30 Cdo 1701/2007
Datum rozhodnutí: 02.07.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 1701/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované I. D., zastoupené J. N., o zaplacení 99.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 67/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 19 Co 455/2006-154, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 19 Co 455/2006-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. června 2006, č. j. 18 C 67/2005-134, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. května 2002, č. j. 15 C 63/2001-35, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci 99.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 126.000,- Kč od 6. 7. 2000 do 28. 12. 2000 a z částky 99.000,- Kč od 29. 12. 2000 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu v části, pokud žalobce požadoval přiznání 10% úroků z prodlení z částky 126.000,- Kč za dobu od 30. 6. 2000 do 5. 7. 2000; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2002, č. j. 13 Co 579/2002-54, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve vyhovujícím výroku I. zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 33 Odo 640/2003-76, rozsudek odvolacího soudu zrušil v důsledku zjištěných vad ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 17. května 2005, č. j. 16 Co 84/2005-96, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. května 2002 ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil s výtkou, že soud prvního stupně ve věci rozhodl, aniž akceptoval návrh žalobce na jeho účastnický výslech.


Poté Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 16. června 2006, č. j. 18 C 67/2005-134, kterým uložil žalované zaplatit žalobci částku 99.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce poskytl v červnu roku 1999 částku 159.000,- Kč synu žalované, přičemž účelem půjčky bylo předplacení nájemného za byt v P., který měl tento syn užívat. Částku žalobce předal původnímu nájemci bytu svědkovi M. D. (do jehož práv a povinností po dohodě s pronajímatelem bytu měl syn žalované vstoupit), který byt opouštěl; měl však již nájem předplacen na dobu tří let, avšak dosud jej plně neodbydlil . V listopadu 1999 se však syn žalované z pronajatého bytu odstěhoval a pronajímatel vrátil na účet žalované částku představující neodbydlené nájemné ve výši 132.000,- Kč. Žalovaná poté část půjčky ve výši 27.000,- Kč (představující odbydlené nájemné) žalobci vrátila. Dopisem ze dne 25. června 2000, který žalovaná převzala dne 29. června 2000, ji žalobce vyzval k vrácení částky ve výši 126.000,- Kč, která odpovídala předplacenému nájemnému za užívání bytu po odpočtu částky, kterou syn žalované v tomto bytě odbydlel . Soud konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce na předplacení nájemného poskytl synovi žalované uvedenou částku. Nedošlo však mezi nimi k uzavření platné smlouvy o půjčce ve smyslu ustanovení § 657 občanského zákoníku (dále jen o. z. ) pro absenci shodné vůle obou účastníků. Poté, co odpadl právní důvod, pro který žalobce investoval do bydlení syna žalované, vzniklo žalobci oprávnění v souladu s ustanovení § 451 odst. 1 o. z. domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po žalované, které byla zbylá část předplaceného nájemného poukázána na její účet od pronajímatele.


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 19 Co 455/2006-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s jeho skutkovým i právním zjištěním. Uvedl, že žalobce předmětný skutek (stav věci) vylíčil určitě, přičemž není rozhodující jak jej v žalobě právně kvalifikoval. Na druhé straně žalovaná svoji obranu nijak nekonkretizovala. Odvolací soud posoudil právní hodnocení soudu prvního stupně jako přiléhavé za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 o. z., takže žalobce se na žalované právem domáhá vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 násl. o. z.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 15. prosince 2006 a právní moci nabyl téhož dne.


Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dne 5. února 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci


a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní považuje otázku, zda lze přiznat žalobci plnění na základě odlišného skutkového stavu, než který byl vylíčen v žalobě. Žalobce se domáhal svého nároku z titulu údajné smlouvy


o půjčce, přičemž v průběhu řízení toto tvrzení modifikoval na dohodu o poskytnutí peněžité částky na předplacení nájemného za užívání bytu po dobu dvou let . Dále uváděl, že pokud se jeho tvrzení o smlouvě o půjčce neprokáže, pak má nárok


na zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení. Podle ustálené soudní teorie


i praxe zjistí-li soud, že žalobci lze vyhovět jen na základě takové změny skutkového stavu, která má za následek uplatnění jiného práva, než které žalobce prostřednictvím svých skutkových tvrzení uplatňuje, nemůže tak učinit bez příslušného dispozičního úkonu žalobce . Dále poukazuje na to, že jí nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, když s ním nebyla v jakémkoliv právním vztahu, neboť žalobce platil nájem za jejího zletilého syna panu D. Od žalobce sama nikdy žádné plnění neobdržela. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Městskému soudu k dalšímu řízení.


V podání ze dne 15. května 2008 žalobce označil dovolání za nepřípustné a navrhl, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,


ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1


o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).


Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadeným výrokem ve věci samé rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, avšak i v tomto případě jím bylo žalobě vyhověno.


Dovolací soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se závěrem, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. z důvodů, že otázku určení subjektu povinného k vydání bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1 o. z.) řeší v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není možno hodnotit jako správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).


Podle § 451 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.


Podle § 456 o.z. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.


Podle § 458 odst. 1 o. z. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.


Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 násl. o. z. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.


Podle § 559 odst. 1 o. z. splněním dluh zanikne. Podle odst. 2 tohoto ustanovení dluh musí být splněn řádně a včas.


Podle § 562 části věty před středníkem o.z. dlužník splní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněn přijmout plnění.


K přijetí plnění za účelem splnění dluhu je podle této úpravy zásadně oprávněn věřitel; tento úkon za něj může učinit též zástupce na základě plné moci, případně věřitelem k tomu zmocněná osoba podle § 562 o. z. Plnil-li dlužník osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, dluh splněním nezaniká; dlužník se tak svého závazku vůči věřiteli nezprostí, a to ani v případě, že o této skutečnosti nevěděl. V takovém případě se nic nemění na právním vztahu dlužníka a věřitele, jehož pohledávka nezanikla a jehož majetkového stavu se plnění neoprávněné osobě nedotýká. Bezdůvodné obohacení tedy vzniká osobě, která neoprávněně plnění přijala (její majetkový stav se zvětšil o přijaté plnění), avšak nikoliv na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl zániku svého dluhu vůči věřiteli splněním (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. ledna 2002, sp.zn. 25 Cdo 413/2000).


Jak již bylo uvedeno, v řízení bylo prokázáno, že žalobce spornou částku vyplatil svědku M. D., aby tak byla po dohodě účastníků zajištěna možnost pro syna žalované užívat byt v L. u., který ji však v celém časovém rozsahu nevyužil a odpovídající částka předplaceného nájemného byla poukázána žalované. Vzhledem k výše podanému výkladu za této situace nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, že žalobce se vůči žalované právem domáhá vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 násl. o. z. když plnil na základě právního důvodu, který odpadl, takže žalovaná je povinna žalobci toto bezdůvodné obohacení vydat (neboť příslušné finanční prostředky má ve své dispozici). Skutečností je, že v daném případě nejsou zřetelně naplněny předpoklady obsažené v ustanovení § 451 o. z. pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobce. Jestliže právní důvod, na jehož základě žalobce vyplatil původnímu nájemci bytu M. D. spornou částku, odpadl, pak pokud měla být žalobci vrácena její část odpovídající dosud neodbydlenému nájemnému, nejednalo se s ohledem na výše podaný výklad o vztah mezi žalobcem a žalovanou. Plnil-li dlužník v souzeném případě žalované jako osobě, která by k přijetí plnění nebyla oprávněna, dluh by splněním nezanikl. V tomto případě by žalované vzniklo bezdůvodné obohacení nikoliv na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl zániku svého dluhu vůči věřiteli splněním.


Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej proto zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).


K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).


Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. července 2009


JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.


předseda senátu