30 Cdo 1606/2008
Datum rozhodnutí: 18.02.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 129 odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 1606/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti žalovaným 1) A. P. , zastoupenému JUDr. Josefem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Špitálské náměstí 3, 2) Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ: 45797072, a 3) H. K. , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 13/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2007, č.j. 21 Co 248/2007-350, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2007, č.j. 21 Co 248/2007-350, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2007, č.j. 11 C 13/2006-264, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že otec (žalobkyně) R. K., zemřelý dne 14.6. 2003, byl k datu své smrti podílovým spoluvlastníkem ideálních čtyř šestin (4/6) následujících nemovitostí, tj. budovy stojící na pozemku st. pč. 20/2 (budovy dosud vedené v katastru nemovitostí spolu s dalšími budovami stojícími na pozemcích st.p.č. 20/1 a 20/3 jako jeden celek zemědělské usedlosti pod č.p. 7), pozemku st.pč. 20/2, pozemku pč. 27/7 a pozemků ve zjednodušené evidenci pozemků původ Pozemkový katastr (PK) pč. 40, pč. 56, pč. 73, pč. 74/2, pč. 79/1, pč. 162, pč. 165/1, pč. 172/1, pč. 172/2, pč. 173, pč. 229, pč. 236/3, pč. 245/2 a pč. 249/1, to vše nacházející se v katastrálním území O. nad C., obec O. , jakož i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobkyně odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Hradci Králové (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. března 2007, č.j. 11 C 13/2006-264, výrokem I. připustil změnu žaloby, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí ideální 1/6 specifikovaných nemovitostí, a dále že R. K., otec žalobkyně, zemřelý dne 14. června 2003, byl k datu své smrti podílovým spoluvlastníkem ideálních 4/6 specifikovaných nemovitostí. Výrokem II. soud prvního stupně uvedenou žalobu zamítl a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení soud prvního stupně předně dospěl k závěru, že žalobkyně má jak za svoji osobu, tak i za svého zemřelého otce naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě vůči 1) žalovanému, nikoliv již vůči žalovaným 2) a 3), kteří nejsou vlastníky budovy stojící na pozemku st. p.č. 20/2, nýbrž jen podílovými spoluvlastníky žalobou nedotčených pozemků st.p.č. 20/1, 20/3 a 20/8 v katastrálním území O. nad C. Z posledně vyloženého důvodu proto žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve vztahu k žalovaným 2) a 3). Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že jak zástavní smlouva, tak i kupní smlouva ze dne 29. března 2002, týkající se společných nemovitostí, jsou platnými smlouvami, přičemž nebylo shledáno, že by se v daném případě jednalo o tzv. propadnou zástavu. Nebyly rovněž prokázány důvody (žalobkyní tvrzeného) omluvitelného důvodu na straně žalobkyně či jejího otce při uzavírání kupní smlouvy. Kromě toho žalobkyně netvrdila a v řízení ani nebylo prokázáno, že by se dovolala relativní neplatnosti vůči všem dosud žijícím smluvním stranám, tj. vedle 1) žalovaného i ve vztahu ke svému bratrovi.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku ad II.), a v jeho výrocích o nákladech řízení, podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Ve vztahu k žalobě o určení, že otec žalobkyně byl ke dni své smrti (v uvedeném rozsahu) spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, odvolací soud konstatoval, že tento nárok žalobkyně byl od počátku neoprávněný. V odvolacím řízení bylo prokázáno, že dědici po zemřelém R. K. starším byli jednak žalobkyně a jednak R. K. mladší. Vzhledem k tomu, že R. K. mladší, který má postavení nerozlučného společníka, nebyl účastníkem tohoto řízení, nebylo již z tohoto důvodu možno žalobě vyhovět pro nedostatek věcné legitimace. Již z tohoto důvodu proto odvolací soud rozsudek okresního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se určení, že její otec byl ke dni své smrti vlastníkem ideálních 4/6 předmětných nemovitostí, jako věcně správný potvrzen. V případě žalobou uplatněného nároku samotné žalobkyně o určení, že je vlastnicí ideální 1/6 uvedených nemovitostí, se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry okresního soudu. K námitkám žalobkyně vzneseným až v odvolacím řízení stran neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro nedostatek svobody vůle, odvolací soud uvedl, že k tomuto tvrzení žalobkyně neuvedla žádné dostatečné důvody a tvrzení než ty, že jí kupní smlouva byla podstrčena. Skutečnost, že si žalobkyně právní úkon, který podepsala, nepřečetla, jde pouze k její tíži. Navíc tvrzení, že kupní smlouva byla žalobkyni k podpisu podstrčena ani v řízení nebylo prokázáno. Odvolací soud se rovněž ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva není absolutně neplatná proto, že by se jednalo o sjednání propadné zástavy. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnictví ve vztahu k žalovaným 2) a 3).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že ve věci samé jde o otázky zásadního právního významu, které mají přesah pro účely zobecňující funkce rozhodování Nejvyšším soudem České republiky (dále již Nejvyšší soud ). Ve vztahu k právnímu názoru odvolacího soudu stran dovolatelkou uplatněného nároku na určení, že její otec byl ke dni své smrti spoluvlastníkem (v rozsahu id. 4/6) předmětných nemovitostí, dovolatelka namítá, že za situace, kdy se odvolací soud v otázce věcné legitimace omezil na jediné skutkové zjištění, že i R. K. ml. byl vedle dovolatelky dědicem pro R. K. starším a opomněl (což dovolatelka v další části svého dovolání obšírně osvětluje) veškeré ostatní důkazy a zjištění vztahující se k této otázce, je třeba považovat takový postup soudu za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávného rozhodnutí. Podle dovolatelky jde tedy nepochybně o právní procesní vady s vlivem na výsledek sporu; v tomto směru dovolatelka proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Rovněž v dovolání směřujícímu proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, jíž se dovolatelka domáhala určení, že je spoluvlastnicí (v rozsahu id 1/6) předmětných nemovitostí, dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. s připomenutím, že s ohledem na nálezy Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) i nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu není použití ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vyloučeno tím, že jde o dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatelka zdůrazňuje, že uvedené soudy ve svých rozhodnutích tvrdí, že se žalobkyně dovolávala neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu, do kterého byla uvedena a kdy podepsala smlouvu, která jí byla podstrčena. Nic takového ovšem není pravdou, což lze prokázat podáním žalobkyně i vyjádřením jejího právního zástupce. V žalobě ze dne 3. ledna 2006 žalobkyně popisuje skutkový děj věci a mezi jinými tvrzeními uvádí i to, že jí byla kupní smlouva podstrčena. Zásadním tvrzením je však skutečnost, že smlouvy tak, jak byly koncipovány, byly směřovány k tomu, aby žalobkyně, její otec a její bratr, byli majetku zbaveni. Dovolatelka se dovolává podhodnocení kupní ceny, celkové koncepce smluv a neplatnosti podle § 39 obč. zák. , tedy rozporu smlouvy, resp. souboru smluv s dobrými mravy, a rovněž speciálního ustanovení § 169 písm. e) obč. zák., kde je absolutní neplatností sankcionováno ustanovení smlouvy o propadné zástavě. Na výzvu k doplnění skutkových tvrzení a důkazů dovolatelka sdělila další skutečnosti vztahující se ke skutkovému ději podáním ze dne 6. února 2006. V tomto podání zdůraznila, že se zatím nedovolávala absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 37 obč. zák., nicméně dává i tento důvod neplatnosti v úvahu, a dále je zdůrazněno, že žalobkyně argumentuje v žalobě absolutní neplatností podle § 39 a § 169 písm. e) obč. zák. Základním argumentem dovolatelky po celé řízení od podání žaloby bylo to, že kupní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. a dále vzhledem k neplatnému ujednání o propadné zástavě podle § 169 písm. e) obč. zák., přičemž rozporem s dobrými mravy se uvedené soudy nezabývaly, což je rovněž procesní vadou. Dovolatelka dále vytýká soudům, že se nezabývaly souborem smluv, které byly uzavřeny prakticky v jediném okamžiku, jakožto celkem. Toto odporuje konstantní judikatuře, ze které vyplývá zcela jednoznačně, že v obdobných věcech nelze hodnotit jednotlivé smlouvy izolovaně, jak to učinil okresní soud, když v rozsudku uvedl, že v rámci uzavřené zástavní smlouvy nelze vysledovat ujednání ve smyslu § 169 písm. e) obč. zák. o tzv. propadné zástavě. Výslovně uvádí, že od zástavní smlouvy je pak třeba odlišit spornou kupní smlouvu, která má podle svého obsahu za cíl jen převést vlastnické právo oproti zaplacení kupní ceny. Podle dovolatelky určitým problémem z hlediska uplatněných dovolacích důvodů vzhledem k tomu, že dovolání nemůže směřovat do skutkových zjištění - je okolnost, že soudy obou stupňů uvedly ve svých rozhodnutích, že nepovažují smlouvu o půjčce za prokázanou. Soud prvního stupně ovšem ve svém rozsudku ve skutkových zjištěních jednoznačně uvedl, že smlouvu o půjčce považuje za zjištěnou. Dále dovolatelka vytýká soudům, že při hodnocení opomenuly v dovolání uvedené důkazy, v čem dovolatelka rovněž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V další části dovolatelka podrobně rozebírá okolnosti uzavření předmětných smluv, vytýká, že se soudy vůbec nezabývaly otázkou nedostatku projevu vážné a svobodné vůle u R. K. st. a u dovolatelky stran převodu nemovitosti na žalovaného 1), připomíná vyjádření prvního žalovaného ze dne 9. října 2007 ve vazbě na hodnocení předmětných smluv z pohledu (celkového) právního posouzení věci, spatřuje další procesní vadu v tom, že odvolací soud zcela pominul vyjádření prvního žalovaného před odvolacím soudem ze dne 24. září 2008. Zdůrazňuje, že sankce neplatnosti se vztahuje na celé ujednání o propadné zástavě. Jelikož předmětem kupní smlouvy, která je podle názoru dovolatelky svou povahou ujednáním o propadné zástavě, jsou nemovitosti, které zahrnují jak ideální podíl bratra a otce dovolatelky, tak i ideální podíl dovolatelky, je naprosto jasné, že se sankce neplatnosti vztahuje i na ideální 1/6 nemovitostí ve vlastnictví dovolatelky. I kdyby se ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. na dovolatelku nevztahovalo, byla by kupní smlouva, která je svým obsahem ujednáním o propadné zástavě, neplatná, neboť by umožňovala realizaci uspokojení práv věřitele způsobem, který je v rozporu s možnostmi dovolenými zákonem, tedy prodejem nemovitostí způsobem stanoveným zákonem a uspokojení věřitele z výtěžku prodeje. Neplatnost by tedy byla vyvozována z ustanovení § 39 obč. zák. Za nesprávný a konstantní judikatuře neodpovídající je třeba označit názor, že s ohledem na žalobní žádání nemá dovolatelka naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve vztahu k žalovaným 2) a 3). Jestliže jsou tito žalobci vedeni jako knihovní vlastníci v katastru nemovitostí, je tím dána pasivní legitimace žalovaných a žalobkyni nezbylo nic jiného, než směřovat žalobu i vůči nim. Z těchto všech v dovolání uplatněných důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., IV. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) prostřednictvím svého advokáta ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolatelka se ve snaze dosáhnout připuštění dovolání snaží dovodit, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam pro řešení existence aktivní legitimace ve věcech, kdy předmětem řízení je věc náležející do dědictví, které dosud nebylo vypořádáno, přičemž sama připouští, že podle konstantní judikatury jsou v těchto případech všichni dědici oprávněni a povinni vůči jiným subjektům společně a nerozdílně. Ohledně argumentace dovolatelky, že se její bratr vzdal svého vlastnictví, žalovaný 1) namítá, že odvolací soud v napadeném rozsudku nic takového neposuzoval, když ostatně k řešení takového právního problému, který dovolatelka nastoluje až dodatečně, neměl vůbec žádný důvod, neboť k žádnému vzdání se vlastnictví za strany druhého spoluvlastníka R. K. ml. nedošlo. Uvedený spoluvlastník pouze, stejně jako dovolatelka, a spolu s ní, prodal svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem, které byly předmětem sporu, prvnímu žalovanému. Později pak společně s žalobkyní vedl žalovaným 1) u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 16/2004 soudní spor o neplatnost uzavřené kupní smlouvy a o další existenci vlastnictví jak svého spoluvlastnického podílu k těmto nemovitostem, tak i spoluvlastnického podílu po zemřelém otci R. K. st., který byl ukončen tím, že oba, tj. jak dovolatelka, tak i R. K. ml., výslovně písemnou formou dne 22. června 2004 uznali platnost uzavřené kupní smlouvy a vzali žalobu zpět. Soud pak řízení v uvedené věci zastavil. Žádný právní úkon, který by mohl být vykládán jako projev vůle vzdát se vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu k nemovitostem, které dříve vlastnil R. K. st. a byly předmětem sporu, R. K. ml. neučinil. Oba soudy se pak tímto prohlášením a zpětvzetím žaloby zabývaly a při svém rozhodování k němu jako jednomu z důkazů přihlédly. Důvodná není ani námitka dovolatelky ohledně neprovedení důkazu znaleckým posudkem o ceně nemovitostí. Zejména soud prvního stupně ve svém rozsudku náležitě vyložil, že má za prokázané, že R. K. ml., jeho otec a dovolatelka prodávali nemovitosti za nižší cenu než byla běžná cena i důvody, pro které tak učinili. Ostatní navrhované důkazy pak byly oběma soudy řádně provedeny a ty se také s nimi náležitě vyrovnaly. Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.

Žalovaný 2) v písemném vyjádření k dovolání pouze uvedl, že soudy obou stupňů po právní stránce správně posoudily danou věc a rozhodly po právu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Žalovaná 3) na výzvu soudu prvního stupně, aby se vyjádřila k podanému dovolání, se k obsahu dovolání nevyjádřila, pouze poukázala na okolnosti z dřívější doby, jež se vztahovaly k rodinným a majetkovým poměrům, k informacím o R. K. st.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. l o.s.ř. písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Pro úvahu, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu § 237 písm. a) o.s.ř. je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle § 220 nebo postupoval podle § 219 o.s.ř., ale to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ohledně té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, kterou se dovolatelka domáhala určení, že její otec R. K. byl k datu své smrti (14. června 2003) spoluvlastníkem ideálních 4/6 předmětných nemovitostí, lze dovodit, že v tomto rozsahu je rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku okresního soudu rozhodnutím měnícím. Je tomu tak z toho důvodu, že zatímco okresní soud tento dovolatelkou uplatněný nárok shledal nedůvodným proto, že nebyly prokázány důvody omluvitelného důvodu na straně žalobkyně či jejího otce při uzavírání kupní smlouvy , a že kupní smlouva nebyla neplatná ani z důvodu, že by se mělo jednat o tzv. propadnou zástavu, odvolací soud se uplatněným nárokem věcně nezabýval, když oproti závěru soudu prvního stupně uzavřel, že tento nárok žalobkyně byl od počátku neoprávněný...vzhledem k tomu, že R. K. mladší, který má postavení nerozlučného společníka, nebyl účastníkem tohoto řízení, nebylo již z tohoto důvodu možno žalobě vyhovět pro nedostatek věcné legitimace.

Z vyložených důvodů proto proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.; v důsledku toho Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. byl povinen přihlédnout i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, přičemž takovou jinou vadu, resp. jiné vady, zatěžující odvolací řízení, zjistil.

Jak vyplývá z protokolu o jednáním před odvolacím soudem ze dne 26. listopadu 2007 (na č.l. 346 a násl.), při jednání odvolací soud prováděl dokazování spisem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 51 D 743/2003, a to tak, že (viz protokolace o způsobu provedení tohoto důkazního prostředku) k listinným důkazům se čte spis OS Kolín sp. zn. 51 D 743/2003, zejména usnesení ze dne 29.9. 2005, č.j. 51D 743/2003-175 . Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu pak vyplývá, že při rozhodování odvolací soud činil skutková zjištění z posledně citovaného usnesení okresního soudu, které tvořilo součást uvedeného soudního spisu.

Podle § 129 odst. 1 o.s.ř. se důkaz listinou provede tak, že ji předseda senátu při jednání přečte nebo sdělí její obsah. Podle ustálené judikatury musí být tento způsob provedení důkazu patrný z protokolu o jednání. Prováděním důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řádu čten nebo sdělován obsah celého spisu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, in
www.nsoud.cz
). Ze shora citované formulace obsažené v protokolu o jednání před odvolacím soudem lze dovodit, že k důkazu byl čten celý spis uvedeného okresního soudu, a v rámci něj také zmíněné usnesení dědického soudu. Měl-li by být podroben dokazování pouze důkazní prostředek ve formě listiny představující zmíněné usnesení okresního soudu, je nasnadě, že tomu by musela odpovídat jiná formulace v protokolu o jednání, vypovídající o rozsahu uvedeného dokazování. Pokud tomu tak nebylo a odvolací soud při svém rozhodování vycházel pouze z předmětného usnesení, aniž by uvedl, pro jaké důvody další důkazy z takto souhrnně čteného soudního spisu již nevzal pro svá skutková zjištění, lze pak dovodit, že odvolací řízení je z uvedeného důvodu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se dále podává, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který neshledal, že by předmětná kupní smlouva byla (pro již shora vyložené důvody) neplatná při posuzování subjektového hlediska určovací žaloby neshledal, že by dovolatelce v daném případě svědčil naléhavý právní zájem na určení, že její otec byl ke dni své smrti v předmětném rozsahu spoluvlastníkem uvedených nemovitostí, aniž by tuto zásadně významnou změnu právního náhledu signalizoval žalobkyni. Odvolací soud tak v tomto směru pominul ústavně právní rozměr, jenž byl opakovaně judikován Ústavním soudem a je též zohledňován (respektován) v rozhodovací praxi obecných soudů. Je jím totiž požadavek, aby odvolací soud před vydáním rozsudku seznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně - a umožnil jim se k němu vyjádřit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006 a v něm učiněný odkaz na judikaturu Ústavního soudu, in www.nsoud ).

Zaujal-li tedy odvolací soud oproti soudu prvního stupně jiný právní názor, byť jak již shora vyloženo byl učiněn v rámci rozsudku formálně potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně, aniž by dovolatelce umožnil se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně uplatnit novou argumentaci ve prospěch žalobou uplatněnému nároku, lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud proto ve smyslu § 243b odst. 2, věty za středníkem, o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že otec (žalobkyně) R. K., zemřelý dne 14.6. 2003 byl k datu své smrti podílovým spoluvlastníkem ideálních čtyř šestin (4/6) následujících nemovitostí, tj. budovy stojící na pozemku st. pč. 20/2 (budovy dosud vedené v katastru nemovitostí spolu s dalšími budovami stojícími na pozemcích st.p.č. 20/1 a 20/3 jako jeden celek zemědělské usedlosti pod č.p. 7), pozemku st.pč. 20/2, pozemku pč. 27/7 a pozemků ve zjednodušené evidenci pozemků původ Pozemkový katastr (PK) pč. 40, pč. 56, pč. 73, pč. 74/2, pč. 79/1, pč. 162, pč. 165/1, pč. 172/1, pč. 172/2, pč. 173, pč. 229, pč. 236/3, pč. 245/2 a pč. 249/1, to vše nacházející se v katastrálním území O. nad C., obec O. , jakož i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Pokud jde o zbylou část dovolání, kterým žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl vyjma shora uvedené části jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v tomto případě Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) ani b) o.s.ř. Dovolání ovšem nebylo shledáno důvodným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpokladem je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu. Takový judikatorní přesah v posuzované věci ovšem dovodit nelze, a to nejen s ohledem na konstantní judikaturu týkající se tzv. propadných zástav (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, in www.nsoud.cz ) , což byla jedna z řešených otázek odvolacím soudem, ale též vzhledem i k tomu, že dovolací argumentace dovolatelky se výhradně upíná k právnímu posouzení skutkově jedinečných okolností daného případu, kdy dovolatelka v dovolání předkládá svou verzi skutku a jeho právního posouzení ve zjevné polemice se závěry, které učinily soudy obou stupňů. Pokud jde o dovolatelkou namítané jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem taková otázka, řešená odvolacím soudem, nastolena nebyla, neboť dovolatelka namítá pouze konkrétní nesprávné postupy odvolacího soudu, pokud se týče (ne)hodnocení důkazů a pochybení při odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř. Ani v těchto procesních souvislostech, jež dovolatelka pokládá za zásadně právně významné, nebylo možno dovodit judikatorní přesah ve smyslu § 237 odst. 1, 3 o.s.ř. Lze tudíž uzavřít, že ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se dovolatelce nepodařilo přípustnost dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu osvědčit. Nesprávné právní posouzení nebylo možno dovodit ani v závěru odvolacího soudu, který se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví ve vztahu k žalovaným 2) a 3). Učinil-li soud prvního stupně skutkové zjištění, s nímž se ztotožnil také odvolací soud, že žalovaní 2) a 3) nejsou vlastníky budovy stojící na pozemku st. pč. 20/2, nýbrž jen podílovými spoluvlastníky každý ideální jedné třetiny nezkolaudované zemědělské stavby zbořeniště kravína stojícího na st. p.č. 20/1, 20/3 a 20/8 v kat. území O. nad C. , jímž je též dovolací soud vázán (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), pak závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na předmětném určení vlastnictví je souladný s konstantní judikaturou, podle které n aléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 9/97 pod SJ 71/97). Pokud tedy žalobkyně sledovanou věcně právní deklaraci spoluvlastnického vztahu směřovala také k budově na pozemku označeném jako stavební parcela č. 20/2 v katastrálním území O. nad C., která je takto zapsána v katastru nemovitostí, nelze považovat zaujatý právní názor odvolacího soudu za nesprávný.

Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žalobu o určení, že dovolatelka je podílovou spoluvlastnicí ideálních 1/6 předmětných nemovitostí, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Protože náhrada nákladů je souvisejícím nárokem rozhodnutí o nároku ve věci samé, odvolací soud v novém rozhodnutí rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu