30 Cdo 1682/2000
Datum rozhodnutí: 28.07.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1682/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Juraje Malika, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalované společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 79/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1998, č.j. 2 Co 138/98 - 68, takto:

I. Dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku týkajícím se požadované omluvy, se odmítá s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1998 č.j. 2 Co 138/98 - 68 se ve výroku, kterým bylo vysloveno, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně v určovacím výroku, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 1998 č.j. 31 C 79/97 - 48 zamítl žalobu, aby bylo určeno, že je nepravdivé tvrzení obsažené v článku "Na oběť zapomněla obec i pozůstalí" uveřejněné v regionální příloze Východní Čechy deníku M. F. D. ze dne 15. května 1997 o tom, že žalobkyně byla podezřelá z vraždy jejího bývalého manžela P. Š. Dále byl zamítnut návrh s požadavkem uveřejnit v uvedeném deníku příslušnou omluvu. Soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. října 1998 č.j. 2 Co 138/98 - 68 vyslovil, že zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze potvrzuje ve znění, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že tvrzením obsaženým v článku "Na oběť zapomněla obec i pozůstalí" zveřejněném v regionální příloze Východní Čechy deníku M. F. D. ze dne 15. května 1997 o tom, že žalobkyně byla policií podezřívána z vraždy jejího bývalého manžela P. Š., žalovaný neoprávněně zasáhl do práva žalobkyně na ochranu osobnosti, a aby žalovaný uveřejnil v regionální příloze Východní Čechy deníku M. F. D. omluvu tohoto znění: Vydavatelství deníku M. F. D., společnost M., a.s. se omlouvá paní J. Š. za to, že tvrzením obsaženým v článku "Na oběť zapomněla obec i pozůstalí" zveřejněném v regionální příloze Východní Čechy deníku M. F. D. ze dne 15. května 1997 o tom, že žalobkyně byla policií podezřívána z vraždy jejího bývalého manžela P. Š., žalovaný neoprávněně zasáhl do práva žalobkyně na ochranu osobnosti". Změněn byl výrok týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud též zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti tomuto rozhodnutí. Odvolací soud při svém rozhodování především dovodil, že v případě sporem dotčeného výroku se jednalo o údaj pravdu zkreslující. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl zato, že se jednalo o neoprávněný zásah proti osobnosti žalobkyně, neboť toto tvrzení se mohlo objektivně dotknout osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku. Přes tuto skutečnost však podle soudu druhého stupně nebyla žaloba podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku v této věci důvodná. Podle odvolacího soudu totiž žalobkyní požadovaná omluva, kterou zvolila jako prostředek morálního zadostiučinění proti neoprávněnému zásahu, je z hlediska citovaného ustanovení nepřiměřená. Znění požadované omluvy nepovažoval soud druhého stupně za konkrétní a vystihující to, v čem došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyně, když (jinak) zde počáteční podezření z případné spoluúčasti žalobkyně na vraždě jejího bývalého manžela skutečně bylo. Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 9. prosince 1998.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně v pondělí dne 11. ledna 1999 včasné dovolání. Dovolatelka především nesouhlasí s tím, že odvolací soud zamítl její návrh podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") s odkazem na vyslovený právní názor a s přihlédnutím k tomu, že otázka, která by měla být řešena dovolacím soudem není otázkou právní. Podle dovolatelky však otázkou zásadního právního významu je, zda zásahem do práva na ochranu osobnosti je zveřejnění tvrzení o tom, že byla podezřelá ze spáchání trestného činu vraždy, ač v době tohoto zveřejnění muselo být žalované zřejmé, že žalobkyně tento čin spáchat nemohla. Podle žalobkyně se jedná o otázku právní a nikoliv skutkovou. Žalobkyně se domnívá, že kromě toho odvolacímu soudu nestálo nic v cestě tomu, aby změnil rozsudek v určovací části a potvrdil v části požadující omluvu.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Toto dovolání žalobkyně zčásti není přípustné, zatímco zčásti je důvodné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští .

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o.s.ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V případě posuzovaného výroku týkajícího se žalobkyní požadované omluvy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel (následně zrušený) rozsudek téhož soudu ze dne 9. října 1997 č.j. 31 C 79/97 - 16, avšak i v tomto případě byla žaloba v této části soudem zamítnuta (§ 238 odst. 1 o.s.ř.). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), resp. příslušný návrh žalobkyně učiněný v tomto smyslu dokonce výslovně zamítl.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení § 239 svěřuje odvolacímu, ale i dovolacímu soudu oprávnění založit, resp. v případě § 239 odst. 2 o.s.ř. posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Zákonodárce zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Zákon proto uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Jestliže pak může být takovým rozhodnutím odvolacího soudu dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je nutno z této zákonné zásady dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu (pomine-li se výčet případných vad ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.) za podmínek ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jak vyplývá z obsahu dovolání (ač dovolatelka výslovně neoznačuje, který dovolací důvod, resp. dovolací důvody má ve svém dovolání na mysli), je s přihlédnutím k ustanovení § 41 odst. 1 a 2 o.s.ř. patrné, že především vytýká odvolacímu soudu nedostatky ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Zde však v otázce, zda opravdu v posuzovaném případě jsou dány předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 o.s.ř. (konkrétně v ustanovení § 239 odst. 2 cit. zákona) přehlíží skutečnosti, o nichž byl podán výklad v předchozím odstavci. Jde totiž především o to, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to v obecné poloze, kdy řešení takové právní otázky by bylo určujícím i pro ostatní případy obdobného charakteru. Tento předpoklad ovšem v posuzovaném případě splněn není. Především mezi dovolatelkou a soudem druhého stupně není diference, pokud i soud druhého stupně dospěl k závěru, že skutečně došlo k zásahu do osobnostní sféry žalobkyně ve smyslu ustanovení § 11 občanského zákoníku. Potud se jeví bezpředmětnou otázka, kterou v dovolání žalobkyně pokládá za zásadního významu - totiž, zda zásahem do práva na ochranu osobnosti je zveřejnění tvrzení o tom, že byla podezřelá ze spáchání trestného činu vraždy. Kromě toho nesporně odpověď na tuto otázku položenou v kontextu s konkrétním případem, není nepochybně možno ani zobecnit. Odvolací soud pak v případě požadavku žalobkyně na omluvu žalované žalobu zamítl z jiného důvodu, než z důvodu řešení žalobkyní zmiňované otázky, když dospěl k závěru, že požadovaná omluva není konkrétní a nevystihuje to, v čem došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyně. Za tohoto stavu proto nejsou splněny předpoklady k tomu, aby dovolací soud mohl ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. dospět k závěru, že dovoláním žalobkyně napadený zmíněný výrok rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a že tedy z tohoto důvodu je v této části dovolání přípustné.

Při uvážení popsaného je proto nutno shrnout, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti uvedenému výroku ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona, přičemž ze spisu nebyl zjištěn ani žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř.

Protože tedy v případě dovolání žalobkyně nebyly v této části dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolacímu soudu nezbylo, než z tohoto důvodu podané dovolání odmítnout jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného výroku.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k tomuto výroku je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně neměla v této části se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Dovolacímu soudu však dále zbývá zabývat se výtkou žalobkyně, pokud se zmiňuje o tom, že odvolací soud potvrdil též zamítavý výrok soudu prvního stupně, pokud se žalobkyně domáhala určení, že popsaným způsobem bylo zasaženo do jejího práva na ochranu osobnosti.

Bylo již zmíněno, že soud druhého stupně výrok svého rozhodnutí formuloval jako potvrzující ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, což dokládal i zmínkou ustanovení § 219 o.s.ř. V případě posuzovaného výroku týkajícího se určení, že bylo zasaženo do práva žalobkyně na ochranu osobnosti, však nelze mít takovouto klasifikaci za přiléhavou a tak vylučující možnost přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V této souvislosti se totiž pravidelně zdůrazňuje, že přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení je založena na rozdílnosti (t.j. nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky pak jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom míní takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o potvrzující nebo měnící rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 téhož zákona.

Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v uvedené části byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že je nepravdivé tvrzení obsažené v článku "Na oběť zapomněla obec i pozůstalí", zveřejněné v regionální příloze Východní Čechy deníku M. F. D. ze dne 15. května 1997 o tom, že žalobkyně byla podezřelá z vraždy jejího bývalého manžela P. Š. Naproti tomu odvolací soud, poté, co připustil změnu návrhu, zamítl návrh, aby bylo určeno, že tvrzením obsaženým v článku "Na oběť zapomněla obec i pozůstalí" zveřejněném v regionální příloze Východní Čechy deníku M. F. D. ze dne 15. května 1997 o tom, že žalobkyně byla policií podezřívána z vraždy jejího bývalého manžela P. Š., žalovaný neoprávněně zasáhl do práva žalobkyně na ochranu osobnosti. Ač je možno mít zato, že v případě obou jejích požadavků na určení, jimiž žalobkyně sledovala cíl odvozený z práva na ochranu její osobnosti, je současně zřetelný rozdíl ve způsobu, jak tohoto cíle mělo být dosaženo. V případě výroku soudu prvního stupně bylo rozhodováno o návrhu, aby bylo určeno, že je nepravdivé popsané tvrzení, zatímco v druhém případě bylo rozhodováno o návrhu, aby bylo určeno, že tímto výrokem žalovaný neoprávněně zasáhl do práva žalobkyně na ochranu osobnosti. Obsahová rozdílnost obou těchto výroků je zřejmá (nemůže tedy jít např. jen o formulační úpravu znění rozhodnutí soudu prvního stupně). V této části proto šlo ve skutečnosti o změnu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 220 o.s.ř. a nikoliv o jeho potvrzení.

V tomto případě dovolací soud proto uvážil, že dovolání v označené věci proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž fakticky - jak vyplývá z obsahu dovolání v části týkající se tohoto výroku - vychází zřejmě z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal tento napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části není možno dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

Je třeba konstatovat, že s ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Z ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. však dále vyplývá, že povinností dovolacího soudu je zabývat se bez dalšího též otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uváděných v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo, pokud je jinak dovolání přípustné, zda nedošlo k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to tehdy, pokud by sám dovolatel žádnou z takových vad ve svém dovolání soudům nevytýkal.

Dovolací soud má zato, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává žádná z případných vad podřaditelných pod předpoklady obsažené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Nutno ovšem konstatovat, že obsah písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku v rozporu s ustanovením § 157 o.s.ř. ve spojení s § 211 téhož zákona postrádá výslovné odůvodnění výroku, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně, pokud se jím domáhala určení, že popsaným způsobem bylo zasaženo do jejího práva na ochranu osobnosti. V této části tedy nepochybně trpí napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

Je tedy z vyloženého patrné, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, je v uvedeném výroku postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto tedy není možno z uvedeného důvodu tento výrok hodnotit jako správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.), proto v této části dovoláním napadené rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 1 a 2 o.s.ř. zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2000

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková