30 Cdo 1602/99
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1602/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně, JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce K. M., zastoupeného advokátem, proti žalované N. P., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 16 C 22/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 1999, č.j. 1 Co 170/98 - 192, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované jejímu zástupci částku 1575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 1999, č.j. 1 Co 170/98 - 192, změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. července 1998, č.j. 16 C 22/96 - 155 tak, že zamítl žalobu, podle níž měla být žalovaná uznána povinnou především v P. novinách, redakce P., na straně 2 formou placeného inzerátu - článku s nadpisem "Omluva lékaři" uvedeným výrazným tiskem, dále České lékařské komoře v Praze, předsedovi revizní komise Praha 1, Hybernská č. 8, doporučeným dopisem, stejně tak jako Okresnímu sdružení lékařů České lékařské komory v Pardubicích, Kyjevská č. 44, doporučeným dopisem a konečně primářskému sboru Nemocnice v P. prostřednictvím ředitele nemocnice a za přítomnosti žalobce, to vše do jednoho měsíce od právní moci rozsudku oznámit, že trestní oznámení ze dne 7. září 1995 na K. M. adresované Okresnímu úřadu vyšetřování Policie České republiky v P. pro podezření z odcizení laparoskopického zařízení v hodnotě 150.000,- Kč, bylo ukvapené a ničím nepodložené a K. M. se za toto jednání omlouvá. V rámci změny rozhodnutí soudu prvního stupně byla též zamítnuta žaloba, pokud se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 200.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že při svém rozhodování vzal za základ svých právních úvah především ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Vyslovil názor, že pokud žalovaná podala žádost ze dne 7. září 1995 Okresnímu úřadu vyšetřování v P. o přešetření, jednalo se o výkon práva žalované, protože se tak obrátila na příslušný orgán Policie České republiky se žádostí o přešetření nálezu laparoskopické soupravy vyšší hodnoty v místě, které bylo určeno k uložení osobních věcí na pracovišti žalobce a žalovaná v žádosti vyslovila závěr, že souprava mohla být původně určena pro její potřeby. Tato žádost s uvedením informace o trestním řízení vedeném proti žalobci v souvislosti s převedením částky 30.000,- Kč patřící žalované na účet žalobce, byla výkonem práva žalované. Odvolací soud připomněl, že o neoprávněný zásah do osobnostních práv nejde tam, kde k němu došlo při výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem. Žalobcem tvrzený neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv spočívající v podání předmětné žádosti o přešetření nálezu laparoskopického zařízení v jeho osobní skříňce určené Policii České republiky je podle soudu nutno posuzovat jako výkon práva žalované vylučující protiprávnost tvrzeného zásahu, který se navíc stal i přiměřeným způsobem. Odvolací soud proto nedovodil odpovědnost žalované k přiměřenému zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 2. března 1999.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 24. března 1999 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Odvolacímu soudu výslovně vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., t.j. fakticky tak namítá, že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně, neboť podle jeho názoru soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly prokázány důkazy provedenými soudem prvního stupně. Dovolatel je především přesvědčen, že příčiny jednání žalované mají počátek ve vývoji pracovních vztahů mezi ním a vedením N. v P., když vyvrcholením útoků proti jeho osobě a předpokládané činnosti soukromého lékaře bylo trestní oznámení ze dne 7. září 1995 podané žalovanou nemocnicí. To pak bylo signálem pro řadu dalších útoků proti žalobci. Trestní oznámení bylo voleno v časové návaznosti na předcházející trestní oznámení, takže lze dovozovat, že se nejednalo v dobré víře, a dotčené trestní oznámení mělo být počátkem útoku směřujícího ke znevážení cti žalobce a k jeho profesnímu znehodnocení. To odvolací soud zcela pominul a nevzal zřetel na další vývoj.

Žalovaná se v písemném vyjádření k podanému dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a napadené rozhodnutí pokládá za správné. Žádá proto o zamítnutí dovolání a o rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu vyplývá, že dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání dále vyplývá, že dovolatel vytýká rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba považovat napadené rozhodnutí za správné.

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvedl a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

S ohledem na to, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda k jeho naplnění skutečně také došlo.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Může pak jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění přitom nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.

S přihlédnutím k podanému výkladu však podané dovolání žalobce zcela zřetelně nezohledňuje žádný z naznačených předpokladů naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Podané dovolání totiž ve své podstatě ani nezpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, které pak byly podkladem příslušného právního posouzení věci soudem podle ustanovení § 11 a § 13 o.z. Těžiště rozhodnutí odvolacího soudu pak tkví především v právních úvahách vycházejících ze zmíněných ustanovení, které však sám dovolatel ani nikterak nezpochybňuje.

Lze v této souvislosti jen pro úplnost pohledu dodat, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou případným neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. musí být splněny předpoklady, kterými jsou jednak existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Dále se musí v takovém případě jednat o zásah, který je neoprávněný, resp. protiprávní, a konečně zde musí být dána příčinná souvislost mezi oběma již uvedenými předpoklady. Odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal skutečnost, že podle jeho názoru dotčený postup žalované nebyl protiprávní, resp. byl výkonem práva. Tím, že dovolání akcentuje především otázku dovolatelem dovozovaných příčin jednání žalované, ve své podstatě nezpochybňuje uvedený skutkový a právní závěr, jenž byl určujícím pro rozhodnutí soudu druhého stupně. Je proto zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nebyl žalobcem uplatněn důvodně.

Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobce zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení advokátem. Jde o jeden úkon právní pomoci po 1.500,- Kč a jednu paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 a § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2000

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková