30 Cdo 1636/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: čl. II předpisu č. 160/2006Sb., § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 1636/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce O. N., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) České republice - Generálnímu ředitelství Vězeňské služby, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 53/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2012, č. j. 71 Co 325/2012-97, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby první i druhá žalovaná byly zavázány zaplatit žalobci každá 300.000,- Kč, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč, která mu měla být způsobena průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 159/92, jehož předmětem bylo odškodnění za nezákonné rozhodnutí v trestním řízení, a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč, která mu měla být způsobena postupem zaměstnanců vězeňské služby, kteří mu znemožnili komunikovat s jeho právním zástupcem po dobu výkonu trestu odnětí svobody. Obě žalované vznesly námitku promlčení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu věci, že řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 159/92 bylo vedeno od 9. 4. 1992 do 20. 5. 1997, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 7. 1997. S ohledem na znění článku II. přechodných ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že zákon č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. nelze na žalobcem uplatněný nárok aplikovat, neboť jeho nárok byl ke dni účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. promlčen. Druhý nárok žalobce na odškodnění za nesprávný úřední postup zaměstnanců Vězeňské služby shledal soud rovněž promlčeným. Soud se také neztotožnil s námitkou žalobce, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované je v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně, na jehož odůvodnění pro stručnost odkázal a neshledal důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. , odmítl jako nepřípustné.
Dovolatel odůvodnil své dovolání tím, že objektivní omezení žalobce (žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody, je v péči psychiatra pro dlouhodobé psychické potíže a je osobou nemajetnou) mu znemožňovala uplatnit jeho práva ve lhůtách stanovených zákonem. Námitku promlčení vznesenou žalovanou považuje za rozpornou s dobrými mravy a subjektivní promlčecí lhůtu stanovenou zákonem č. 82/1998 Sb. za nepřiměřeně krátkou. Do běhu lhůty by se dle názoru dovolatele neměla započítávat doba, po kterou žalobce nemohl svá práva účinně hájit, tedy po dobu, kdy jako nemajetný byl omezen na osobní svobodě.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, přestože neuvedl rozsah, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu napadá.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel však ve svém dovolání žádnou otázku, která by měla představovat otázku zásadního právního významu a tudíž založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevymezil, a tudíž ani dovolací soud neshledal dovolání žalobce přípustným. Namítá-li dovolatel, že promlčecí lhůty podle zákona č. 82/1998 Sb. jsou příliš krátké, pak tento názor dovolací soud nesdílí, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2872/2012. Ani v hodnocení otázky vznesení námitky promlčení ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Názor dovolatele, že do běhu promlčecí lhůty by se neměla započítávat doba, po kterou žalobce nemohl svá práva účinně hájit, tedy po dobu, kdy jako nemajetný byl omezen na osobní svobodě, nemá oporu v hmotném právu.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu