30 Cdo 1678/2004
Datum rozhodnutí: 28.02.2005
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1678/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce L. S., zastoupeného advokátem, proti žalované Okresní nemocnici T., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 5/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j.

1 Co 23/2004-104, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 23/2004-104, se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2003 pod č.j. 15 C 5/2002-74 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 24. října 2003, č.j. 15 C 5/2002-81, uložil žalované zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč a co do dále požadované částky 1,000.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

O odvolání obou účastníků proti tomuto rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 23/2004-104 tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100.000,- s tím, že jinak se potvrzuje. Potvrzen byl též tento rozsudek v napadeném zamítavém výroku co do částky 300.000,- Kč. Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se v souvislosti s úmrtím manželky žalobce ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že tak došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobce (chráněného § 11 občanského zákoníku - dále jen "o.z."), jehož součástí je i rodinný život, zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými, sociální a morální vztahy, právo fyzické osoby vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci naplňovat vlastní osobnost. Shodně se soudem prvního stupně tak shledal předpoklady pro náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z.

Při úvahách o výši této náhrady odvolací soud poukázal především na to, že

v případě úmrtí žádné zadostiučinění (včetně finančního) nemůže napravit skutečně vzniklou újmu. Smyslem je (s přihlédnutím k hledisku přiměřenosti - § 13 odst. 1 o.z.) pouze tuto újmu zmírnit. V posuzované věci soud též přihlédl k tomu, že za satisfakční prostředek je třeba považovat i rozsudek vydaný v trestním řízení, stejně tak jako konstatování porušení práv v rozsudku vydaném v tomto řízení. Odvolací soud dále přihlédl i k vlastní judikatuře v obdobných věcech a rovněž i k výši náhrad poskytovaných platnými předpisy při odškodňování zdraví. Z tohoto pohledu měl

za přiměřenou z hlediska § 13 o.z. náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 200.000,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. března 2004, přičemž týž den byl doručen zástupci žalobce.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč, podal žalobce dne 7. května 2004 včasné dovolání. Dovolatel poukazuje na přípustnost dovolání v této věci ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a uplatňuje jím dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká především to, že změnil výši finančního zadostiučinění na částku 200.000,- Kč, aniž by konkrétně rozvedl, k jakým konkrétním okolnostem v dané věci přihlížel a co ho vedlo ke snížení zadostiučinění o dalších 100.000,- Kč. Tuto skutečnost neodůvodnila existence příslušného rozhodnutí

v trestním řízení. Také odůvodnění, že přiznaná částka odpovídá judikatuře Vrchního soudu, není možno považovat za dostačující, když je podáno jen ve zcela obecné rovině. Nepřípadný je odkaz na výši náhrad poskytovaných při odškodňování poškození zdraví. Vyslovuje názor, že (jím) požadovaná výše zadostiučinění se jeví jako přiměřená

ve srovnání s praxí soudů jednajících o porušení práva např. na ochranu projevů osobní povahy. Projednávaný případ je pak s uvedenými nesrovnatelně závažnější.

Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl

(v napadené části) zrušen (a věc tak byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení).

K uvedenému dovolání se písemně vyjádřila žalovaná, když navrhla jeho zamítnutí.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak

ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze

v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části není možno rozhodnutí odvolacího soudu

z hlediska výtek obsažených v podaném dovolání považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však

z obsahu spisu seznány nebyly. Opačná je však situace v případě výtek uplatněných

v dovolání prvního žalobce.

Bylo uvedeno, že dovolatel uplatňuje v prvé řadě dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené

v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže občanský zákoník

v § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení § 13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu

do osobnosti fyzické osoby došlo.

Je jistě třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného § 11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 13

odst. 2 o.z. je pak přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.

Z dalšího odůvodnění napadeného rozhodnutí však již nevyplývá, že by se odvolací soud popsanými zásadami řídil beze zbytku a důsledně. V obecné rovině sice zmínil zásadní neodčinitelnost této újmy v dané věci, ale vedle konstatování důvodnosti přihlédnout též k satisfakčnímu účinku rozsudku konstatujícího neoprávněnost zásahu, jen bez bližší konkretizace odkázal na jinak neurčenou judikaturu tohoto soudu.

Bylo již uvedeno, že ustanovení § 13 o.z. umožňuje poskytnout fyzické osobě, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odst. 1 tohoto ustanovení o.z.) nebo i finanční (odst. 2 téhož ustanovení) zadostiučinění.

Ustanovení § 13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze

s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení

§ 13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím

k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

S odvolacím soudem je třeba souhlasit potud, že je nezbytné přihlížet i k možné satisfakční roli samotného rozsudku konstatujícího neoprávněnost zásahu. Z této možné role podřaditelné pod ustanovení § 13 odst. 1 o.z. je pak ovšem třeba vycházet

v konkrétním případě při úvahách podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z., t.j. o míře dostatečnosti či naopak nedostatečnosti takovéhoto morálního zadostiučinění. Vždy je ovšem třeba vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu. Při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích je však třeba především vzít v úvahu předpoklady obsažené v ustanovení § 13 odst. 3 o.z.

Je jistě faktem, že samotnou výši nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí daného případu. To však napadené rozhodnutí v zásadě nečiní možným. Obecně již totiž jen poukazuje na (blíže neurčenou) vlastní judikaturu

v obdobných věcech, resp. k výši náhrad poskytovaných platnými předpisy

při odškodňování zdraví, aniž by vlastní úvahu o přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 200.000,- Kč, doložilo vyložením zjištěných okolností případu, které jí k této úvaze vedly. Takto ostatně ani ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 a 2 o.s.ř. odvolací soud blíže neoznačil důvod změny rozsudku soudu prvního stupně tímto výrokem.

Již s ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčeném výroku pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v tomto rozsahu toto rozhodnutí, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc

v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu