30 Cdo 1607/2004
Datum rozhodnutí: 31.01.2005
Dotčené předpisy: § 143b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1607/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) nezletilého V. K., zastoupeného Městským úřadem v P., a

b) M. K., proti žalovanému P. Ž., zastoupenému advokátem, o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 128/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č.j. 15 Co 427/2003-330, t a k t o :

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2004, č.j. 15 Co 427/2003-330 především potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. května 2002, č.j. 4 C 128/97-295, kterým byl žalovaný určen otcem nezletilého žalobce, bylo rozhodnuto o úpravě výchovy a výživy k nezletilému žalobci a bylo rozhodnuto

o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení. Odvolací soud též zastavil řízení o odvolání matky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud zde dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že domněnka otcovství ve smyslu ustanovení § 54 odst. 2 zákona o rodině byla v řízení

(ve vztahu k žalovanému) prokázána. Soud v tomto případě zhodnotil výpovědi matky nezl. žalobce, stejně tak jako žalovaného a svědka Pilaře a přihlédl k tomu, že věrohodnost výpovědi matky nezletilého podporují závěry znaleckých posudků, podle nichž nebyl žalovaný z otcovství nezletilého žalobce vyloučen, přičemž znalecký posudek vyhodnocující hypervariabilní polymorfismy DNA vyzněl tak, že otcovství žalovaného k nezletilému je prakticky prokázané. V řízení pak nebyly zjištěny ani žádné jiné okolnosti, které by otcovství žalovaného (k nezletilému žalobci) vyloučily. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně správně žalovaného určil otcem nezletilého žalobce.

Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29. března 2004, přičemž dovolateli (jeho zástupci) byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v pondělí dne

31. května 2004 včasné dovolání. Má zato, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř.") a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Přípustnost tohoto dovolání vyvozuje

z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolatel spatřuje zásadní právní otázku v otázce závaznosti právního názoru odvolacího soudu vysloveného v (předcházejícím) zrušujícím usnesení pro soud prvního stupně, zda odvolací soud může v téže věci měnit již jednou vyslovený názor, a to na základě odlišného hodnocení týchž skutečností. Připomíná, že zmíněné zrušující usnesení odvolacího soudu obsahovalo pro soud prvního stupně závazný názor, týkající se hodnocení výpovědi druhé žalobkyně. Tento závazný pokyn však soud prvního stupně nerespektoval, tuto výpověď pojal jako věrohodný důkaz, na něm založil svůj rozsudek, přičemž odvolací soud se pak v rozporu se svým předchozím názorem se soudem prvního stupně ztotožnil. Kromě toho byla výpověď druhé žalobkyně hodnocena odvolacím soudem jako svědecká výpověď. Soudy obou stupňů se též nedostatečně zabývají skutečností, zda mezi žalovaným a druhou žalobkyní došlo

k souloži, takže nepostupují v souladu s právní úpravou zákona o rodině.

Dovolatel proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání se ostatní účastníci nevyjádřili.

Dovolání žalovaného není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. předcházejícím, a odvolacím soudem později zrušeným rozsudkem téhož soudu, bylo předmětné žalobě též vyhověno.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však ve skutečností není.

Zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud se týče samotného dovolacího důvodu uvedeného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se však

v souzené věci nejedná.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou.

Především je třeba uvést, že soud věc náležitě posoudil podle ustanovení § 50a násl. zákona o rodině, aniž by se při svém rozhodování v tomto smyslu dostal

do případných interpretačních obtíží. Proto není možno považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Jak pak vyplývá z dovolání žalovaného, přes v něm výslovně uváděnou citaci mimo jiné též dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož případné naplnění by mohlo založit předpoklad přípustnosti dovolání v této věci ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., podstata výtek dovolatele

ve skutečnosti směřuje k naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., zde spočívající ve výtce, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se však - s ohledem na již vyložené - při úvahách o možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. neuplatní.

Pokud se týče dovolatele uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak je třeba připomenout, že soudy obu stupňů důkazy provedené v řízení hodnotily podle § 132 násl. o.s.ř., přičemž je zřejmé, že v dovolání žalovaným zmiňovaný důkaz byl jen jedním z důkazů, na nichž své rozhodnutí založil. Přitom odvolací soud pro své skutkové závěry měl konkrétní skutkové podklady, a

na ty také ve svém rozhodnutí odkázal za stavu, kdy důkazní řízení bylo poté, co původní rozhodnutí ve věci bylo zrušeno odvolacím soudem, doplňováno.

Z uvedených důvodů tedy není možno z hlediska obsahu podaného dovolání považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalovaného v této věci tedy není založena na základě ustanovení § 237 o.s.ř., resp. ani na podkladě ustanovení § 238,

§ 238a a § 239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu