30 Cdo 1615/2009
Datum rozhodnutí: 07.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 1615/2009-76


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce I. H. , zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 440.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 112/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, č.j. 25 Co 306/2008 60, takto

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č.j. 15 C 112/2007 32, zamítl pod bodem I. nárok žalobce na zaplacení částky 440.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 2 D 421/96, bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu obvodního a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že dědické řízení po zemřelé M. H. bylo zahájeno dne 10. 6. 1996 a konečné rozhodnutí ve věci nabylo právní moci dne 14. 2. 2006. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, stejně tak jeho ústavní stížnost. Žalobce nejprve uplatnil svůj nárok na odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu u žalované, která shledala porušení jeho práva na rozhodnutí věci v přiměřené době a přiznala mu zadostiučinění ve výši 58.000,- Kč. Soudy obou stupňů dospěly rovněž k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a žalobci tak vznikla nemateriální újma. Zárovně považovaly již poskytnutou částku žalobci za dostatečnou. Při stanovení výše odškodnění soudy přihlédly ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Odvolací soud vyzdvihl složitost věci po skutkové stránce, poznamenal, že věc byla projednávána na více stupních soudní soustavy. Kladně zhodnotil postup poškozeného v řízení, jenž využil prostředky k odstranění průtahů v řízení. Naopak předmět dědického řízení nehodnotil jako mimořádně významný pro poškozeného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu. Dovolatel spatřuje rozpor s hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. v nesouladu mezi rozhodovací praxí obvodního soudu a městského soudu na straně jedné a Evropského soudu pro lidská práva na straně druhé.
Své dovolání opřel o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pro nesprávné právní hodnocení a dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. kvůli vadám řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu shledává nepřezkoumatelným v tom, že se soud podle něj nevypořádal s jeho odvolací argumentací. Dále dovolatel detailně rozebral jednotlivá kritéria, podle kterých se posuzuje výše přiznaného zadostiučinění. Žalobce má za to, že jemu přiznaná částka je ve zjevném nepoměru k tomu, co by mu přiznal ESLP, pokud by ve věci sám rozhodoval. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Jelikož považuje rozhodnutí obou soudů za správná a spravedlivá, a vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle ní po právní stránce zásadní význam, navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o.s.ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz).
Žalobce v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá a ani žádnou takovou otázku ve svém dovolání neformuluje. Polemizuje pouze s výší přiznaného odškodnění, která však nemá judikatorní přesah potřebný pro přípustnost dovolání, neboť je významná pouze pro tuto věc. Otázka postupu soudu při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) byla nadto Nejvyšším soudem již vyřešena v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz . Odvolací soud se napadeným rozsudkem od daného postupu neodchýlil.
Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, dostupný veřejnosti na www.nsoud.cz). Pokud žalobce namítá, že v rozsudku se odvolací soud explicitně nevyjadřuje ke všem jeho odvolacím námitkám, pak ani tato námitka v posuzované věci nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je dovolání nepřípustné absolutně (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu