvě, potvrzené i jejich účastnickými výpověďmi, že byla na jedné straně vůle dárkyň darovat oběma tehdy manželům a na straně druhé vůle obou manželů dar přijmout. Správně tyto projevy vůle interpretoval i katastrální úřad, kdy podle nich vložil vlastnické právo podílem každému ze žalovaných, aniž by se zaobíral obsahem čl. VI. (správně čl. V.) (který byl formulován takto: Obdarovaní nabudou nemovitosti do SJM vkladem práva vlastnického do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích ) , jehož povaha je pouze deklaratorní. Návrh na vklad je v rozporu s tím, jak zněl obsah smlouvy, když se jí zaobírala příslušná úřednice a s tím, co katastrální úřad vložil, nápravy jeho event. pochybení se však žalobkyně měla domáhat cestou správního řízení....Žaloba, kterou se po dlouhé době domáhá určení vlastnického práva a zpochybňuje tak nastalý stav, je účelová a evidentně souvisí s rozvodem manželství účastníků a jejich následným majetkovým vypořádáním.
K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na straně jedné uzavírá, že sporná darovací smlouva ze dne 14. 8. 2002 nebyla před podpisem nijak opravována či upravována, tudíž obsahovala ujednání, že předmětné pozemkové parcely byly darovány a obdarovanými přijaty do společného jmění manželů , na straně druhé ovšem přijímá závěr, že dárci od počátku hodlali převést do spoluvlastnictví obdarovaných nemovité věci a obdarovaní předmětný dar přijali , přičemž Právní omyl účastníků, týkající se písemně vyjádřené formy spoluvlastnictví, nemůže sám o sobě odporovat zákon (u) (§ 39 obč. zákoníku) a nepostihuje jej ani neplatnost z jiného důvodu (například absence vážnosti projevu vůle - § 37 odst. 1 obč. zákoníku).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. a dovolací důvod vymezuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu projevu vůle účastníků smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe. Žalobkyně vytýká oběma soudům, že si vyložily projev vůle účastníků v naprostém rozporu s textem darovací smlouvy. Ze samotného textu darovací smlouvy lze mít za nesporné, že dárkyně měly v úmyslu darovat předmětné nemovitosti obdarovaným do společného jmění manželů (dále již SJM ). Z judikatury přitom vyplývá notorieta, že (věc) nelze darovat do SJM. Žalobkyně žádala po advokátovi předmětné nemovitosti převést do SJM. V této souvislosti lze uvedenou smlouvu označit rovněž za neplatnou ve smyslu § 49 obč. zák., když žalobkyně podepsala předmětnou darovací smlouvu v omylu, vycházejíce ze skutečnosti, že byla advokátem srozuměna s tím, že jinak něž do SJM nemovitost v případě uzavřeného manželství mezi obdarovanými (žalovanými) ani nelze darovat. V další části dovolání žalobkyně argumentuje ve prospěch závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky interpretace právního úkonu a posouzení platnosti předmětné darovací smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1300/2008 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil právní názor, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ jsou v zákoně formulována výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Nejvyšší soud dále zaujal právní názor, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Jestliže tedy (opětovně citováno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) sporná darovací smlouva nebyla před podpisem nijak opravována či upravována, tudíž obsahovala ujednání, že předmětné pozemkového parcely byly darovány a obdarovanými přijaty do společného jmění , přičemž podle zjištění soudu prvního stupně To bylo potvrzeno i advokátem JUDr. S., autorem textu smlouvy, s tím, že takto byla vyjádřena vůle obou darujících , pak nelze jinak, než uzavřít, že projevy účastníků směřovaly k darování předmětných nemovitostí do SJM žalovaných, což ovšem bylo v rozporu s § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., neboť SJM nemůže tvořit majetek z titulu darování jednomu či oběma manželům.
Kromě toho je třeba zdůraznit, že k nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele, neboť právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§ 175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele; do uvedené doby je tak možno osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který ještě není nositelem práv a povinností spadajících do dědictví, ale který se jím stane se zpětnou účinností k době zůstavitelovy smrti až na základě výsledku řízení o dědictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2002, sp. zn. 30 Cdo 2174/2001).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010, vyložil, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, ovšem tyto hmotně právní souvislosti pomíjí.
Protože zde nebyly naplněny podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud z téhož důvodu dle § 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. července 2013

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu