30 Cdo 1613/2009
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.







30

Cdo 1613/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce
Ing. L. M.
, zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované
České republice Ministerstvu spravedlnosti
, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 44/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, č. j. 11 Co 168/2008 - 53, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, č. j. 11 Co 168/2008 53
se zrušuje
a
věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :




Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2007, č. j. 10 C 44/2007 37, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, a současně bylo soudem prvního stupně konstatováno, že v řízení před Okresním soudem v Ostravě ve věci sp. zn. 62 C 191/2002 došlo k porušení práva žalobce vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce podal dne 27. 12. 2001 žalobu proti Ing. M. M. o zaplacení 123.368,- Kč s přísl. z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo. Jelikož žalobce nesplnil svoji poplatkovou povinnost, byl soudem dne 18. 2. 2003 vyzván k zaplacení soudního poplatku. Ani na výzvu soudu však žalobce poplatek z návrhu na zahájení řízení nezaplatil, proto soud usnesením ze dne 22. 5. 2003 řízení zastavil. Soudní poplatek žalobce dodatečně zaplatil současně s podáním odvolání, proto bylo dne 27. 6. 2003 usnesení o zastavení řízení zrušeno. Rozhodnutím ze dne 23. 9. 2003 byl žalobci ustanoven opatrovník, který vznesl námitku věcné nepříslušnosti, o které bylo rozhodnuto 31. 8. 2004. Poté Okresní soud v Ostravě vyznal žalobce k odstranění vad podání, což žalobce neučinil, a proto byla jeho žaloba dne 13. 1. 2005 odmítnuta. K odvolání žalobce bylo usnesení o odmítnutí žaloby Krajským soudem v Ostravě změněno tak, že se žaloba neodmítá, načež byl okresním soudem vydán platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný včas odpor. Ke dvěma nařízeným jednáním na den 14. 6. 2006 a 8. 11. 2006 se žalobce nedostavil a současně vznesl námitku podjatosti soudce, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 22. 7. 2007. K dalšímu jednání se žalobce opět nedostavil, a téhož dne, 4. 4. 2007, rozhodl soud o přerušení řízení z důvodu, že mezi účastníky probíhá další řízení, které se odvíjí od téže smlouvy o dílo a v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 191/2002 došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to konkrétně v počáteční fázi řízení, kdy soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku téměř po čtrnácti měsících od podání návrhu na zahájení řízení, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v průtazích v řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva se jeví jako dostačující. Pro přiznání nároku na zadostiučinění v penězích nesvědčí charakter sporu, neboť se nejednalo o řízení se zvýšeným významem pro žalobce, v neprospěch svědčí rovněž procesní chování účastníka řízení, který k průtahům v řízení do značné míry přispěl, a to již tím, že nezaplatil včas soudní poplatek. Odvolací soud považoval za podstatné, že řízení bylo v době jeho rozhodování přerušeno podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., což žalobce akceptoval a proti usnesení o přerušení řízení odvolání nepodal. Skutečnost, že v počáteční fázi řízení došlo k průtahům tedy nemá vliv na dobu, kdy může být věc meritorně rozhodnuta, proto postačí konstatování porušení práva žalobce vydat rozhodnutí (o zaplacení soudního poplatku) v přiměřené lhůtě.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné posouzení věci a vady řízení, které blíže nespecifikuje. Dovolatel namítá, že oba soudy posoudily v rozporu s hmotným právem marginální významnost věci pro žalobce, ač tento závěr neopřely o žádné přezkoumatelné argumenty, pouze o to, že žalobce vede více řízení, které trpí průtahy, a která chce žalobce odškodnit. Dle dovolatele považuje ESLP za přiměřenou délku nalézání práva šest měsíců, a za základní částku odškodnění 1.000 1.500,- za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Poté mají být teprve vedeny úvahy o jejím zvýšení či snížení. Dovolatel považuje za zásadní právní otázku, zda tento právní závěr ESLP je nutno aplikovat také v českém právu a zda je tedy součástí příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.

Dovolání bylo v zákonné lhůtě doplněno o argument, že i dobu přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je třeba posuzovat z hlediska, zda v tomto dalším řízení nedochází k nepřiměřeným průtahům. Soud je povinen také po dobu přerušení řízení v přiměřených lhůtách sledovat existenci důvodů přerušení řízení a reagovat na to, zda v této další věci neprobíhá řízení nepřiměřeně dlouho. Dovolatel dále namítl, že za morální újmu je třeba zaplatit částku ve výši 1.000 1.500,- za jeden rok trvání řízení a nikoliv za samotnou dobu průtahů.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř. .



Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přestože dovolání neobsahuje, čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh), nebrání tato vada dovolání v pokračování dovolacího řízení, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda je třeba posuzovat i přiměřenost délky vedlejšího řízení, kvůli kterému bylo původní řízení přerušeno, neboť tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v 229 odst. 1. § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.



Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009. Rozsudky Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí citované jsou dostupné veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz
).

Základním předpokladem pro posouzení, zda došlo v konkrétním řízení k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je stanovit celkovou délku řízení. Za celkovou délku řízení je třeba považovat dobu od zahájení řízení do jeho skončení ve smyslu nabytí právní moci posledního rozhodnutí. Doba přerušení řízení se v zásadě započítává se do celkové délky řízení, protože původní řízení je sice přerušeno, ale dosud není pravomocně skončeno (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 1. 8. 2001 ve věci
Visintin proti Itálii
, stížnost č. 43199/98, odst. 21). U vedlejšího řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, je přitom třeba zkoumat, zda je věc projednávána či byla projednána v přiměřené lhůtě, nebo zda i v tomto vedlejším řízení dochází či došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Proto je třeba dát dovolateli za pravdu, že v posuzovaném řízení bylo na soudech obou stupňů, aby se zabývaly otázkou délky vedlejšího řízení, kvůli kterému bylo původní řízení přerušeno, a posoudili, zda v tomto vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Bylo-li vedlejší řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu z důvodů přičitatelných státu, přičítá se pro účely odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, doba probíhajícího řízení vedlejšího řízení hlavnímu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).

Odvolací soud je povinen zkoumat, v jakém stavu se nachází řízení v době jeho rozhodování, a v tomto směru také doplnit dokazování, a to zejména za situace, kdy posuzuje přiměřenost délky dosud neskončeného řízení, které se stále určitým směrem vyvíjí.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to konkrétně v počáteční fázi řízení, kdy soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku téměř po 14 měsících po podání návrhu na zahájení řízení. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí (o zaplacení soudního poplatku) v přiměřené lhůtě.

Při posuzování přiměřenosti délky řízení je však třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.

Přiměřenost délky soudního řízení musí být posouzena ve světle konkrétních okolností případu a za přihlédnutí ke složitosti řízení, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci a s ohledem na to, co je pro poškozeného v sázce. Vychází se tedy z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, a která vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000 ve věci
Frydlender proti Francii,
stížnost č. 30979/96, odst. 43, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009.). Délka obdobní nečinnosti soudu je pouze jedním z hodnotících hledisek, spadající pod kriterium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk).

Odvolací soud při svém rozhodování odhlédl od doby řízení, po kterou bylo řízení přerušeno, a při hodnocení přiměřenosti délky řízení se nezabýval ostatními kritérii, ale pouze otázkou nečinnosti soudu v počáteční fázi řízení. Přestože odvolací soud dospěl k závěru, že k porušení povinnosti státního orgánu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě došlo, vztáhl tento závěr pouze k pozdní výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku. Takové právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné, a mohlo mít vliv na následně zvolenou formu kompenzačního prostředku náhrady.

Dovolací soud naopak nepovažoval za důvodnou námitku dovolatele ohledně posouzení významu předmětu řízení pro žalobce ani ohledně jeho jednání, kterým přispěl k délce řízení. Žalobce se v původním řízení domáhal zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o dílo, tedy peněžitého plnění sjednaného pro případ porušení smluvní povinnosti druhou stranou. Zvláštní pozornost ze strany vnitrostátních orgánů vyžadují zejména řízení trestní, opatrovnická, pracovněprávní, řízení týkající se osobního stavu, sociálního zabezpečení či zdraví a života. Zvýšený důraz na rychlé projednání věci u těchto druhů řízení je kladen proto, že plynutí času často nezvratně zasahuje do osobního a rodinného života dotčených osob. Spor o peněžité plnění mezi takové případy svojí povahou nepatří. Pokud by žalobce tvrdil zvýšený význam tohoto konkrétního řízení pro jeho osobu, musel by ho také prokázat.



Chování poškozeného během řízení je subjektivním kritériem, které je třeba posuzovat jako celek. Žalobci nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které mu k ochraně jeho práv poskytuje vnitrostátní řád, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru. Na druhou stranu nemůže být stát činěn odpovědným za tu část řízení, které bylo prodlouženo v důsledku nutnosti vypořádat se s procesními návrhy účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci
Dostál proti České republice
, stížnost č. 52859/99, odst. 193, 204, 209 a 220).

Jednání žalobce v posuzovaném řízení je charakterizováno zejména tím, že včas nezaplatil soudní poplatek, jemu ustanovený opatrovník vznesl námitku věcné nepříslušnosti soudu, která však nebyla důvodná, na dvě nařízená jednání v roce 2006 se nedostavil, naopak vznesl námitku podjatosti soudce, která nebyla shledána důvodnou, na další jednání se žalobce opět nedostavil, a poté bylo řízení přerušeno. Soud byl nucen z důvodu procesní aktivity žalobce odesílat spis k nadřízenému soudu, což nutně zpomalilo průběh řízení. Žalobce se také opakovaně nedostavoval k nařízeným jednáním, což nesvědčí o tom, že by řízení věnoval patřičnou péči vyžadovanou od účastníka řízení. Soud může obtížně v řízení postupovat tak, aby ochrana práv účastníků řízení byla rychlá a účinná, pokud mu účastníci řízení neposkytují potřebnou součinnost.

Odvolací soud tedy správně uzavřel, že žalobce svých procesním chováním k prodloužení řízení určitým způsobem přispěl, zároveň však měl zhodnotil, s ohledem na souhrn všech skutkových okolností případu, do jaké míry je délka řízení přičitatelná jednání poškozeného, a do jaké míry porušil svoji povinnost rozhodnout věc v co nejkratším možném čase soud.

Právní názor dovolatele, že v českém právu je třeba aplikovat závěry Evropského soudu pro lidská práva, který si stanovil za základní částku 1.000 1.500,- za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, je mylný.

Česká republika je vázána Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovanou ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen Úmluva ), jejíž článek 13 stanoví, že Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Tento závazek je ze strany České republiky realizován mimo jiné v zákoně č. 82/1998 Sb., který zakládá právo poškozených na přiznání náhrady škody či přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí. Existují různé formy právních prostředků nápravy, nicméně pokud je na místě poskytnutí zadostiučinění v penězích, odráží se požadavek na účinnost tohoto ryze kompenzačního prostředku nápravy také ve výši přiznaného zadostiučinění.

Evropský soud pro lidská práva neurčuje smluvním státům Úmluvy, v jaké výši mají poškozeným osobám přiznávat zadostiučinění. Naopak, pokud smluvní státy zavedly kompenzační prostředek nápravy, ponechává jim Evropský soud širší prostor pro uvážení, aby tento vnitrostátní právní prostředek nápravy mohli vhodně začlenit do vlastního právního systému a do svých tradic ve shodě se životní úrovní v dané zemi. Evropský soud pouze ověřuje, zda způsob, jakým je vnitrostátní právo vykládáno a aplikováno, má takové účinky, které jsou v souladu se zásadami Úmluvy, tedy i se zásadou účinnosti právního prostředku nápravy (blíže viz. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci
Apicella proti Itálii,
stížnost č. 64890/01, odst. 75 80). Evropský soud tedy kontroluje, zda ochrana, které se poškozenému dostalo podle vnitrostátního práva, je dostatečná, a zda vnitrostátní právo umožnilo napravit důsledky porušení práva v takovém rozsahu, aby účastníka řízení nebylo nadále možno považovat za poškozeného.

Nejvyšší soud proto v souladu s judikaturou Evropského soudu stanovil pravidla, jak mají vnitrostátní orgány postupovat při určování výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem k poměrům České republiky a k možnosti domoci se nápravy porušení práva rychleji a snáz než v případě podání stížnosti k ESLP proto považuje Nejvyšší soud za přiměřenou částku zadostiučinění 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení, ve kterém došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což není částka nepřiměřeně nízká oproti tomu, co by v obdobných případech mohl přiznat Evropský soud pro lidská práva. Tuto částku je možno následně upravovat vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a za přihlédnutí ke kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk. Blíže viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 20101, sp. zn. 30 Cdo 3026/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009.

Jelikož je právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem v otázce určení doby rozhodné pro stanovení formy a popřípadě výše náhrady nemajetkové újmy neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud přitom zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 23. března 2011


JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu