30 Cdo 168/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 7 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 168/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci žalobkyně JUDr. O. V., zastoupené Mgr. Janem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 29/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 17 Co 135/2014-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 5. 11. 2013, č. j. 12 C 29/2013-35, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 000 000 Kč s 7,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 8. 3. 2012 do zaplacení.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že byla v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 10/2012, konkrétně v odůvodnění usnesení ze dne 7. 3. 2012, nepravdivě nařčena z nečestného jednání, když o žalobkyni (v trestním řízení vystupující jako společná zmocněnkyně poškozených) bylo uvedeno: vystupovala vůči poškozeným, ale i vůči soudu jakoby plnou mocí, resp. ustanovením vybavena byla, uváděla je vědomě v omyl. Nemajetková újma měla být žalobkyni způsobena též tak, že Vrchní soud v Praze (výše uvedeným rozhodnutím) a Městský soud v Praze (usnesením ze dne 17. 1. 2012 v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 20/2006) zejména nesprávně aplikovaly závěry usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2003, uveřejněného pod číslem 4/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a soudy tak vědomě zasáhly do práva žalobkyně na legitimní očekávání nabytí majetku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady (ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení).
Naznačená právní otázka, zda skutečnost, že řízení vyústilo v rozhodnutí ve věci samé, vylučuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, k němuž v daném řízení došlo, přípustnost dovolání založit nemůže. Na vyřešení uvedené otázky totiž napadené rozhodnutí nezávisí.
Jak se podává z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. 11. 2013, zástupce dovolatelky upřesnil skutkový základ nároku tak, že dovolatelce měla nemajetková újma vzniknout v důsledku vydání usnesení Městského soudu v Praze ze 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, čímž s určitostí odlišil skutkový základ nároku od dalších skutkových okolností, jež byly uvedeny v žalobě. Soudy v souladu s tímto upřesněním rozhodovaly o požadavku dovolatelky na náhradu újmy vzniklé v důsledku označených rozhodnutí, nikoliv o újmě (či škodě) způsobené nesprávným úředním postupem. Posuzování podmínek odpovědnosti státu za újmu (či škodu) způsobenou nesprávným úředním postupem by tedy v souvislosti s nyní projednávanou věcí bylo zcela nadbytečným.
S ohledem na skutečnost, že v řízení nebyly zjištěny základní předpoklady pro uplatňování nemajetkové újmy, neboť výše uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze nebyla pro nezákonnost zrušena nebo změněna, nelze ani přisvědčit dovolatelčině názoru, že soudy měly zkoumat závažnost tvrzené újmy.
Námitka dovolatelky, že se soudy obou stupňů v rozporu se žalobním návrhem nezabývaly nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk, ale místo toho se zabývaly nárokem dovolatelky na odměnu advokáta, přípustnost dovolání též nezakládá. Nehledě ke skutečnosti, že dovolatelka takto vytýká vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž případná existence takové vady od 1. 1. 2013 samostatným dovolacím důvodem není a soud k takové vadě přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné, je z rozsudků soudu prvního stupně i soudu odvolacího zjevné, že o žalobním nároku dovolatelky o zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo rozhodováno.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolatelka neuvádí vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), jak požaduje ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné

V Brně dne 16. 9. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu