30 Cdo 1617/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 1617/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci A. B. , omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem obcí Srnojedy, se sídlem v Srnojedech, Ke Hřišti 8, za účasti manžela opatrovanky O. B., o omezení svéprávnosti a opatrovnictví člověka , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 19 P 69/2001, o dovolání opatrovníka, obce Srnojedy, zastoupeného JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 23 Co 315/2015 - 509, takto :

I. Dovolání opatrovníka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Okresní soud v Pardubicích (dále také soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 19 P 69/2001 - 408, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. února 2001, č. j. 21 Nc 920/2000 27, týkající se svéprávnosti A. B. (dále též opatrovanka ), výrokem II. určil omezené ve svéprávnosti opatrovníka, a to obec Srnojedy, výroky III. a IV. upravil povinnosti opatrovníka a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Opatrovance určil (i přes existenci osob jí blízkých) jako opatrovníka obec Srnojedy s ohledem na to, že dosavadní opatrovnice podle soudu M. B. neplnila dostatečně své povinnosti opatrovnice a manžel omezené ve svéprávnosti O. B. byl v té době ve výkonu trestu odnětí svobody. V souladu s bydlištěm opatrovanky jí proto opatrovníkem ustanovil obec Srnojedy.
Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále také odvolací soud ) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 23 Co 315/2015 - 509, k odvolání M. B., O. B. a obce Srnojedy rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. až VI. potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně a uvedl, že na majetek všech dětí A. B. i osob označených O. B. jeho sester, jsou vedeny exekuce, a ani tyto osoby proto neskýtají záruku řádné správy majetku A. B.. Poukázal na to, že orgánem místní správy, která by měla funkci veřejného opatrovníka zajistit, je obec, která opatrovnickou funkci vykonává jako organizační součást státu, nikoliv jako korporace nadaná územní samosprávou. Soud druhého stupně poukázal na to, že ústavněprávní hledisko vyžaduje, aby výkon opatrovnické funkce byl považován za výkon přenesené působnosti obce, přičemž tento závěr lze v současné době dovodit z § 149 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (podle zmíněného ustanovení výkon funkce veřejného opatrovníka podle občanského zákoníku obcí je výkonem přenesené působnosti). Výkon přenesené působnosti ve smyslu ustanovení § 61 citovaného zákona vykonávají orgány obce, případně obce s pověřeným obecním úřadem nebo obce s obecním úřadem s rozšířenou působností. K tvrzení obce Srnojedy o nedostatku personálu a o konfliktní situaci mezi některými zaměstnanci obce a rodinou opatrovanky odvolací soud připustil, že v konkrétním případě může tato situace způsobovat problémy například se zajištěním finančních prostředků. Zákon o obcích však na řešení těchto situací pamatuje, kdy obecně platí, že obce obdrží ze státního rozpočtu příspěvek na plnění úkolů v přenesené působnosti. Soud druhého stupně konečně připomněl, že pokud by byla (hypoteticky) ustanovena opatrovníkem A. B. jiná obec, než ve kterém má omezená své bydliště, nešlo by již o tzv. veřejného opatrovníka dle § 471 odst. 3 o. z., a bylo by tedy nutné vyžadovat souhlas takto ustanovené obce s tímto opatřením.
Proti rozsudku odvolacího soudu (s ohledem na skutečnost, že odvolací soud přezkoumával pouze výroky rozsudku soudu prvního stupně, kterými bylo rozhodnuto o ustanovení opatrovníka, o vymezení jeho povinností a o náhradě nákladů řízení, které mají charakter usnesení pojatého do rozsudku, bylo namístě i v tomto případě rozhodovat usnesením) podal opatrovník, obec Srnojedy, včasné dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive je řešena rozdílně, přičemž se jedná o otázku tzv. veřejného opatrovnictví a rozporů zájmů obce se zájmy opatrovance, jakož i o otázku, který orgán obce kterého konkrétního stupně v přenesené působnosti je způsobilý vykonávat funkci veřejného opatrovníka. Dovolatel poukázal na dluh A. B. na místních poplatcích ve výši 8.100,- Kč a na konfliktní vztah rodiny vůči některým zaměstnancům obecního úřadu obce Srnojedy, což přispívá k rozporu v zájmech obce coby opatrovníka a A. B. jako opatrovance. Protichůdnost zájmů opatrovance a opatrovníka přitom je vnímána jako překážka pro ustanovení opatrovníka například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, kde dovolací soud uvedl, že předpoklady všestranné a efektivní ochrany práv a oprávněných zájmů opatrovance může splňovat pouze ten, kdo vůči opatrovanci nemá protichůdné zájmy. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v daném případě zabýval aplikací § 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z ), podle kterého soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle § 471 odst. 3 způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště , anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
V judikatuře není žádných pochybností o tom, že tzv. veřejným opatrovníkem je třeba ustanovit orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovanec bydlí [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05 (in http://nalus.usoud.cz ), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 25 Co 531/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010 (in http://www.nsoud.cz )]. Je tomu tak již z toho důvodu, že ve smyslu obecního zřízení obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, o jejichž potřeby obec pečuje, přičemž občanem obce se stává zde bydlící fyzická osoba, jež je státním občanem České republiky. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 2. června 2005, sp.zn. 30 Cdo 444/2004, vyložil, že o bsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo zákon č. 97/1963 Sb., není totožný s obsahem pojmu trvalý pobyt , kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet. Tyto závěry jsou podpořeny a umocněny aktuální právní úpravou, kterou přináší ustanovení § 80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. A jak vyplývá z obsahu spisu, bydliště opatrovanky v obci Srnojedy nebylo a není zpochybňováno.
Ustanovení obce Srnojedy opatrovníkem je v souladu s § 61 odst. 1 zákona o obcích, podle kterého přenesená působnost ve věcech, které stanoví zvláštní zákony, je v základním rozsahu svěřeném obci vykonávána orgány obce určenými tímto nebo jiným zákonem nebo na základě tohoto zákona; tedy obecním úřadem. Odkázat lze i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3150/2014 a na nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2016, sp. zn. I. ÚS 2936/15.
Ani dovolatelova argumentace tvrzenými protichůdnými zájmy není přiléhavá, neboť v zájmu opatrovance zcela jistě je např. i uhrazení možných dluhů, navíc existence dluhu by v souladu s dovolatelem citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010 byla chápána jako ojedinělý rozpor, neboť nevylučuje opatrovníka každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance; funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Nejde proto o případ ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání opatrovníka ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ve smyslu ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu