30 Cdo 1685/2004
Datum rozhodnutí: 15.12.2005
Dotčené předpisy: § 215 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1685/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce L. J., USA, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. J. Ď., 2) J. Ď., oběma zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 199/92, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003, č. j. 18 Co 288/2003, 18 Co 289/2003-367, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003, č. j. 18 Co 288/2003, 18 Co 289/2003-367, se ve výrocích II., IV., V. a VI. zrušuje a věc

se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9.7.2001, č.j. 5 C 199/92-314, doplněným rozsudkem ze dne 13.2.2002, č.j. 5 C 199/92-331, rozhodl, že darovací smlouva podvodně uzavřená MUDr J. Ď. v zastoupení dárců s J. Ď. jako obdarovaným na 20/36 domu č.p. 143 a stavební parcely č. 311 se zahradou parc.č. 312 nyní rozdělené na zahradu parc.č.312/1 a zastavěnou plochu 312/2 v kat.úz. S., obce P. zapsaných v evidenci Katastrálního úřadu P. na LV č. 290 tak, jak byla sepsána notářským zápisem č.j. 6 Nz 5790 (6N 592/90) státní notářkou JUDr. J. F. dne 20.12.1990 je celá od počátku neplatná a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.12. 2003, č.j. 18 Co 288/2003, 18 Co 289/2003-367, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu mezi žalobcem a prvou žalovanou zamítl návrh na určení, že do dědictví po zemřelém M. (M.) V. H., narozeném 15.6.1928 a zemřelém 16.1.1994, patří ideální podíl ve výši 10/36 nemovitostí a že žalobce L. J. je vlastníkem dalšího ideálního podílu ve výši 10/36 nemovitostí, a to domu č.p. 143

na stavební parcele č. 311 se zahradou parcelní číslo 312, nyní rozdělené na zahradu parcelní číslo 312/1 a zastavěnou plochu č. 312/2, v katastrálním území S., obec P., zapsaných v evidenci Katastrálního úřadu P. na LV č. 290 (výrok I.), a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným určil, že do dědictví

po zemřelém M. (M.) V. H., narozeném 15.6.1928 a zemřelém 16.1.1994, patří ideální podíl ve výši 10/36 nemovitostí, a to domu č.p. 143 na stavební parcele č. 311 se zahradou parcelní číslo 312, nyní rozdělené na zahradu parcelní číslo 312/1 a zastavěnou plochu č. 312/2, v katastrálním území S., obec P., zapsaných v evidenci Katastrálního úřadu P. na LV č. 290, a že žalobce L. J. je vlastníkem dalšího ideálního podílu ve výši 10/36 těchto nemovitostí, a to domu č.p. 143 na stavební parcele č. 311 se zahradou parcelní číslo 312, nyní rozdělené na zahradu parcelní číslo 312/1 a zastavěnou plochu č. 312/2, v katastrálním území S., obec P., zapsaných v evidenci Katastrálního úřadu P. na LV č. 290 (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a první žalovanou (výrok III.) a mezi žalobcem a druhým žalovaným (výroky IV. až V.) a o nákladech řízení státu (výrok VI.).

Po obsáhlém doplnění dokazování, které odvolací soud provedl s poukazem na absenci poučení účastníků soudem I. stupně ve smyslu ustanovení § 118a i § 119a o.s.ř. , odvolací soud nejprve odstranil vadný postup soudu I. stupně, který připustil pouze část navrhované změny žalobního návrhu, kterou žalobce formuloval pod bodem I.

do protokolu o jednání dne 29.6.2001, aniž by však připustil její druhou navazující část uvedenou pod bodem II. a v důsledku tohoto nesprávného procesního rozhodnutí připustil soud I. stupně takovou verzi žalobního návrhu, na základě které by nebylo možno provést zápis do katastru nemovitostí o tom, zda je žalobce vlastníkem sporných nemovitostí, přestože se jednalo o předmět řízení vymezený žalobou . Ve vztahu k rozhodnutí samotnému odvolací soud vycházel ze závěru, že prvá žalovaná sice výše uvedený neplatný převod vlastnictví fakticky provedla, za což byla též v trestním řízení odsouzena, vlastnictví však převedla na svého syna (druhého žalovaného) a k předmětným nemovitostem nemá žádný právní vztah a jako vlastník není ani zapsána v katastru nemovitostí na určení vlastnického a dědického nároku vůči prvé žalované proto nemůže mít žalobce právní zájem z tohoto důvodu byl ve vztahu k prvé žalované rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta ; že žalobce v řízení prokázal, že jeho vlastnický nárok je ve vztahu k druhému žalovanému důvodný co do ideálních 10/36 podílu a dědický nárok co do dalších ideálních 10/36 podílu

na předmětných nemovitostech .

Proti výrokům II., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud k vydání napadeného rozhodnutí neměl pravomoc , neboť o aktivech a pasivech dědictví, jakož i o tom kdo je dědicem rozhoduje příslušný soud v dědickém řízení ; že napadené rozhodnutí o určení, že 10/36 sporných nemovitostí patří do dědictví není rozhodnutím, na základě kterého by bylo možno provést záznam v katastru nemovitostí ; že s ohledem na to, co vyplynulo z listin o záměně příjmení bratra žalobce L. J. M. J., který měl podat původní žalobu pod jménem a příjmením M. V. H. a zemřít pod jménem a příjmením M. A. V. H. nebyl vůbec původní žalobce označený jako M. V. H. ztotožněn ; že za situace, kdy odvolací soud jednal a rozhodoval

o zcela jiné žalobě, že nebyl ujasněn okruh účastníků řízení na žalující straně a když zcela zřejmě porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, neboť rozsah doplnění dokazování, které provedl přesáhl jednoznačně jeho činnosti, zvláště když důkazy byly prováděny až v odvolacím řízení k jiné žalobě, kdy jednal a rozhodoval i ve věci, která byla vyloučena k samostatnému řízení a rozhodnutí a řízení v ní bylo přerušeno, je zřejmé, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí . Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde

o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolatel v dovolání namítá, že odvolací soud k vydání napadeného rozhodnutí neměl pravomoc , neboť o aktivech a pasivech dědictví, jakož i o tom kdo je dědicem rozhoduje příslušný soud v dědickém řízení ; že napadené rozhodnutí o určení, že 10/36 sporných nemovitostí patří do dědictví není rozhodnutím, na základě kterého by bylo možno provést záznam v katastru nemovitostí . Tyto námitky nejsou opodstatněné.

Podle § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Žalobu na určení neplatnosti právního úkonu (typicky kupní nebo darovací smlouvy), stejně jako žalobu na určení vlastnictví k věci, jež byla předmětem takové smlouvy, může podat i osoba, jež nebyla účastníkem smlouvy (typicky pravý vlastník věci). Ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nestanoví, že v určovacím žalobním návrhu (tzv. petitu ) smí jít pouze o právo žalobce vůči žalovanému. Nelze tedy vyloučit přípustnost toho, že předmětem určovacího petitu bude právní vztah mezi žalovaným a třetí osobou. Úspěch takové žaloby je ovšem podmíněn tím, že určení existence tohoto právního vztahu, jehož subjektem je třetí osoba, ovlivní právní postavení žalobce vůči žalovanému (shodný výklad se podává např. v díle Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 359). Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Přitom může jít i o účast, jež se ve sporu o určení vlastnictví neprojevuje přímo vlastnickým nárokem žalobce

k předmětu určení, nýbrž dědickým či restitučním nárokem žalobce k této věci.

V řízení o určovací žalobě nejde jen o to, zda žalobce mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik napadeného právního úkonu, případně o to, zda se jej právní úkon dotkl při svém vzniku, ale též o to, jak se následné určení promítne do jeho právních poměrů. Mohlo-li by takové určení založit právně významný následek v řízení

o dědictví po zůstaviteli (subjektu neplatného úkonu), pak dopad do právní sféry třetí osoby, jmenovitě dědice, vyloučit nelze (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 47, ročník 1998).

Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc (lhostejno, zda movitá či nemovitá), se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci (srov. opět mutatis mutandis cit. rozsudek); je tomu tak právě proto, že je-li zde více dědiců a dědictví ohledně sporné věci nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu)vlastníky věci. Jestliže dědic je z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby na určení, že zůstavitel byl ku dni svého úmrtí vlastníkem věci, pak nemůže být na překážku prosaditelnosti práva vymáhaného takovouto žalobou okolnost, že i tento dědic zemřel a určovací žalobu namísto něj podávají jeho dědicové. Ti přirozeně mají zájem na rozšíření okruhu majetku, jenž bude při úspěchu určovací žaloby zahrnut do jejich dědictví po tomto dědici (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2000, sp.zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2001).

Dovolatel odvolacímu soudu současně vytýká, že za situace, kdy jednal a rozhodoval o zcela jiné žalobě, že nebyl ujasněn okruh účastníků řízení na žalující straně a když zcela zřejmě porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, neboť rozsah doplnění dokazování, které provedl přesáhl jednoznačně jeho činnosti, zvláště když důkazy byly prováděny až v odvolacím řízení k jiné žalobě, kdy jednal a rozhodoval i ve věci, která byla vyloučena k samostatnému řízení a rozhodnutí a řízení v ní bylo přerušeno, je zřejmé, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí . Tyto námitky jsou opodstatněné.

Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o.s.ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o.s.ř.). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném před novelizací zákonem č. 59/2005 Sb.; k tomu čl. II. citovaného zákona) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1 věta první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech uvedených

v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) - d) o.s.ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 221 odst. 2 o.s.ř.).

Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o.s.ř., ve shora uvedeném znění), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).

Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř., ve shora uvedeném znění, ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem

k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil

(z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.

V posuzovaném případě odvolací soud rozsahem doplněného dokazovaní

i významem provedených důkazů pro posouzení věci překročil hrance vymezené ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř., ve shora uvedeném znění, porušil tak zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, v dovoláním napadeném výroku II., není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu, ve výroku II. a v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu

i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu