30 Cdo 1671/2016
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 3 předpisu č. 198/2009Sb., § 10 předpisu č. 198/2009Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 1671/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně G. K. , zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalovanému V. N. , zastoupenému JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, Prostorná 4, o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 24 C 329/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2015, č.j. 71 Co 164/2015-113, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobkyně se domáhala ochrany své osobnosti za neoprávněný zásah ze strany žalovaného, který jako pronajímatel bytu v O. odmítl se žalobkyní uzavřít nájemní smlouvu s odůvodněním, že žalobkyně je romského etnika. Požadovala satisfakci ve formě omluvného dopisu a zaplacení částky 60.000,- Kč.
Okresní soud v Ostravě (dále též soud prvního stupně ) aplikoval ustanovení zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon). Rozsudkem ze dne 4. března 2015, č.j. 24 C 329/2013-55, žalobu zamítl, když sice provedl, ale následně vyhodnotil jako nepřípustný, důkaz záznamem telefonního rozhovoru s žalovaným, neboť byl proveden bez souhlasu volané osoby. Uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že volanou osobou byl právě žalovaný a volaná osoba navíc odmítla poskytovat pronájem blíže neurčenému okruhu osob romské etnické příslušnosti, takže i v případě prokázání skutkových tvrzení žalobkyně, by nedošlo k založení její aktivní legitimace podle antidiskriminačního zákona.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále též odvolací soud nebo krajský soud ) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015, č.j. 71 Co 164/2015-113, podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pouze doplnil dokazování účastnickým výslechem žalobkyně a vyúčtováním telefonních hovorů telefonní linky žalovaného.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem okresního soudu, že věc je třeba posoudit podle ustanovení § 2 odst. 3 a § 10 odst. 1, 2 a 3 antidiskriminačního zákona. Na rozdíl od soudu prvního stupně však hodnotil provedený důkaz nahrávkou a záznamem telefonního hovoru jako přípustný. Krajský soud poukázal na to, že předmětem hovoru byl projevený zájem o nabízenou možnost bydlení, volaná osoba jednala z pozice pronajímatele, volající z pozice zájemce o nabízenou možnost bydlení. Volanou osobou byl jednoznačně žalovaný, který odmítl možnost pronájmu pro žalobkyni z důvodu její příslušnosti k romskému etniku. Tím bylo porušeno právo rovného přístupu k bydlení. Jednání žalovaného bylo podle soudu objektivně způsobilé zasáhnout do práv žalobkyně. Soud druhého stupně konečně dospěl k závěru, že je na místě přiznat žalobkyni morální satisfakci formou požadované omluvy, stejně tak jako i relutární náhradu v penězích.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný (dále též dovolatel ) dne 10. března 2016 dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť krajský soud se podle jeho mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nesprávně posoudil otázku přípustnosti důkazu audionahrávkou telefonického rozhovoru. Dovolatel nesouhlasí s názory odvolacího soudu, aniž by ovšem uvedl od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně jeho konkrétních rozhodnutí se odvolací soud měl odchýlit. Dovolatel má dále za to, že dovolání je přípustné i z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena. Tato otázka podle jeho názoru spočívá v posouzení, zda vlastník bytu se může svobodně rozhodnout, s jakou osobou uzavře či neuzavře nájemní vztah. Nesprávnost rozhodnutí krajského soudu spatřuje žalovaný i v tom, že přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To (by) mělo vést k tomu, že dovolání nakonec (např.) podáno nebude, pokud by advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistil, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .
V nyní posuzované věci dovolacímu soudu nezbývá, než konstatovat, že předmětné dovolání fakticky požadavky kladené naň ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje. Jak již bylo uvedeno, dovolatel sice v úvodu svého dovolání odkazuje na ustanovení § 237 o.s.ř. a cituje jednotlivé, v něm uvedené, procesním předpisem umožňované případy přípustnosti dovolání, přičemž v dalším tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přesto se však jen spokojil s pouhou obecnou kritikou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by využil potenciálu vyplývajícího z uvedeného ustanovení.
Konkrétně má žalovaný za to, že je dovolání přípustné, protože se podle něho odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nesprávně posoudil otázku přípustnosti důkazu audio nahrávkou telefonního hovoru ze dne 10. září 2013, pořízeného bez souhlasu a vědomí žalovaného. V tomto případě ovšem dovolatel nikterak neuvedl od jakého rozhodnutí (od jakých rozhodnutí) dovolacího soudu se má v tomto případě rozhodnutí odvolacího soudu odchylovat, a současně v jakém smyslu.
Týž závěr bez výjimky platí, i pokud se dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud vyhodnotil hovor pracovnice Poradny pro občanství/Občanská a lidská práva jako zásah do osobnostních práv žalobkyně, aniž by bylo žalovanému zřejmé, o jakou osobu se jedná a pokud současně dovolací soud posoudil otázku, že příjemcem telefonního hovoru ze dne 10. září 2013 byl právě žalovaný. Jen pro úplnost je možno poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1630/2004, konstatoval, že za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci. Přitom ponižování lidské důstojnosti zahrnuje i tzv. obtěžování. Je pak nepochybné, že k takovýmto případům zásahů do osobnostních práv fyzické osoby může dojít nejen jejich zacílením vůči individualizované osobě, ale i zásahy, které jsou vyjádřeny obecnou formou a vztahují se tak na množinu vymezených fyzických osob.
Pokud se dovolatel domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené otázce možnosti svobodného rozhodování vlastníka bytu, s jakou osobou uzavře či neuzavře nájemní vztah, pak z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že na analýze této otázky napadené rozhodnutí nebylo založeno. Odvolací soud vyšel z toho, že důvodem odmítnutí žalovaného uzavřít nájemní smlouvu byl etnický původ potencionálního pronajímatele, čímž bylo tak naplněno diskriminační jednání ze strany žalovaného. Pokud tedy odvolací soud napadené rozhodnutí na řešení zmíněné dovolatelem vymezené otázky nezaložil, není případné ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. namítat přípustnost dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené.
Konečně dovolatel konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu považuje za nesprávné i pokud tento soud přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy v penězích. V tomto případě však vůbec neuvádí o který z případů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. by se mělo jednat a vyslovuje tak pouze prostý nesouhlas s tímto rozhodnutím.
Za popsané situace nezbývá, než uzavřít, že v daném případě předpoklad přípustnosti dovolání v souzené věci naplněn nebyl. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.) a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ve smyslu ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu