30 Cdo 1662/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1662/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách 24, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 405/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, č. j. 28 Co 411/2014-87, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2014, č. j. 14 C 405/2013-48, ve vyhovujícím výroku II tak, že žalobu o zaplacení částky 1.489.142,- Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem II rozsudku pak zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o základu nároku a věc v tomto (výrokem o základu nároku dotčeném) rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen dovolatel ), zastoupený advokátem, v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), předsedou senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.) odmítl pro jeho vadu spočívající v absenci náležitého vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 (právě jen podle tohoto zákonného ustanovení připadá do úvahy přípustnost dovolání v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam čtyř alternativně stanovených hledisek považuje za splněné; z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom plyne, že ke splnění této povinnosti a tudíž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. či citace jeho textu nebo části jeho textu (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, či usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ) .
Tomuto požadavku dovolatel který k otázce přípustnosti dovolání pod bodem II. v prvním odstavci dovolání právě jen ocitoval celé znění ustanovení § 237 o. s. ř. a pod bodem VII. v prvním odstavci dovolání ocitoval jeho část nedostál a způsobilé vymezení přípustnosti nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání.
Žádost dovolatele (dle obsahu dovolání a s přihlédnutím k jeho bodu VII. prvnímu odstavci - resp. měl tuto otázku posoudit jinak ), aby bylo jím zpochybněné právní řešení v dovolání nastolených otázek odvolacím soudem snad nahrazeno jiným (dle dovolatele správným) řešením soudu dovolacího, neodpovídá žádnému ze (čtyř) kritérií přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a to včetně hlediska, podle nějž by dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka měla být posouzena (dovolacím soudem) jinak. Měl-li (snad) dovolatel za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky dovolacím soudem již zodpovězené, jež by měla být dovolacím soudem posouzena opětovně, ale jinak (jak by se snad mělo podávat z grafického zvýraznění použitého v bodu II. prvním odstavci dovolání; obsahu dovolání však takové vymezení přípustnosti dovolání neodpovídá), pak z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a z jakých důvodů shledává dovolatel dřívější řešení nesprávným. Konečně měl-li (snad) dovolatel za to, že se odvolací soud při řešení jím nastolených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak by se opět mohlo podávat z grafického zvýraznění použitého v bodu II. prvním odstavci dovolání), pak z dovolání opět není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mělo v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu k takovému odchýlení dojít.
Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem přípustnost dovolání, jak bylo vyloženo výše, založit nemůže [k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde Ústavní soud vysvětlil, že: novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody... (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
Poukaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje přípustnost dovolání, považovat nelze; dovolatelem citované závěry tohoto usnesení se totiž vztahují toliko k úvaze o tom, jaké dovolací námitky lze považovat za způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Námitky dovolatele vytýkající odvolacímu soudu vady řízení (postup odvolacího soudu při dokazování a z něj vyplývající překvapivost jeho rozhodnutí) rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
K podání dovolatele došlému Nejvyššímu soudu dne 2. 7. 2015, v němž dovolatel bezmála dva měsíce po uplynutí lhůty k dovolání rozšiřuje svoji argumentaci o poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014, dovolací soud v rámci úvah o splnění podmínky vymezení přípustnosti dovolání nepřihlížel (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto jeho rozhodnutím řízení nekončí, pročež bude i o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. 10. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu