30 Cdo 1707/2015
Datum rozhodnutí: 07.12.2015
Dotčené předpisy: čl. 12 odst. 1 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb., čl. 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., čl. 67 předpisu č. 141/1961Sb.




30 Cdo 1707/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce K. B. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 218/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2013, č. j. 57 Co 718/2013-149, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2013, č. j. 57 Co 718/2013-149, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody (výkonem vazby) v rámci trestního stíhání vedeného proti němu. V uvedeném rozsahu se žalobce zadostiučinění domáhal poté, kdy odstranil vady žalobního návrhu.
Žalobce své právo zakládal na skutečnosti, že proti němu bylo dne 15. června 2005 policejním orgánem zahájeno a vedeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů, šíření toxikomanie, kuplířství, znásilnění a omezování osobní svobody. V rámci trestního stíhání byl žalobce celkem 181 dní ve vazbě, obžaloby byl avšak v plném rozsahu zproštěn s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán [§ 226 písm. a) trestního řádu].
Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 20. ledna 2013, č. j. 19 C 218/2007-132, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatil částku 6 655 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (dále jen odvolací soud ) výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením policejního orgánu ze dne 15. června 2005 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů, šíření toxikomanie, kuplířství, znásilnění a omezování osobní svobody, kterých se měl dopustit v období nejméně od 7. června 2005 do 10. června 2005. Žalobce byl dne 15. června 2005 zadržen a usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 17. června 2005, č. j. 3 Nt 247/2005-32, byl z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu vzat do vazby. Důvod tzv. útěkové vazby [§ 67 písm. a) trestního řádu] spatřoval soud v tom, že žalobce je stíhán pro závažné úmyslné trestné činy, hrozí mu sazba trestu odnětí svobody v rozmezí od tří do deseti let a své protiprávní jednání popírá; uvedené skutečnosti podle soudu vyvolávaly důvodnou obavu, že se žalobce bude trestnímu stíhání vyhýbat. Důvod tzv. koluzní vazby [§ 67 písm. b) trestního řádu] byl soudem shledán v tom, že obviněný je ze spáchání skutků, které mu jsou kladeny za vinu, usvědčován svědky, kteří byli vyslechnuti na úřední záznam o podaném vysvětlení , čímž je dána důvodná obava, že v případě propuštění ze zadržení na svobodu by žalobce mohl ovlivňovat svědky, aby vypovídali v jeho prospěch, a tím mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Dále měl soud za to, že s ohledem na osobu žalobce nemůže být účelu vazby dosaženo jiným opatřením.
Soud prvního stupně rovněž zjistil, že stížnost podaná žalobcem proti rozhodnutí o vzetí do vazby byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2005, sp. zn. 1 To 594/2005, zamítnuta. Stížnostní soud měl důvody vazby podle § 67 písm. a) a b) trestního řádu za splněné, a to zejména s ohledem na výrazný trest , který žalobci hrozí, jakož i vzhledem k nebezpečí zastrašování nezletilé poškozené ze strany žalobce a k možnému ovlivňování dalších osob, jež jsou známými žalobce. Stížnostní soud měl konečně za to, že s ohledem na osobu žalobce a na jeho výrazný sklon k páchání trestné činnosti, nebylo možno účelu vazby dosáhnout jinak. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 9. září 2005, č. j. 1 Zt 303/2005-68, bylo rozhodnuto o ponechání žalobce ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, důvod vazby žalobce podle § 67 písm. b) trestního řádu však již odpadl, neboť v dané věci byli vyslechnuti svědci na protokol o výslechu svědka , čímž odpadla obava, že žalobce bude působit na dosud nevyslechnuté svědky. Trvání důvodu tzv. útěkové vazby spatřovalo státní zastupitelství i nadále v tom, že žalobce je stíhán pro závažné úmyslné trestné činy a že je ohrožen trestní sazbou deseti let odnětí svobody. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 1. prosince 2005, č. j. 5 T 246/2005-291, bylo rozhodnuto o propuštění žalobce z vazby, a to proti přijetí jeho písemného slibu. Soud v rozhodnutí konstatoval, že po provedených dvou hlavních líčeních není vyloučeno, že dojde vzhledem k nepřesvědčivé výpovědi poškozené ke změně důkazní situace , což nelze klást k tíži žalobce, a nelze ani vycházet z vysoké trestní sazby, jež sama o sobě důvod tzv. útěkové vazby nezakládá. Z vazby byl žalobce propuštěn dne 13. prosince 2005.
Soud prvního stupně měl dále za zjištěné, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. prosince 2006, č. j. 5 T 246/2005-460, který nabyl právní moci dne 18. ledna 2007, byl žalobce obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu v plném rozsahu zproštěn. Z výpisu z trestního rejstříku žalobce vyplynulo, že byl v minulosti vícekrát soudně trestán, naposledy rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. května 2004, sp. zn. 5 T 142/2003, a rozsudkem téhož soudu ze dne 15. listopadu 2004, sp. zn. 3 T 225/2004, přičemž v obou případech byl žalobce odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu vždy 150 hodin. Dříve uložený trest vykonal žalobce dne 14. září 2004, později uložený trest mu byl přeměněn a vykonán byl dne 26. února 2006.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda si žalobce vzetí do vazby sám zavinil ve smyslu § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk . Dospěl přitom k závěru, že v době rozhodování o vazbě byly její důvody dány a dále přetrvávaly. Při zkoumání vazebních důvodů nebylo přihlíženo pouze k povaze projednávaného případu, ale rovněž k osobě žalobce, který byl opakovaně v minulosti odsouzen pro majetkovou a násilnou trestnou činnost nepodmíněným trestům odnětí svobody, byl opakovaně stíhán vazebně a trestnou činnost tak, jak mu byla kladena za vinu, popíral. Podle soudu prvního stupně žalobce svým předchozím jednáním jako osoba vícekrát soudně trestaná porušil obecnou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák., o čemž podle soudu prvního stupně svědčí i to, že ihned po propuštění z vazby byl žalobce převeden do výkonu trestu. Výkon vazby nadto ani nemohl zasáhnout do rodinného života žalobce, když již v té době byl nepodmíněně odsouzen pro jinou trestnou činnost, a navíc ani v době po propuštění z výkonu trestu nezajišťoval svým nezletilým dětem rodinné zázemí, neboť byly svěřeny do výchovy prarodičů. Konečně měl soud prvního stupně za to, že případný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je již promlčen, když žalobce byl obžaloby zproštěn vyhlášením rozsudku dne 19. prosince 2006, jemuž byl osobně přítomen, ovšem žaloba byla v předmětné věci podána až dne 17. července 2007, tj. po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska právního hodnocení věci se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí soudu prvního stupně jen ohledně závěru, podle kterého je nárok žalobce promlčen. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (uveřejněný pod č. 155/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), měl odvolací soud za to, že promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatněného na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba posuzovat dle § 101 obč. zák. Počátek tříleté promlčecí lhůty tak dle něj bylo třeba odvíjet od doby, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé; k tomu mohlo v daném případě dojít až po právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. po dni 18. ledna 2007. Byla-li žaloba podána dne 17. července 2007, byla podána včas.
Se soudem prvního stupně se však odvolací soud shodoval v závěru, že si žalobce ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk vazbu sám zavinil, a to s ohledem na způsob svého života, kdy je osobou vícekrát soudně trestanou. Podle odvolacího soudu zákon nepředepisuje žádnou zvláštní formu zavinění, k naplnění zákonného předpokladu zavinění proto postačí, je-li dána nevědomá nedbalost žalobce. V jednotlivostech pak odvolací soud odkázal na podrobná zjištění a rozbor uvedený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na uvedený závěr se odvolací soud již nezabýval otázkou, zda žalobci mohl vzniknout nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku dopadu výkonu vazby na jeho rodinný život. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm uváděl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky zavinění si vazby ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Podle žalobce je závěr odvolacího soudu vycházející ze zavinění si vazby žalobcem v rozporu s ústavně konformní interpretací uvedeného ustanovení, jež byla podána nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, a odchyluje se rovněž od závěru Nejvyššího soudu uvedeného v rozsudku ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 3038/2006, podle kterého zaviněné jednání obviněného musí být tím důvodem, pro který byl vzat do vazby. Skutečnost, že žalobce byl před vzetím do vazby osobou vícekrát soudně trestanou, nelze však podle něj považovat za zavinění si vazby, obdobně jako nemůže být zaviněním si vazby fakt, že žalobce jednání, pro které byl stíhán, nedoznal. Žalobce podle svých tvrzení předchozí tresty řádně vykonal, nemohou mu být k tíži, a tedy ani nemohou představovat důvod vzetí do vazby, ať již útěkové či koluzní.
Další předpoklad přípustnosti dovolání spatřoval žalobce v tom, že pokud jde o výklad pojmu zavinění si vazby ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk nebyl tento dosud judikaturou dovolacího soudu vyčerpávajícím způsobem vyřešen, resp. měl by být dovolacím soudem revidován v tom směru, že zavinění si vazby může být způsobeno pouze vědomým jednáním, a nikoliv také nevědomou nedbalostí, z níž vychází Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 3038/2006.
Konečně žalobce v dovolání polemizoval s názorem, podle kterého výkon vazby neměl žádný dopad do jeho rodinného života, jelikož byl dne 13. prosince 2005 převeden z vazby přímo do výkonu trestu za jiný trestný čin. Jak ovšem žalobce sám dodával, předmětný názor, z něhož vycházel ve svém rozhodnutí soud prvního stupně, odvolací soud nehodnotil, a napadené rozhodnutí na něm tedy nespočívá.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K otázce, zda zavinění si vazby může být způsobeno pouze vědomým jednáním, a nikoliv také nevědomou nedbalostí, dovolací soud uvádí, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně z toho, že žalobce si vazbu s ohledem na způsob svého života zavinil, neboť je osobou vícekrát soudně trestanou pro majetkovou a násilnou trestnou činnost. Z toho je zřejmé, že odvolací soud spatřoval zavinění si vazby žalobcem v jeho předchozí úmyslné (tedy vědomé) trestné činnosti, a posouzením, zda zavinění si vazby žalobcem mělo formu nevědomé nedbalosti, se ve skutečnosti vůbec nezabýval. Daná otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.
Stejně tak odvolání není přípustné ohledně řešení otázky, zda výkon vazby žalobcem měl dopad do jeho rodinného života, neboť tuto otázku, jak žalobce sám rozpoznal, odvolací soud v napadeném rozhodnutí jednak vůbec nehodnotil, jednak se ve své podstatě jedná o otázku skutkovou, nikoliv právní. Z toho důvodu daná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda si žalobce útěkovou, resp. koluzní vazbu zavinil sám tím, že byl osobou již dříve trestanou, neboť při jejím posouzení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, které představuje výjimku z výše citovaného § 9 odst. 1 OdpŠk, nemá právo na náhradu škody ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.
Podle ustanovení § 67 trestního řádu, ve znění účinném do 31. července 2013, smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest [písmeno a)], že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání [písmeno b)], nebo že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil [písmeno c)], a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
K zavinění si vazby samotným obviněným podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠK je třeba uvést, že i když je odpovědnost státu za škodu objektivní (tj. bez ohledu na zavinění odpovědné osoby) a bez liberačního důvodu, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala bez výjimky vždy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti. Jsou-li jinak splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, nenáleží právo na náhradu škody osobě, která si vazbu sama zavinila svým jednáním. (Srov. Vojtek, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář . 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012. s. 134.)
K výkladu zavinění si vazby se vyjádřil Ústavní soud tak, že používá-li OdpŠk tento termín, pak by měl být chápán jako způsobení si ( zavdání příčiny ke ) vzetí do vazby a měl by být vykládán restriktivně, resp. tak, aby samotný aspekt zavinění neznamenal ve své podstatě popření úmyslu zákonodárce založit odpovědnost státu i za zákonné rozhodnutí o vazbě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 148/2011).
K otázce, zda si obviněný zavinil vazbu sám, když v minulosti páchal obdobnou trestnou činnost, za kterou byl pravomocně odsouzen, se Nejvyšší soud již vyjádřil a uvedl, že se o zavinění vazby obviněným nejedná.
Nejvyšší soud ve zprávě o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., projednané a schválené plénem Nejvyššího soudu ČSSR, ze dne 30. listopadu 1977, sp. zn. Plsf 3/77, uvedl: I keď pritom zákon len príkladom uvádza, ktoré konanie obvineného treba považovať za zavinenie väzby (napr. pokus o útek), rozhodne vždy predpokladá určité konkrétne konanie obvineného, ktorým dal príčinu na uvalenie väzby. To znamená, že podľa úpravy vzatia do väzby a jej trvania zakotvenej v Trestnom poriadku bude tu zákonný dôvod väzby, keď v zmysle ustanovenia § 67 Trestného poriadku bude tu skutočnosť, ktorá odôvodňuje obavu, že obvinený napr. ujde alebo že bude pokračovať v trestnej činnosti alebo že bude pôsobiť na svedkov a pod. Pre vylúčenie nároku na odškodnenie za väzbu malo by však byť preukázané aj určité konanie obvineného, napr. pôsobenie na znalca, zastrašovanie svedkov, odstraňovanie dôkazov a pod., ktorým dal príčinu k obavám, ktoré boli dôvodom väzby alebo jej predĺženia, lebo len v takomto prípade možno hovoriť o tom, že obvinený mal vinu na uvalení väzby. Nemožno preto jednoznačne vidieť zavinenie na uvalení väzby len v tom, že okresný prokurátor zdôvodnil vzatie do väzby konštatovaním, že išlo napr. o osobu niekoľkokrát súdne trestanú pre majetkové a iné delikty a vzhľadom na osobu páchateľa je nebezpečenstvo, že by mohol ujsť alebo sa skrývať, aby sa vyhol trestnému stíhaniu a trestu, a že je to dôvodná obava, že by mohol i naďalej pokračovať v páchaní trestnej činnosti obdobnej povahy. Zrejme nepôjde taktiež o zavinenie na vzatí do väzby ani vtedy, keď sa obvinený ku spáchaniu trestného činu nepriznal alebo odmieta vypovedať a tak svojím konaním vzbudzuje dôvodné obavy, že by mohol mariť vyšetrovanie pôsobením na svedkov alebo spoluobvinených.
Podle výše uvedeného nelze tedy shledávat zavinění si vazby, pokud poškozený byl již několikrát soudně trestaný, a s ohledem na jeho osobu tak existuje důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat. Obdobně nelze shledat zavinění si vazby, pokud důvodnou obavu, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, zakládá u poškozeného skutečnost, že byl již v minulosti několikrát soudně trestaný. Na uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že se týkaly ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Uvedené ustanovení (právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu zavinil sám, zejména tím, že pokusem o útěk nebo jiným svým jednáním dal příčinu k obavám, jež byly důvodem vazby nebo jejího prodloužení), ačkoliv je do jisté míry konkrétnější než současná právní úprava, odpovídá smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, tudíž je jeho výklad použitelný i pro současnou praxi.
K shora uvedeným závěrům se ve vztahu k zavinění si tzv. předstižné vazby [§ 67 písm. c) trestního řádu] Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 20. října 2015, sp. zn. 30 Cdo 827/2014.
Z uvedeného pohledu je tudíž právní posouzení otázky zavinění si vzetí do vazby žalobce podle § 67 písm. a) a b) trestního řádu ze strany odvolacího soudu nesprávné.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v plném rozsahu, tj. co do částky 250 000 Kč, a věc mu podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 7. prosince 2015

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu