30 Cdo 1643/2008
Datum rozhodnutí: 17.04.2008
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1643/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce: M. K., zastoupeného advokátkou proti žalovanému S. K., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 158/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 6. listopadu 2007, č.j. 1 Co 255/2007-58, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č.j. 32 C 158/2005-44, zamítl žalobu, podle níž by měl žalovaný podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o.z. ) jednak zaslat žalobci doporučený omluvný dopis ve znění: Vážený pane inženýre K., omlouvám se Vám, že jsem o Vás nepravdivě uvedl,

že několik let týráte manžele K. , jednak založit další písemné vyhotovení této omluvy do soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. 13 C 143/2005. Rozhodl též o náhradě nákladu řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č.j. 1 Co 255/2007-58, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále

jen o.s.ř. ) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že z výsledků dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že žalovaný výrok, že žalobce několik let týrá žalované, který žalobce učinil skutkovým základem tvrzeného neoprávněného zásahu

do svých osobnostních práv, pronesl dne 1. listopadu 2005 na základě udělené plné moci jako zástupce manželů K., při jednání Obvodního soudu pro Prahu 8

ve věci vedené pod sp.zn. 13 C 143/2005. Zdůraznil, že je třeba při posuzování předmětného výroku přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž byl pronesen. Předmětný výrok představoval procesní obranu žalovaných manželů K. v uvedeném řízení; šlo tedy o výkon práva účastníka řízení. Žalovaný jako zástupce nejednal svým jménem, ale v rámci procesní obrany žalovaných vyjádřil jejich stanovisko, jak vnímají chování žalobce jako pronajímatele bytu, jehož jsou nájemci. Výrok souvisel s předmětem řízení a nepředstavuje tak případný exces z obrany účastníka řízení. Okolnost, že žalovaný pronesl předmětný údaj o žalobci (který souvisel s předmětem řízení) jako zástupce v rámci procesní obrany svých mandantů, tedy při výkonu jejich subjektivního práva, vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 a násl. o.z. Byly proto dány předpoklady

pro zamítnutí žaloby. Odvolací soud současně připomněl, že se nezabýval námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně J. L., kterou žalobce uplatnil v odvolacím řízení, protože o takové předchozí námitce uplatněné proti jmenované soudkyni bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2006, č.j. Nco 221/2006-37, tak, že není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. Žalobce přitom neuvedl nové okolnosti, na jejichž základě podjatost této soudkyně dovozuje. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 9. ledna 2008; právní moci nabyl téhož dne.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 7. března 2008 včasné dovolání.

Má za to, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť odvolací soud řešil otázku, zda lze výroky zástupce účastníků řízení, učiněné v řízení před soudem, zasáhnout do osobnostních práv jejich adresáta, resp. zda v takovém případě nejde o zásah neoprávněný. Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci). Dovozuje, že není vyloučeno, aby k zásahu

do osobnostních práv došlo výrokem zástupce učiněným při procesní obraně zastoupených účastníků. Odvolací soud nepřihlédl též k tomu, že sám žalovaný uvedený výrok nehodnotil jako procesní obranu svých zmocnitelů, ale jako interpretaci vnímání jeho klientů, jak se k nim pronajímatel (žalobce) chová. Soudy obou stupňů se pak též nezabývaly pravdivostí výroku žalovaného, ani tím, že mu musí být známa legální definice použitého výrazu týrání . Přitom ten, kdo chce zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, musí prokázat, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace. Dovolatel dále připomíná, že již před soudem prvního stupně namítal podjatost soudkyně J. L., která měla konzultovat věc se svým kolegou. Má proto za to, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž by mu předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má tento charakter,

se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov.

§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je,

že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen

o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže

v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci

(v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata

se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky (zejména např. posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující

pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledává. V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem (§ 11,

§ 13 odst. 1 o.z.) i s ustálenou judikaturou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2007, č.j. 30 Cdo 608/2007-118, rozsudek téhož soudu ze dne 18. března 2008, č.j. 30 Cdo 194/2008-171). Odvolací soud mimo jiné vycházel z úvahy, že předmětný výrok byl vyřčen žalovaným v rámci procesní obrany jeho mandantů, a tedy za situace, kdy nejednal vlastním jménem (takže již z tohoto důvodu nelze vyvozovat jeho odpovědnost ve smyslu ustanovení § 13 o.z.). Pokud

se týče dovolatelem zmiňované otázky případného vyloučení soudkyně J. L. z důvodů podjatosti, pak dovolatel neuvádí argumenty, které by byly způsobilé zpochybnit argumentaci odvolacího soudu vycházející z ustanovení § 14 a násl. o.s.ř. Není tedy shledán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud neřešil žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla judikatorní přesah, popřípadě neposuzoval právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu

ve výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud

je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu