30 Cdo 1689/2015
Datum rozhodnutí: 22.07.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1689/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. H. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 400 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 194/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č. j. 58 Co 375/2014 - 113, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, již měl coby obviněný utrpět v důsledku trestního stíhání (vedeného posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2012) pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přičemž obžaloby byl posléze zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalobce dovoláním, které však není přípustné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť otázku hmotného práva, zda v případě trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, lze předpokládat vznik nemajetkové újmy, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud výlučně v případě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ), na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že nemajetkovou újmu postačuje tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Naproti tomu v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012), Nejvyšší soud konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Podle odůvodnění rozsudku okolnosti posuzovatelné v rámci kriteria dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby mají být v rámci kontradiktornosti řízení žalobcem tvrzeny a prokazovány (odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 281/2011, není zřejmé, jaké jiné rozhodnutí než právě uvedené měl na mysli).
Na podkladě argumentů uvedených v dovolání neshledává dovolací soud důvod, aby vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Tvrdil-li žalobce v nynější věci konkrétní negativní dopady trestního stíhání na vztahy v rodině, pak toto tvrzení nepochybně směřovalo ke kritériu následků způsobených trestním řízením. Soudy se tímto tvrzením v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu zabývaly, nicméně nedospěly k závěru, že narušení vztahů v rodině bylo důsledkem trestního stíhání žalobce.
Dovolatel s tímto skutkovým zjištěním polemizuje, taková námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovolání neobsahuje jakoukoliv zmínku o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), takže v daném rozsahu není možné pro vady dovolání v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na tomto základě dovolací soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. července 2015

JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu