30 Cdo 1656/2013
Datum rozhodnutí: 26.09.2013
Dotčené předpisy: písm. 31a) předpisu č. 82/1998Sb., § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1656/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o konstatování porušení práva a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 54/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2013, č.j. 68 Co 411/2012 141, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal konstatování porušení práva a zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím představující nemateriální újmu. Žalobce se obrátil na Městský soud v Praze s žádostí o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., a sice, zda byl dne 28. 5. 2004 vydán Městským soudem v Praze rozsudek ve správním soudnictví, v němž bylo rozhodováno ve věci týkající se žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. a v kladném případě sdělit č.j. tohoto rozsudku, nabytí právní moci a rovněž zaslání kopie takového pravomocného rozhodnutí s výrokem i s odůvodněním. Žalobci byl dne 21. 8. 2007 doručen rozsudek, č.j. 9 Ca 116/2003 42, ze dne 28. 5. 2004, v němž byly zcela znečitelněny údaje o jménu, příjmení a bydlišti žalobce. Protože žalobce nesouhlasil s tím, aby byly tyto údaje začerněny, podal stížnost proti tomuto postupu. Jelikož jeho stížnost nebyla úspěšná, žalobce podal žalobu ve správním soudnictví a až přípisem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010 byl doručen dne 12. 10. 2010 požadovaný rozsudek s tím, že v něm již nebyly začerněny údaje týkající se žalobce v jeho jménu a příjmení, ale bylo anonymizováno pouze bydliště. Žalobce měl tedy za to, že mu byla konečná informace poskytnuta až po době 3 let a 2 a půl měsíce a takovou dobu považoval za nepřiměřenou, a proto se domáhal nemajetkové újmy v penězích a konstatování porušení práva.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. 3. 2012, č. j. 25 C 54/2011 78, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 6. 2012, č.j. 25 C 54/2011 96, ve výroku I konstatoval porušení práva žalobce na poskytnutí informace podle zák. č. 106/1999 Sb., na základě jeho žádosti ze dne 31. 7. 2007, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Spr 2813/2007 a vyřizované dále Ministerstvem spravedlnosti České republiky pod sp. zn. OSV 327/2007 ODV a 415/2007 SOSV OSV ODV a projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Ve výroku II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 2. 2011 do zaplacení a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) dne 14. ledna 2013, č.j. 68 Co 411/2012 141, odmítl odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu I stupně (odst. I výroku odvolacího stupně) a současně změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že vypustil písmena ČR za slovy Ministerstvo spravedlnosti a jinak ve zbytku tento výrok, zamítavý výrok a výrok o náhradě nákladů řízení potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání (dále jen dovolatel ) k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolací soud ) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel má za to, že výrok rozsudku je neúplný, neodpovídá znění žalobního petitu a část navrhovaného petitu dokonce chybí, a proto se dovolatel domnívá, že byl oprávněný podat odvolání proti zdánlivě vyhovujícímu rozsudku a odmítnutí takového odvolání bylo pouze formalistické. Současně dovolatel uvádí, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, jelikož správní řízení bylo vedeno v jednoduché věci se striktně krátkými lhůty a správní orgány nedbaly závazného právního názoru soudu. Dovolatel dále namítá, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 862/10 lze nepřiznat nemajetkovou újmu jen zcela výjimečně a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 vyplývá, že peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu plní i funkci preventivně sankční, k čemuž nebylo v jeho případu nijak přihlédnuto. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále též jen o.s.ř. .
Podle § 237 o.s.ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. platí, že důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel ve svém dovolání nikterak neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.) a ani nevymezil dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Důvody, které dovolatel uvádí ve svém dovolání nemohou založit přípustnost dovolání.
Stejně tak i další námitky dovolatele směřují pouze proti nesprávně a neúplně zjištěnému skutkovému stavu a jeho následné aplikaci v mezích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen OdpŠk ). Rovněž námitka dovolatele, že mu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích byla vyřešena v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, kdy se připouští, že v určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva, (například pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, nebo rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku , stížnost č. 44978/98, odst. 72). Současně je třeba podotknout, že přímo v ustanovení § 31a OdpŠk je stanoveno, že zadostiučinění v penězích se poskytuje subsidiárně až v případě, že by se konstatování porušení práva nejevilo jako dostatečné.
K poslední námitce vznesené dovolatelem dovolací soud uvádí, že jím zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09, spočíval na jiných skutkových okolnostech a se týkal ochrany osobnosti a nikoli odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Otázkou účelu zadostiučinění a jeho případného sankčního charakteru se zabýval dovolací soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3936/2010 ze dne 15. 12. 2011, ve kterém se vyjádřil názor, že nekompenzační odškodnění represivní povahy nemá oporu v českém právním řádu, a proto takový účel v souvislosti s odpovědností státu za škodu odmítl.
Jelikož dovolatel nevymezil dovolací důvod způsobem stanoveným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolací soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje podle ustanovení § 243f odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. září 2013

JUDr. Lubomír Ptáček
předseda senátu