30 Cdo 1612/2009
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. e) předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 1612/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně MUDr. V. S. , zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 7,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 219/2007, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 23 Co 425/2008 59, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se zamítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí 7,500.000,- Kč a náklady řízení (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost, aby žalobkyni do třiceti dnů od právní moci rozsudku zaplatila 238.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně co do částky 7,262.000,- Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobkyně se výše uvedené částky domáhala jakožto přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v neučinění úkonu či nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ - dále jen OdpŠk ). K tomuto nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v restitučním řízení dosud vedeným u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 5 C 399/93.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že v daném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a realizovat tak právo občana na jeho spravedlivé, veřejné a přiměřené projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Flagrantní porušení těchto povinností bylo ve vztahu k danému řízení a činnosti Okresního soudu Brno venkov opakovaně konstatováno jak Krajským soudem v Brně, tak i Ústavním soudem v usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07, dostupným též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ). Žalobkyni byla již v rámci předběžného projednání nároku žalovanou přiznána a vyplacena jako přiměřené zadostiučinění částka 112.000,- Kč.
Řízení v době podání žaloby trvalo již šestnáct let a dosud není pravomocně skončeno (pozn. Nejvyššího soudu nebylo skončeno ani v době rozhodování dovolacím soudem, /viz http://infosoud.justice.cz/ ). Soud prvního stupně zhodnotil správně tuto délku jako nepřiměřenou, ne zcela výstižně však přihlédl k tomu, že žalobkyně je osobou pokročilého věku, že v průběhu restitučního řízení došlo již k úmrtí oprávněných osob a že s ohledem na další procesní postup Okresního soudu Brno venkov i po konstatování průtahů Ústavním soudem nedošlo k zásadní nápravě v uvedených průtazích. Soud prvního stupně uzavřel, že restituční řízení je složité po stránce skutkové i právní, nepřihlížel však k tomu, že pro žalobkyni v jejím vyšším věku má uvedené řízení značný význam, kdy dalším oddalováním konečného rozhodnutí ve věci může být zmařen záměr žalobkyně a ostatních oprávněných osob začít realizovat podnikatelskou činnost s restituovaným majetkem. Rovněž tak není přiléhavé, jestliže soud prvního stupně při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění zvolil jako orientační kritérium § 444 odst. 3 zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). I když nárok uvedený v § 444 odst. 3 obč. zák. lze pokládat za určitou formu nemajetkové újmy, nemůže být vodítkem pro rozhodování o nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem. Dosud přiznané zadostiučinění se s ohledem na okolnosti zkoumaného řízení nejeví jako dostatečné. Odvolací soud vycházel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud nebo ESLP ) a uzavřel, že v daném případě je třeba žalobkyni poskytnout zadostiučinění ve výši 350.000,- Kč. Ve srovnání s obdobnou rozhodovací činností ESLP (např. rozsudky senátu druhé sekce: ze dne 22. 7. 2003, ve věci Schmidtová proti České republice , stížnost č. 48568/99, ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice , stížnost č. 1260502 či ze dne 18. 4. 2006, ve věci Kozák proti České republice , stížnost č. 30940/02) jde o vyšší částku, než která je obvykle tímto soudem přiznávána, avšak podle odvolacího soudu v této věci šlo o mimořádný případ. Jeho mimořádnost spočívá nejen v délce dosavadního řízení a v neschopnosti nalézacího soudu ve věci rozhodnout, ale zejména v tom, že řízení není dosud skončeno, což se muselo odrazit i ve výši mimořádného odškodnění na vnitrostátní úrovni. Přiznaná částka je zadostiučiněním a omluvou českého státu za průtahy a postup soudu v řízení.
Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) a jeho důvodnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaná se neztotožňuje s hodnocením intenzity nemajetkové újmy tak, jak ji posoudil odvolací soud, a tedy i s výší přiznaného zadostiučinění. Význam řízení pro žalobkyni nedosahuje takového stupně, aby jej bylo možno hodnotit jako značný, a to zejména s ohledem na judikaturu ESLP. Dle ní se mezi řízení se zvýšeným významem řadí řízení trestní, opatrovnická, o osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a ve věcech týkajících se zdraví nebo života. Na roveň těmto řízením nelze stavět řízení o restituci podniku. Je též nemístné odvozovat význam řízení z ohrožení záměru podnikat s restituovaným majetkem . Žalovaná též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že při posuzování výše náhrady nemajetkové újmy nelze přihlížet k § 444 odst. obč. zák. Částka přiměřeného zadostiučinění v kompenzačním řízení musí být nižší než 240.000,- Kč, neboť újma způsobená smrtí osoby blízké je bezpochyby závažnější než nemajetková újmy způsobena nepřiměřenou délkou řízení. V okolnostech uvedených odvolacím soudem nelze shledat nějakou mimořádnost daného případu. V rozhodnutích ESLP, z nichž odvolací soud vycházel, bylo přiměřené zadostiučinění přiznáno v rozmezí 5.000,- EUR až 6.000,- EUR a posuzována délka řízení nebyla zásadně kratší. Žalobkyně se náhrady domohla již v rámci vnitrostátních prostředků nápravy, tedy cestou nepoměrně rychlejší, jednodušší a méně nákladnou, než kdyby se nápravy domáhala u ESLP. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalované zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 7,262.000,- Kč, podala dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a jeho důvodnost opírá o tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud (a i soud prvního stupně) nesprávně posoudil výši přiměřeného zadostiučinění. Složitost posuzovaného řízení lze hodnotit jako složitější s ohledem na skutkové okolností, co se ale týče právního posouzení, je věc třeba považovat za zcela jednoduchou. Navíc, průtahy předmětného řízení v žádném případě nekončí, naopak stále pokračují, přičemž věc se i po sedmnácti letech stále nachází před soudem prvního stupně. V řízení bylo po celou dobu rozhodováno pouze ve dvou stupních, přičemž jednou se věc dostala před Ústavní soud na základě ústavní stížnosti jedné ze žalobkyň. Soud prvního stupně postupoval v řízení někdy zcela nesmyslně (např. rozhodl o přerušení řízení do pravomocného skončení projednání dědictví po jednom ze žalobců). Jeho druhý částečný rozsudek ze dne 25. 6. 2003 byl dne 2. 11. 2004 zrušen odvolacím soudem jako zcela nepřezkoumatelný. Další (tentokráte částečný) rozsudek vydal soud prvního stupně až dne 27. 10. 2008, proti němuž podala žalobkyně odvolání). Postup soudu prvního stupně byl Ústavním soudem shledán nemístnou šikanou a bezdůvodným odpíráním výkonu spravedlnosti . Užití těchto tvrdých slov bylo podle Ústavního soudu vyvoláno prokazatelně jasnou a přitom bezprecedentní neochotou nalézacího soudu poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům . Výši přiměřeného zadostiučinění stanovil odvolací soud jen něco málo nad rámec uvedené judikatury ESLP, která je však skutkově naprosto odlišná, když sice došlo k průtahům v řízení, nicméně délka i důvody průtahů se naprosto nedají srovnat s předmětným soudním řízením. V tom spatřuje žalobkyně zásadní pochybení odvolacího soudu. Kdyby soud prvního stupně postupoval v souladu s právním řádem České republiky a v přiměřené době rozhodl, mohli restituenti spolu s podnikem provozovat výrobu papíru a podnikat na trhu s papírem již více jak deset let. Je též nutno přihlédnout k nákladům, které žalobkyně vynaložila za účelem bránění svého práva. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů kompenzačního řízení. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání žalované žalobkyně uvádí, že tvrzení v dovolání žalované obsažená nepokládá za správná a nesouhlasí s nimi.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalované, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť žalovaná napadá část pravomocného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 238.000,- Kč.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná nenamítala, že by řízení bylo procesní vadou zatíženo a dovolací soud takovou vadu řízení též neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nesouhlas žalované s rozsudkem soudu odvolacího se odvíjí výhradně od stanovené výše přiznaného zadostiučinění a jejího odůvodnění. Žalovaná předně brojí proti závěru odvolacího soudu, že význam řízení je pro žalobkyni značný, a zpochybňuje tedy správnost výkladu a aplikace § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ) a judikatuře ESLP.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009 Uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz . ).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Nejvyšší soud také již konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolací soud souhlasí se žalovanou, že tzv. restituční řízení zpravidla nepatří k těm, která by bylo možno co do předmětu typově zařadit mezi řízení se značným významem pro poškozené. To konečně dokládá i judikatura ESLP, v níž se k takovým řízením počítají zejména řízení týkající se osobního statutu či způsobilosti k právním úkonům, řízení o náhradě škody obětí dopravních nehod a násilných trestných činů, pracovně právní spory a řízení ve věcech plnění ze strany státu z důvodů sociálních, vazební řízení či řízení týkající se vztahů mezi rodiči a dětmi.
Na druhé straně při posouzení významnosti předmětu řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nelze restituční řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i jen majetkové povahy), a to křivd které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím.
Dovolací soud dále připomíná, že hlediskem svědčícím pro promptní vyřízení případu může být též zdravotní stav či věk účastníka řízení, jenž má zpravidla eminentní zájem na tom, aby jeho věc byla projednána v co nejkratším čase. Nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení je pak zpravidla takovými osobami vnímán podstatně intenzivněji, a způsobená újma je zpravidla rozsáhlejší. Z tohoto důvodu by soudy měly k takovým poměrům účastníků řízení, jestliže jsou jim známy, přihlížet a v těchto věcech postupovat přednostně a bez průtahů. K tomu lze zmínit i rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci Hartman proti České republice , stížnost č. 53341/99 Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce. Některá rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 .
, kde v odst. 75 a 76 Soud konstatoval, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku.
Dovolací soud proto pokládá za přiléhavé, jestliže soudy posoudily předmět zkoumaného řízení jako významný.
Nedůvodná je námitka žalované, že při stanovení výše zadostiučinění je nutno přihlížet k částce, která je stanovena v § 444 obč. zák. jako odškodnění za smrt osoby blízké a v tomto ohledu se odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009.
Dovolací soud si je vědom toho, že sám ESLP v případě nepřiměřeně dlouhých restitučních řízení zpravidla nepřiznává zadostiučinění v takové výši, v jaké byla přiznána žalobkyni v tomto řízení ( k tomu srov. zejména rozsudky senátu druhé sekce ESLP ze dne 17. 5. 2005, ve věci Fáber proti České republice , stížnost č. 35883/02, ve věci Hartman proti České republice /viz výše/, ze dne 18. 4. 2006, ve věci Kozák proti České republice , stížnost č. 30940/02 či ze dne 29. 6. 2004, ve věci Králíček proti České republice , stížnost č. 50248/99), avšak okolnosti daného případu pokládá ve shodě se soudem odvolacím za natolik výjimečné, že přisouzená výše zadostiučinění, je odůvodněná; zejména při zohlednění postupu Okresního soudu Brno venkov, a to přes opakovaná a důrazná upozornění Krajského soudu v Brně a Ústavního soudu, a při zvážení skutečnosti, že řízení nebylo do dnešního dne skončeno ani před soudem prvního stupně.
Celková výše přiznaného zadostiučinění odpovídá závěrům takového právního posouzení rozhodných zákonných kritérií, které nastínil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.
K tomu je na místě v souvislostech této věci doplnit, že Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích dospěl k závěru, že při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) Odpšk.
Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlíží Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení.
Přiznání částky v intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010,, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Základní částka přiměřeného zadostiučinění se pak stanoví s přihlédnutím k celkové délce řízení (§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk).
V posuzovaném případě by to znamenalo, že základní částka zadostiučinění pro řízení trvající ke dni zahájení kompenzačního řízení šestnáct let by při zohlednění extrémní délky dosud neskončeného řízení činila 255.000,- Kč (17.000,- Kč za první dva roky řízení a 238.000,- za dalších čtrnáct let).
Takto stanovenou základní výši odškodnění je nutno přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Podle uvedených kritérií, která jsou neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno podle dovolacího soudu základní částku zvýšit či snížit zpravidla až o 40 % a v případě kritéria významu předmětu řízení pro účastníka až o 50 %. Součtem procentního vyjádření snížení či zvýšení základní částky je pak třeba upravit základní výši odškodnění. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, , sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
V posuzovaném případě by dovolací soud zvýšil základní částku o 30% za naprosto nepřijatelný a několikráte již kritizovaný postup Okresního soudu Brno-venkov a o 20% ze základní částky za zvýšený význam řízení pro žalobkyni. Dospěl by k celkovému zadostiučinění odpovídajícímu částce 382.500,- Kč.
Odvolací soud, ačkoliv v odůvodnění svého rozsudku neužil obdobného výpočtu, dospěl k částce, která odpovídá kritériím obsaženým § 31a OdpŠk tak, jak k nim ve své judikatuře přihlíží Nejvyšší soud.
Z tohoto důvodu pokládal dovolací soud rozsudek soudu odvolacího za správný a dovolání žalované za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalobkyně podala dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 7,262.000,- Kč. Proto bylo možné zvažovat přípustnost jejího dovolání toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu rovněž namítá, že přiznané zadostiučinění je nepřiměřené, ovšem považuje je oproti žalované za nepřiměřeně nízké.
Nejvyšší soud již dříve uvedl, že pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění pak sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009).
Jak již bylo uvedeno výše, i v případě přípustného dovolání platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30%) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Nadto, již v odůvodnění zamítacího výroku ve vztahu k dovolání žalované Nejvyšší soud podrobně uvedl a odůvodnil, že výši přiznaného zadostiučinění pokládá za přiměřenou, a to i s přihlédnutím k postupu, který nastínil ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, na nějž v podrobnostech odkazuje. Přiznané zadostiučinění je vyšší než přisuzuje ESLP v obdobných případech (viz výše), avšak vzhledem k mimořádným okolnostem daného případu, je důvodné.
Tvrzení žalobkyně, že kdyby soud prvního stupně ( pozn. Nejvyššího soudu - myšleno zřejmě Okresní soud Brno venkov) postupoval v souladu s právním řádem České republiky a v přiměřené době rozhodl, mohli restituenti spolu s podnikem provozovat výrobu papíru a podnikat na trhu s papírem již více jak deset let , se jednak pohybuje spíše ve spekulativní rovině a jednak nijak neodůvodňuje ještě vyšší náhradu nemajetkové újmy.
Žalobkyně tvrdí, že nebylo přihlédnuto k nákladům, které vynaložila za účelem bránění svého práva. Z dovolání přitom není zřejmé, bránění jakého práva má žalobkyně na mysli. Má-li se jednat o bránění práva na přiměřenou délku řízení, je možno náklady s tím spojené nahradit za podmínek uvedených v § 31 OdpŠk. Takovou skutečnost však nemůže soud zohlednit při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk, neboť se jedná o nahrazení škody nemajetkové.
Žalobkyně zpochybňuje rozsudek odvolacího soudu i co do výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a řízení před soudem prvního stupně (druhý odstavec výroku I.). Rozhodnutí o nákladech řízení má ovšem vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolací soud tedy neshledal rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání žalobkyně přípustným, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Dovolání žalované bylo zamítnuto a dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a obě tak měly ve věci pouze částečný úspěch. Proto bylo rozhodnuto, že žádné z nich se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. února 2011 JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu