30 Cdo 170/2013
Datum rozhodnutí: 23.04.2013
Dotčené předpisy: § 31 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 170/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo , identifikační číslo osoby 00048852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541 , proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 52/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, č. j. 25 Co 231/2012-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 3. 2012, č. j. 14 C 52/2011-66, zamítl žalobu na zaplacení částky 189.000,- Kč s přísl., které se žalobce domáhal z titulu odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 80/2002 a 13 Nc 828/2002, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil výrok ve věci samé tak, že soud konstatuje porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 828/2002 a v řízení soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky vedeném pod sp. zn. Ex 2297/02, jinak výrok o věci samé potvrdil, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
Žalovaná v rámci mimosoudního projednání věci konstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku exekučního řízení, což považovala za dostačující zadostiučinění, a v řízení vznesla námitku promlčení ve vztahu k nároku na odškodnění za délku nalézacího řízení sp. zn. 6 C 80/2002.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Dne 20. 7. 2001 podal žalobce k Okresnímu soudu ve Zlíně žalobu o zaplacení částky 19.485,- Kč s přísl. proti Jarmilu Guňkovi, t. č. neznámého pobytu, zastoupeného opatrovníkem, který dlužil uvedenou částku jakožto měsíční zálohy na správu domu. Rozsudek, kterým bylo žalobci vyhověno, byl vyhlášen dne 17. 5. 2002 a nabyl právní moci dne 25. 6. 2002. Dne 17. 7. 2002 podal žalobce návrh na nařízení exekuce, usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno dne 23. 7. 2002 a nabylo právní moci dne 23. 10. 2002. Dne 24. 9. 2002 vydal exekutor exekuční příkaz prodejem nemovitosti a movitých věcí, dne 29. 7. 2003 byl vydán exekuční příkaz na srážky ze mzdy, a dále bylo vydáno usnesení o stanovení ceny nemovitosti. Dne 8. 6. 2005 navrhl soudní exekutor ustanovit povinnému opatrovníka. Dne 22. 12. 2006 bylo vězeňskou službou zjištěno, že povinný není ve výkonu trestu odnětí svobody, a byla zjišťována jeho adresa. Dne 6. 2. 2007 byl vydán exekuční příkaz přikázáním pohledávky, dne 18. 5. 2007 byla stanovena cena nemovitosti, dne 9. 6. 2009 opět požádal exekutor o ustanovení opatrovníka povinnému, dne 13. 5. 2010 bylo vydáno usnesení o nařízení dražby na 28. 6. 2010, při dražbě však nikdo neučinil ani nejnižší podání. Dne 1. 12. 2010 se konala znovu dražba a byl udělen příklep, a dne 6. 4. 2011 se konalo rozvrhové jednání, na kterém rozhodl exekutor o rozdělení podstaty mezi jednotlivé věřitele.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobce uplatněný ve vztahu k nalézacímu řízení sp. zn. 6 C 80/2002 je promlčen, neboť ukončení nalézacího a exekučního řízení je třeba posuzovat samostatně. Délku exekučního řízení shledal nepřiměřenou, při úvaze o formě zadostiučinění přihlédl k tomu, že poškozeným je právnická osoba, bytové družstvo, přičemž konkrétní výsledek exekuce byl známý až z rozvržení podstaty. Žalobci nelze přičíst k tíži, že byl povinný neznámého pobytu, ani státu však nelze přičíst k tíži tuto skutečnost a z ní vyplývající nutnost pátrat po jeho pobytu, což řízení objektivně prodloužilo. Jistina vymáhaná žalobcem podle exekučního titulu nebyla mimořádně vysoká, přičemž pohledávka žalobce zůstala neuspokojena jen v části příslušenství. Za dostačující odškodnění proto odvolací soud považoval konstatování porušení práva, které vyslovil ve výroku svého rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , odmítl jako nepřípustné.
Dovolatel vymezil několik otázek, jež považuje za zásadně právně významné. Předně nesouhlasí s tím, že by jeho nárok na odškodnění za délku nalézacího řízení byl promlčen, a to s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 9. 1996, ve věci Di Pede proti Itálii, stížnost č. 15797/89, přičemž závěry Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, k dané otázce považuje za rozporné. Otázka promlčení nároku poškozeného není v zákoně č. 82/1998 Sb. upravena komplexně, a proto by měl být aplikován občanský zákoník, a to ustanovení § 112 obč. zák., § 3 obč. zák., a § 100 odst. 2 obč. zák. Zákon č. 82/1998 Sb. rovněž blíže nekonkretizuje, co se rozumí skončením řízení. Dovolatel se dále domnívá, že na jeho věc nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, neboť v případě žalobce pohledávka nezanikla, složité pátrání po povinném v exekučním řízení nemá žádný vliv na celkovou délku řízení, ale tyto okolnosti lze zohlednit pouze v rámci kritéria složitosti řízení. Vymáhanou pohledávku rovněž nepovažoval dovolatel za nepatrného významu, když poukázal na terminologii trestního práva. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí trpí vadami řízení, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož práva a povinnosti účastníků řízení byly soudy posouzeny shodně (soudy konstatovaly porušení práva žalobce, nárok na finanční zadostiučinění však zamítly), může být zvažována přípustnost dovolání žalobce pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce, zda je nárok žalobce na odškodnění za délku nalézacího řízení, promlčen, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen Stanovisko ). Evropský soud pro lidská práva dospěl v rozsudku ze dne 26. 9. 1996, ve věci Di Pede proti Itálii, stížnost č. 15797/89, v odst. 24 k závěru, že řízení o výkon rozhodnutí je třeba považovat za druhou fázi řízení nalézacího, a tudíž je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, v odst. 22 však zároveň uvedl, že Soud bere v úvahu, že nemá vyřešit doktrinální spor týkající se samostatnosti (autonomie) vykonávacího řízení v italském právu, ale náleží mu pouze ve vztahu k Úmluvě a nikoliv ve vztahu k vnitrostátnímu právu, rozhodnout, zda a kdy stěžovatelem požadované právo bylo efektivně realizováno.
Vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat právo na přiměřenou délku řízení v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ), z mechanismu ochrany základních práv vytvořeného Úmluvou však nelze bezprostředně vyvozovat způsob a meze ochrany práv ve vnitrostátním prostředí. Nejvyšší soud ve Stanovisku v části III. pod bodem 2. uvedl, že pro posouzení celkové doby řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odpovídajícího zadostiučinění (§ 31a odst. 3 písm. a/ zákona), je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, tedy řízení prostřednictvím něhož se účastník domáhá výkonu soudního rozhodnutí. To ovšem pouze za předpokladu, že poškozený ve skutkovém vymezení své újmy označí nepřiměřenou délku nalézacího řízení ve spojení s řízením vykonávacím jako její příčinu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).
V posuzované věci je však zřejmé, že žalobce požaduje odškodnit primárně za řízení exekuční, neboť v žalobě je újma vymezena zejména tak, že vymáhané peníze družstvu chybí na jiné činnosti. Žalobce netvrdil újmu, která by spočívala v tom, že v průběhu nalézacího řízení byl v nejistotě ohledně výsledku řízení. Je tedy zřejmé, že svoji újmu odvozuje žalobce od řízení exekučního, zatímco délka nalézacího řízení nemohla být příčinou nemajetkové újmy tak jak ji žalobce skutkově vymezil. Je proto třeba odlišovat, kdy žalobce uvádí jiné řízení jen pro úplnost a pro posouzení okolností případu, a kdy naopak odvozuje svoji újmu od více na sebe navazujících řízení.
Nejvyšší soud ve Stanovisku v části III. pod bodem 2. uvedl, že úvahu o integritě řízení nelze využít pro účely stanovení konce řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby (§ 32 odst. 3 věta druhá zákona), která počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se i zde běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věta druhá zákona od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2527/2011, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1358/2012). Je tomu tak proto, že podle vnitrostátního práva se jedná o dvě zcela samostatná a oddělená řízení, z nichž každé má jinou právní povahu, a každé končí odděleně a nezávisle na druhém. Procesní postup Evropského soudu pro lidská práva proto nelze pokládat za zcela určující pro účely vnitrostátní praxe.
Stanovisko rozlišuje mezi hodnocením kriteria celkové délky řízení a mezi promlčecí lhůtou pro uplatnění práva u soudu, kterou stanoví § 32 odst. 3 věta druhá OdpŠk. Speciální úprava promlčení je upravena v ustanoveních §§ 32 až 35 OdpŠk, což nevylučuje aplikaci ust. § 112 a § 3 obč. zák., dovolatel si však aplikaci těchto ustanovení obč. zák. vykládá zcela mylně. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2434/2010 odvolací soud nevycházel, proto je argumentace dovolatele ve vztahu k tomuto rozhodnutí bezpředmětná.
Otázku hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného nelze považovat za otázku zásadního právního významu, neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka v sázce , je-li předmětem řízení peněžité plnění, pak i k částce, o kterou se posuzované řízení vede, včetně případných úroků z prodlení. Nelze však objektivně určit, jaká částka je pro účastníka řízení standardní, a od jaké výše jde již o částku významnou, neboť vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu, jako např. na osobě poškozeného, a nelze vyloučit ani zhodnocení toho, zda byla poškozenému práva přiznána či zda byla alespoň částečně vymožena, apod. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobce nebyl natolik významný, aby mu bylo přiznáno peněžité zadostiučinění, s ohledem na to, že exekučním titulem vymáhaná částka (19.485,- Kč + 6.428,- Kč + 800,- Kč) nebyla pro žalobce právnickou osobu mimořádně vysoká, a nadto byla v exekučním řízení pohledávka žalobce částečně uspokojena (ve výši 28.423,78 Kč + 6.571,46 Kč), je jeho právní hodnocení v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu.
Ani v ostatních námitkách neshledal dovolací soud dovolání přípustné, neboť otázku promlčení práv majetkové povahy řeší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a otázku skončení exekučního řízení rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněné pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od jehož závěrů neshledal Nejvyšší soud důvod se odchýlit.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. dubna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu